29 Odo 842/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 842/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2004 Spisová značka:29 Odo 842/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.842.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 842/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně … banky, a.s., proti žalovaným 1. ú. S. i. c. O., a.s., 2. Ing. J. H., 3. F. Ž., a 4. Ing. I. M., o zaplacení 54,824.316,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 111/98, o dovolání 2., 3. a 4. žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2002, č. j. 4 Cmo 779/99-229, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní 2. 3. a 4. jsou povinni uhradit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7575,- Kč, do rukou jejího advokáta. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27.1.1999, č.j. 23 Cm 111/98-89, ve znění opravného usnesení ze dne 31.5.1999, č.j. 23 Cm 111/98-165, kterým tento soud ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 24.8.1998, sp. zn. 2 Sm 199/98-17, ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, byl na majetek první žalované prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 18.2.2000 pod sp. zn. 8 K 56/98 konkurs. V souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. došlo proto ve vztahu k první žalované k přerušení řízení. Protože však se na straně žalovaných jedná o samostatné společenství, když předmětem řízení jsou práva ze směnky, kdy každý ze žalovaných jedná sám za sebe (§ 91 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen „o.s.ř.“) odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 152 odst. 2 druhé věty o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dotčeném odvoláním druhého, třetího a čtvrtého žalovaného. Žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne 16.8.1996 smlouvu o poskytnutí stavebního úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), jejíž součástí jsou obchodní podmínky žalobkyně. Dne 1.11.1997 byl k úvěrové smlouvě uzavřen dodatek, který upravil mimo jiné splátkový kalendář pro splácení jistiny a závazek první žalované k zajištění splacení úvěru vystavením vlastní blankosměnky avalované druhým, třetím a čtvrtým žalovaným. V souladu s tímto dodatkem vystavila první žalovaná dne 10.11.1997 vlastní blankosměnku doplněnou směnečným prohlášením ze stejného data, kterým byly stanoveny podmínky jejího vyplnění. Směnka byla avalována druhým, třetím a čtvrtým žalovaným a avalisté rovněž podepsali směnečné prohlášení. Vzhledem k tomu, že první žalovaná neplnila své povinnosti z úvěrové smlouvy, přijala žalobkyně úvěrové opatření ve smyslu článku III. obchodních podmínek, využila svého práva podle článku II. odst. 3 dodatku k úvěrové smlouvě a požádala první žalovanou o okamžité jednorázové splacení úvěru včetně příslušenství, do 31.3.1998. První žalovaná svoji povinnost nesplnila a dnem 1.4.1998 se dostala do prodlení. Žalobkyně proto doplnila blankosměnku o výši směnečného penízu odpovídající její pohledávce podle účetního stavu ke dni 31.3.1998 a datem splatnosti. Tuto skutečnost sdělila všem žalovaným. Žalobkyně směnku řádně prezentovala v platebním místě, den splatnosti i následující den však uplynuly marně, žalovaní svoji povinnost ze směnky nesplnili. Poté, co částečně zopakoval dokazování, odvolací soud uzavřel k odvolací námitce žalovaných vztahující se ke smlouvě o vyplnění blankosměnky, že taková smlouva představuje určitou předpověď budoucího vývoje vztahů účastníků a není tedy v ničích silách, aby předem pomyslel na všechny v úvahu přicházející varianty. Proto nelze na smlouvu o vyplnění blankosměnky vztahovat stejné nároky, jako je tomu u smluv, na jejichž základě má být vzápětí plněno. Jistě je nezbytné, aby smlouva poskytla dlužníku informaci o tom, že směnka může být vyplněna a jakým způsobem a z toho hlediska nemůže být obsah směnky vágní a mnohoznačný, případně umožňující odlišné výklady. V posuzované věci směnečné prohlášení obsahující dohodu o vyplnění blankosměnky splňuje všechny náležitosti jednostranného