29 Odo 402/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 402/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2004 Spisová značka:29 Odo 402/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.402.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 402/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené, advokátem, proti žalované P., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 319/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2003, č. j. 56 Co 212/2002-413, ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2003, č.j. 56 Co 212/2002-421, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 23.325,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.6.2002, č. j. 8 C 319/94-372, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč s 18 % úrokem od 1.4.1993 do zaplacení, z postoupené pohledávky. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně vychází z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení a že soud prvního stupně respektoval pokyny odvolacího soudu vyjádřené ve zrušovacím usnesení tohoto soudu. Odvolací soud dovodil, že aktivní věcná legitimace žalobkyně se odvíjí od otázky platného postoupení pohledávky Z. d. Č. (dále jen „družstvo“) za bývalým státním podnikem M. p. K. (dále jen „státní podnik“) na žalobkyni. Odvolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 15.10.1997 vyslovil skutkový závěr, že pohledávka družstva vůči státnímu podniku ke dni 19.7.1993, kdy byla mezi žalobkyní a družstvem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky (dále jen „smlouva“), existovala. Jak vyplývá z usnesení odvolacího soudu ze dne 29.6.2000 uzavřel tento soud otázku skutkových zjištění vztahujících se k platnosti postoupení pohledávky tak, že byly splněny všechny zákonné podmínky ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro postoupení pohledávky. Dále pak odvolací soud uvedl, že se otázkou existence postoupené pohledávky zabýval též v rozhodnutí ze dne 30.4.2002, kde uzavřel, že z předložených faktur vydaných družstvem v lednu a únoru 1993 vyplývá, že družstvo dodalo v těchto měsících státnímu podniku do jeho závodu 02 ve D. u N. mléko, které bylo odebráno a nebylo zaplaceno. Tento dluh trval v době uzavření smlouvy. K argumentaci žalované, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavíral za družstvo i Ing. B., který nebyl nikdy zapsán do obchodního rejstříku jako člen statutárního orgánu družstva, odvolací soud dovodil, že jak vyplývá z obsahu spisu, byl jmenovaný zvolen do funkce předsedy družstva dne 6.3.1992 a jeho nástupkyní v této funkci se stala M. P., která byla do funkce zvolena dne 25.4.1994. „V případě představenstva jako statutárního orgánu družstva“ je v ustanovení § 243 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obsažena zvláštní úprava spočívající v tom, že jménem družstva jedná předseda nebo místopředseda a u právních úkonů, pro něž je předepsána písemná forma, se vyžaduje podpis dvou členů představenstva. Zápis týkající se představenstva družstva měl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky pouze deklaratorní nikoli konstitutivní význam, proto je nutno jednání Ing. B. považovat za jednání družstva ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 ve spojení s § 243 obch. zák. K otázce pasivní věcné legitimace žalované odvolací soud konstatoval, že se jí věnoval ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 30.4.2002, ve kterém dospěl k závěru, že státní podnik byl privatizován podle zákona č. 92/1991 Sb. V rámci privatizace byl na základě delimitačního protokolu ze dne 6.11.1993 rozdělen majetek podle jednotlivých organizačních jednotek - závodů - dle územního principu, které byly prodány různým subjektům. Jedním z těchto závodů, byl i závod 02 ve D. u N. Tento závod přešel dnem 1.11.1994 na F. n. m., včetně veškerého hmotného i nehmotného majetku a dne 1.11.1994 byl takto prodán žalované. Na základě uzavřené smlouvy převzala žalovaná mimo jiné i všechny závazky spojené s prodávaným majetkem, a to včetně pohledávky družstva převedené na žalobkyni. Tato pohledávka „není vystopovatelná ani v seznamu pohledávek, které tvoří přílohu kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. a žalovanou.“ Odvolací soud však z principu vyplývajícího z ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. dovodil, že žalovaná za pohledávku ze smlouvy odpovídá, neboť privatizovala majetek tvořící i veškeré dluhy spojené se závodem 02 ve D. u N. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Současně navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dovolatelka dovozuje, že ustanovení § 13 odst. 3 obch. zák. zakládalo do 1.7.1996 konstitutivnost zápisu členů představenstva do obchodního rejstříku. V tom směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000. Kromě toho tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 243 odst. 3 obch. zák. v tehdy planém znění, podle kterého bylo k platnosti právních úkonů učiněných představenstvem, u nichž zákon předepisuje písemnou formu, třeba podpisů dvou členů představenstva. K oprávněnosti nároku žalobkyně dovolatelka namítá, že v řízení nebyla prokázána existence pohledávky družstva za státním podnikem převedené smlouvou na žalobkyni, neboť „nebylo prokázáno, zda soudem akceptovaný územní princip byl aplikován správně, nehledě na nedoložení tvrzených dodávek mléka do privatizované společnosti, o nichž, jak i soud konstatuje, neexistují žádné listinné důkazy vyjma předložených faktur, které ovšem samy o sobě právním důvodem vzniku závazku nejsou.“ Podle dovolatelky není zřejmé, z čeho soud považuje za prokázané, že veškerý majetek závodu 02 ve D. u N. přešel na F. n. m., který jej se všemi právy a závazky prodal žalované. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s článkem IX smlouvy uzavřené mezi F. n. m. a žalovanou. Přitom příloha této smlouvy taxativně specifikuje, kterých pohledávek a závazků se článek IX týká, přičemž mezi těmito závazky předmětná pohledávka není. Z delimitačního protokolu je zřejmé, že „rozsah závazků a pohledávek byl určitým a srozumitelným způsobem definován, a to na rozdíl právě od článku IX základní smlouvy.“ Ani z obsahu tohoto delimitačního protokolu nevyplývá, že by žalovaná byla ve věci pasivně legitimována. Faktury vystavené družstvem byly adresovány státnímu podniku. Z výpovědi svědkyně Ing. F. vyplývá, že uvedené faktury, které byly číselně označené, se v účetnictví státního podniku nenacházejí, a tedy zřejmě nikdy neexistovaly, resp. lze pochybovat o existenci právního důvodu, na jehož základě byly vystaveny. Z této výpovědi rovněž vyplývá, že při pokusu vyhledat tyto pohledávky bylo zjištěno, že žádné nezaplacené faktury vyhledávané podle finančních částek na nich uvedených v účetnictví státního podniku nejsou. Ani z dalších provedených důkazů nevyplývá nic, co by opravňovalo závěr, že by se předmětná pohledávka týkala právě závodu 02 ve D. u N., který nebyl účetní jednotkou. Pokud jde o tzv. účetní princip, chybí v napadeném rozsudku jakýkoli přezkoumatelný odkaz na konkrétní ustanovení, ze kterého by byl zřejmý a nesporný právní obsah a význam tohoto pojmu. Z uvedeného vyplývá, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby předmětná pohledávka byla považována za pohledávku ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., a to proto, že nebylo prokázáno, že by se předmětná pohledávka vztahovala k závodu 02 ve D. u N. a ani to, zda vůbec a případně v jaké výši reálně existovala. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle ustanovení § 765 odst. 3 obch. zák. se právní povaha družstev řídí do zápisu transformace do obchodního rejstříku dosavadními právními přepisy. Protože v době uzavření smlouvy nebyl proveden zápis transformace družstva do obchodního rejstříku, řídila se jeho právní povaha záko