29 Odo 773/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 773/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2007 Spisová značka:29 Odo 773/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.773.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 773/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce v D., proti žalované P. H., o zaplacení částky 104.039,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 159/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 785/2004-24, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 785/2004-24 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. září 2004, č. j. 6 C 159/2004-16 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 6 C 159/2004-16, Okresní soud v Domažlicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Česká republika) domáhala po žalované (dřívější úpadkyni) zaplacení částky 104.039,- Kč s příslušenstvím (dvouprocentním úrokem z prodlení od 18. března 2004 do zaplacení). Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů - poukázal na to, že konkurs na majetek žalované byl zrušen podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), takže vyplacené finanční prostředky nelze po zaměstnavateli žádat zpět. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že z ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb. neplyne právo žalobkyně domáhat se při zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV vrácení vyplacených finančních prostředků. Uvedená situace - pokračoval odvolací soud - je sice z hlediska výsledku stejná, respektive obdobná, jako v případě uvedeném v ustanovení § 12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb., odvolací soud se nicméně nedomnívá, že jde o opomenutí v zákonné dikci ustanovení § 12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb., usměrnitelné výkladem (s poukazem na účel zákona). Podle odvolacího soudu šlo naopak o záměr zákonodárce. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc (posuzováno podle obsahu), že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení § 12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb. Oproti odvolacímu soudu usuzuje, že jde o opomenutí zákonodárce v zákonné dikci označeného ustanovení, takže jsou splněny hmotněprávní podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno. Dovolatelka klade důraz na to, že účelem zákona č. 118/2000 Sb. je uspokojení splatných mzdových nároků, které zaměstnancům nevyplatil jejich zaměstnavatel, ocitnuvší se v platební neschopnosti. Tento účel dovolatelka naplnila; zákon však současně předpokládá, že při zastavení nebo zrušení konkursního řízení je zaměstnavatel povinen do 3 týdnů od právní moci takového rozhodnutí vrátit státem vynaloženou částku poskytnutou na splacení pohledávek zaměstnanců. I když ustanovení § 12 zákona č. 118/2000 Sb. přímo nepočítá s možností vymáhat na zaměstnavateli vyplacenou částku při zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV, dovolatelka je přesvědčena, že zákonodárce předpokládal (nebo alespoň měl předpokládat) návratnost vynaložených prostředků i za situace, kdy dojde ke zrušení konkursu podle posledně označeného ustanovení. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, zda se stát může domáhat po zaměstnavateli vrácení částek, které za něj vyplatil podle zákona č. 118/2000 Sb. jeho zaměstnancům, i v případě, že konkurs na majetek zaměstnavatele byl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV; jde totiž o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a vzhledem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především následující skutkové závěry: 1) Poté, co byl na žalovanou dne 20. února 2001 podán návrh na prohlášení konkursu, vyplatila dovolatelka zaměstnancům žalované na jejich mzdových nárocích celkem 114.629, Kč, z čehož jí na dani z příjmu bylo vráceno 10.590,- Kč. 2) Usnesením ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 26 K 10/2001, Krajský soud v Plzni zrušil konkurs na majetek žalované (prohlášený 20. května 2003) podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV. 3) Žalovaná přes upozornění částku, vyplacenou jejím zaměstnancům, žalobkyni neuhradila. Podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., na úřad práce přechází do výše vyplacených peněžních prostředků (§ 8 a § 9) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, přihlásí úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v konkursním řízení. Dle ustanovení § 12 zákona č. 118/2000 Sb., zaměstnavatel je povinen uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona, včetně úroků z prodlení a částky odpovídající srážkám a odvodům, které úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, do 3 týdnů od nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým a/ byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut z jiných důvodů než pro nedostatek majetku, b/ došlo k zastavení konkursního řízení, c/ byl zrušen konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání (odstavec 1). Povinnost vrátit finanční prostředky v případech uvedených v odstavci 1 písm. c/ vzniká zaměstnavateli tehdy, pokud ke zrušení konkursu došlo proto, že a/ bylo soudem zjištěno, že nejsou předpoklady pro vyhlášení konkursu, b/ všichni věřitelé a správce souhlasili s návrhem úpadce na zrušení konkursu (odstavec 2). Úřad práce oznámí bez zbytečného odkladu zaměstnavateli, kterým zaměstnancům a v jaké výši mzdové nároky uspokojil (odstavec 3). V této podobě platila citovaná ustanovení jak v době vyplacení peněžních prostředků zaměstnancům žalované (rok 2001), tak ke dni zrušení konkursu (28. ledna 2004) i v době vydání napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném k 28. lednu 2004), soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV). Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že právo na zaplacení částky (pohledávka), kterou na mzdových nárocích vyplatila zaměstnancům žalované, která se nacházela v platební neschopnosti, dovolatelce vůči žalované vzniklo již vyplacením těchto prostředků (srov. k tomu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., které v daném ohledu zakládá zákonnou cesi nahrazených mzdových nároků na stát). Jelikož samotným zrušením konkursu (lhostejno z jakého důvodu) nezaniká žádná z dosud neuhrazených pohledávek dlužníkových věřitelů (včetně případné pohledávky státu přihlášené do konkursu v souladu s ustanovením § 11 odst. 3 zákona č