právního úkonu učiněného všemi žalovanými, když z jeho obsahu zcela nepochybně vyplývá, že tímto prohlášením bylo majiteli směnky dáno právo směnku v případě prodlení výstavce, s odkazem na obchodní podmínky žalované, doplnit datem splatnosti a směnečnou sumou v aktuální výši pohledávky včetně příslušenství. K námitce podpisu avalu na směnce odvolací soud uvedl, že statutární orgány právnických osob jsou zároveň i samy o sobě a za sebe účastníky právních vztahů, a proto, i když jednání těchto osob zavazuje právnické osoby vždy, nemůže to platit jindy, než je-li zřejmé, že jednají za tyto právnické osoby. Tak tomu je v případě, kdy je součástí podpisu právnické osoby jak její označení, tak i podpis osoby, případně osob, které jménem právnické osoby jednají. Uvedené náležitosti podpisu právnické osoby na směnce v posuzované věci splňuje podpis výstavce (první žalované). U podpisů druhého, třetího a čtvrtého žalovaného jde zcela jednoznačně o podpisy fyzických osob. Z povahy směnky jako cenného papíru, pro nějž je rozhodné právě to, jak je listina vybavena, nemůže být významné, co chtěla určitá osoba na směnce vyjádřit, ale to, co skutečně vyjádřila. Jak správně uvedl soud prvního stupně, samotní členové představenstva nebo představenstvo nejsou právnickou osobou, ale jsou odlišnými subjekty, kteří v určitém případě jménem právnické osoby jednají. I když byl v posuzovaném případě text směnky upraven podle požadavku druhého, třetího a čtvrtého žalovaného, nic to nemění na tom, že tyto osoby se na směnku podepsaly jako fyzické osoby, i když s vyznačením svých funkcí v představenstvu první žalované. Pokud žalovaní vznesli námitku, že výše směnečné sumy neodpovídá výši dluhu první žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že ani v odvolacím řízení žádný ze žalovaných neuvedl, jaká by měla být správná výše dluhu první žalované. K odvolací námitce týkající se místa splatnosti směnky odvolací soud konstatoval, že obecně může být směnka splatná jak u remitenta, tak i u dlužníka. Pouze v případě je-li místo splatnosti u třetí osoby na účastnících nezávislé, jde o směnku domicilovanou, jak to má na mysli ustanovení čl. I. § 4 směnečného zákona, podle kterého lze směnku učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště nebo v místě jiném. V posuzované věci je platební místo uvedeno tak, že směnka je splatná u remitenta. Nejde tedy o osobu třetí, na účastnících nezávislou, a nejde tedy ani o domicil. Návrhu na připuštění dovolání k otázce podepisování na směnce za právnickou osobu a způsobu podepisování kolektivního statutárního orgánu odvolací soud nevyhověl, když usoudil že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý, třetí i čtvrtý žalovaní dovolání. Všichni dovolatelé výslovně uvádějí, že dovoláním napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu a všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Druhý žalovaný odkázal co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., co do důvodu na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000. Ve velmi obsáhlém dovolání, zahrnujícím prakticky veškeré myslitelné námitky, druhý žalovaný uvedl, že jej soud prvního stupně řádně nepoučil při zahájení soudního jednání a odvolací soud tuto chybu nenapravil. Soud prvního stupně zejména druhého žalovaného nepoučil o povinnosti podle ustanovení § 120 o.s.ř., označit soudu důkazy k prokázání svých tvrzení. Tím se soud prvního stupně dopustil pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále soudu vytýká, že pominul mnohé skutečnosti které byly prokázány provedenými důkazy a tak vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konečně namítá, že sice soudy přihlédly k provedeným důkazům, ale hodnotily je jako bezvýznamné „a proto má za to, že se jedná o nesprávné právní posouzení.“ Poukazuje především na výpovědi svědků, kteří potvrzovali tvrzení žalovaných. Dovolatel rovněž namítá, že směnka, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz nebyla platnou směnkou, a to pro způsob určení platebního místa. Z obsahu směnky vyplývá, že údaj „v s