3 Tdo 1016/2024

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, byli obvinění Aleš Girstl a Miloslav Benda (dále také jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněný Aleš Girstl též pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili ve druhé polovině roku 2010 a první polovině roku 2011 způsobem detailně popsaným ve výroku o vině – u obviněného Aleše Girstla pod body I.2), I.3), III.1), III.3), III.4) a III.5) a u obviněného Miloslava Bendy pod bodem II. Celková výše zkrácené daně z přidané hodnoty byla u prvně jmenovaného vyčíslena na 925 228 003 Kč a u posledně jmenovaného na 248 036 811 Kč. Zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti obviněný Aleš Girstl podle závěrů městského soudu zastřel původ finančních prostředků v celkové výši 149 278 175 Kč, které byly získány zvlášť závažným zločinem podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Obviněný Jaroslav Horčička byl oproti tomu podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu (společně s obviněnými Alešem Girstlem a P. S.) spáchání skutku kvalifikovaného jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jehož se měl dopustit v lednu 2011 a měl jím zkrátit daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2010 v celkové výši 285 268 152 Kč.

Obviněnému Aleši Girstlovi byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání v oboru nákup, prodej a skladování pohonných hmot, včetně jejich dovozu, na dobu 7 let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků zajištěných policejním orgánem na jeho účtech, a to konkrétně ve výši 100 241,23 Kč na účtu vedeném u Raiffeisen stavební spořitelny a.s. a ve výši 50 636,70 Kč a 121 749,26 Kč na účtech vedených u Air Bank a.s. Obviněnému Miloslavu Bendovi byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti na dobu 7 let, který byl obsahově vymezen shodně jako u obviněného Aleše Girstla.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění Aleš Girstl a Miloslav Benda a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných Aleše Girstla, Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 To 49/2021-14620. Výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve vztahu k obviněnému Aleši Girstlovi ve výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině mu v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově uložil jednak podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti na dobu 7 let (obsahově vymezený ve shodě se soudem prvního stupně) a jednak podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci – peněžních prostředků zajištěných policejním orgánem na účtech obviněného, přičemž výše těchto peněžních prostředků a jednotlivé účty byly specifikovány shodně s výrokem městského soudu o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Výrokem pod bodem III. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Miloslava Bendy.

Poté, co u soudu prvního stupně proběhlo další řízení ve vztahu k jiným obviněným a odvolacímu soudu, byly následně předloženy další řádné opravné prostředky týkající se těchto jiných obviněných, Vrchní soud v Praze zjistil, že dne 11. 4. 2022 (viz výše) pochybil, když ve výroku rozsudku opomněl výslovně rozhodnout o části odvolání státního zástupce. Svým dalším rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 4 To 49/2021-15441, proto rozhodl tak, že rozsudek ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, se doplňuje o chybějící výrok označený bodem IV., jímž se podle § 256 tr. ř. zamítá odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 To 49/2021-14620, podali dovolání obvinění Aleš Girstl a Miloslav Benda a nejvyšší státní zástupce.

Obviněný Aleš Girstl v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku prostřednictvím obhájce JUDr. Stanislava Stuny uvedl, že dovolání podává z důvodu podle „§ 265 odst. 1) písm. g)“ tr. ř. s tím, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Zdůraznil, že trestní řízení je vedeno zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo, podle nichž není povinností obviněného prokazovat svoji nevinu. Jsou to naopak orgány činné v trestním řízení, které, pokud má být rozhodnuto o vině obviněného, musejí zajistit takové důkazy, které jeho vinu bez důvodných pochybností prokazují. Takové důkazy však v tomto řízení zajištěny nebyly. Rozsudek Městského soudu v Praze je stejně jako obžaloba založen pouze na obecném konstatování skutečností, které nejsou blíže konkretizovány, podloženy ani prokázány.

Co se týče trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, dovolatel navrhoval již v přípravném řízení, stejně tak jako potom i před soudy obou stupňů, vyžádání bankovních výpisů u finančních ústavů, kde byly peníze ukládány, které by prokázaly, že naprosto nebyl zastírán původ peněžních prostředků. Bylo jasně patrné, z kterého účtu obviněný peníze vybíral a na jaký účet je ukládal. „Byť šlo o hotovostní operace, nejednalo se o fyzický výběr peněz, peníze byly pouze vybrány z jednoho účtu a vloženy na další, aniž by zde figurovala hotovost“.

Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, obviněný od začátku trestního řízení shodně vypovídal, že pouze podepsal některé smlouvy za společnost NORDFIELD TRADE s.r.o. (dále jen „NT“). Důvodem byl fakt, že dostal nabídku od spoluobviněného Miloslava Bendy, že ten uvedenou společnost odkoupí za částku 200 000 Kč. Podmínkou transakce však bylo „zasmluvnění“ této společnosti, tedy podepsání kontraktů s řetězcem dalších společností. To sám obviněný Benda potvrdil. Dovolatel od začátku popíral, že by se aktivně účastnil řízení společnosti. Podle obžaloby a soudu je v tomto směru usvědčován především svědectvím T. N., tedy pouze jeho výpovědí z přípravného řízení. N. uvedl, že se dovolatel účastnil jednání v Mnichově dne 25. 11. 2011, jehož cílem mělo být uzavření smlouvy mezi společnostmi NT a AT Group GmbH. Sám si však nebyl jist, zda šlo o dovolatele či jeho bratrance P. G. Dovolatel od začátku tvrdil, že v té době na území SRN nebyl. V každé fázi řízení navrhoval výpověď svědka N. před soudem, to však bylo vždy zamítnuto s tím, že se svědek nalézá mimo území České republiky. Pokud dovolatel žádal o výslech formou videokonference, soud se tím nezabýval. Dalším důkazem o jeho zapojení do celé věci měla být výpověď svědkyně P. H. (účetní), která v přípravném řízení vypověděla, že on občas býval v kanceláři společnosti NT v Troji v době mezi 29. 11. 2010 a 28. 2. 2011. Co tam měl dělat, jak často tam byl, však neuvedla. Dovolatel od této kanceláře neměl klíče, nikdy se tam nezdržoval a ani nevěděl o tom, že by na této adrese nějaká kancelář společnosti NT měla být. Byl tam pouze jednou, když za účasti notáře byla činěna změna zápisu v obchodním rejstříku. Jeho návrh na výslech svědkyně H. byl opět zamítnut. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výslech nebyl potřebný. Právě proto, že v trestním řízení se uplatňuje zásada materiální pravdy, měla být tato osoba vyslechnuta.

Činnost dovolatele v celé věci mohla být kvalifikována maximálně jako úloha tzv. bílého koně při uzavírání kontraktů s dalšími společnostmi, tedy jinými slovy mu lze přiřknout maximálně podobnou úlohu, jakou měl spoluobviněný J. R., jemuž byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let. Tomu odpovídá i sám fakt, že obvinění dovolatele bylo původně překvalifikováno, byl vypuštěn skutek zkrácení daně při organizování nelegálního dovozu pohonných hmot a ponechán pouze skutek legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti. Až těsně před podáním obžaloby státní zástupce věc překvalifikoval zpět na původní obvinění. K tomu, aby mohl působit v řetězci obchodů s pohonnými hmotami, neměl naprosto žádné zkušenosti a známosti, nebyl schopen prodat sebemenší množství pohonných hmot u čerpacích stanic ani cokoli organizovat. Sám soud prvního stupně v jedné pasáži odůvodnění svého rozsudku připustil, že dovolatel, P. S, Miloslav Benda a M. V. byli osobami pouze nastrčenými a do značné míry jen vykonávali příkazy osob stojících výše v organizaci dovozu pohonných hmot. V případě společnosti NT je zřejmé, že zásadní osobou, která se podílela na distribuci a prodeji, byl svědek G., který byl zjevně navázán na společnosti ovládané M. T., jak vypověděla svědkyně H. T. Z toho faktu vyplývá i nemožnost posuzovat u dovolatele výši způsobené škody na zhruba jednu miliardu korun, což je fakt, který v podstatě určuje výši jeho trestní sazby. Toto je však nesmysl, neboť dovolateli nelze absolutně přičítat podílení se na celkové škodě, když jednatelem společnosti NT byl pouze do 24. 1. 2011. Dále je třeba ve spojitosti s výší škody vzít v úvahu, že dovolatel je nemajetný, na účtu mu bylo zabaveno pouze stavební spoření a další vklady v celkové výši 272 627 Kč. Nikdo z hlavních organizátorů jej neznal, v řízení před soudem prvního ani druhého stupně se nikdo o jakékoli jeho činnosti ve výše uvedené věci nezmiňoval. Je osobou naprosto bezúhonnou, nebyl nikdy trestán ani vyšetřován, žije spořádaným životem, je ženatý, má tři děti ve věku 7, 10 a 12 let. Jeho manželce J. G. byla diagnostikována rakovina, která se může ve stresových situacích vrátit. V blízkosti jejich bydliště nejsou žádní příbuzní, kteří by manželce mohli pomoci s dětmi, pokud by se nemoc vrátila. Trest odnětí svobody na 8 let je naprosto nepřiměřený, a to i vzhledem k době, která uplynula od chvíle, kdy k trestné činnosti mělo dojít, což bylo zaviněno převážně zbytečnými průtahy a nečinností orgánů policie v přípravném řízení. Tento trest by byl trestem především pro jeho manželku a děti. Ze všech shora uvedených důvodů není právní kvalifikace jednání správná, soud mu uložil nepřiměřeně přísný trest a je tak naplněn důvod dovolání podle „§ 265b odst. 1) písm. g)“ tr. ř.

S odkazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, zrušil a sám nově rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně mu uloží „trest podmíněný“.

V dodatku k dovolání datovaném 18. 7. 2022 obviněný prostřednictvím téhož obhájce požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení „§ 65 o), odst. 1, tr. ř.“ v případě, že k tomu shledá důvody. Sám obviněný má za to, že s ohledem na obsah jeho dovolání ze dne 20. 6. 2022 tu „důvody na vyčkání s konečným rozhodnutím Nejvyššího soudu jsou“. Je přesvědčen o nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody na dobu osmi let. Zopakoval, že největší trest by nesla jeho rodina, když manželka je po prodělané rakovině a nedokázala by se bez jeho pomoci řádně postarat o jejich tři nezletilé děti, a dále poukázal na zásadu hospodárnosti řízení.

Obviněný Miloslav Benda podal dovolání nejprve prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Chlosta a posléze prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. V obou označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a to s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že jeho odvolání bylo nesprávně zamítnuto, když v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dovolání sepsaném JUDr. Tomášem Chlostem obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutky, za něž byl odsouzen, a jiné skutkové okolnosti byly hodnoceny v rozporu s příslušnými ustanoveními tr. zákoníku. Soudy především dospěly k chybnému závěru, že jeho jednání a zapojení do jednotlivých obchodních procesů, včetně personální účasti v právnických osobách obchodujících v oblasti koupě a prodeje pohonných hmot, bylo vědomé a aktivní. Z provedených důkazů však takový jednoznačný závěr o „existenci subjektivní stránky zavinění na straně obviněného“ dovodit nelze. Subjektivní stránka předmětného zločinu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku předpokládá úmyslné zavinění, pro konstatování viny tedy musí být nade vši pochybnost prokázáno, že jednal v úmyslu. Ze skutkových zjištění k takovému právnímu závěru podle jeho názoru dojít nelze. Právní posouzení skutku, za který byl odsouzen, je nejen nesprávné, ale i vnitřně rozporné. Soudy na jedné straně detailně definovaly jeho jednání a došly k závěru, že se na trestném jednání aktivně podílel či že musel mít dostatek indicií, aby rozpoznal jeho protiprávnost, avšak na druhé straně konstatovaly, že řídícím prvkem byly jiné osoby, které jsou v popisu skutků jmenovitě uvedeny. Osoby K. K. a J. D. byly soudy opakovaně označeny jako řídící osoby, které sice nebyly „personálně evidovány“ v žádných právnických osobách zapojených do jednání projednávaného v tomto řízení, avšak oba fakticky tyto obchody řídili. Tyto osoby však v řízení vystupovaly v pozici svědků. Při svých výpovědích uváděly, že jejich znalosti, kontakty a manažerské schopnosti v odvětví obchodování s pohonnými hmotami byly na tak vysoké úrovni, že bez jejich účasti by obchody, jež jsou základem skutků kladených za vinu dovolateli, vůbec nemohly proběhnout. Odvolací soud navíc výslovně konstatoval, že dovolatel byl do své role účelově dosazen a zřejmě vykonával příkazy a pokyny třetích osob, které stály v organizaci na vyšších postech, a to bez vlastního vědomí, k jakým obchodním operacím fakticky dochází. Je s podivem, že soud prvního stupně ani soud odvolací neučinily podnět k prověření jednání těchto osob, když v odůvodnění svých rozhodnutí konstatují jejich podstatnou, resp. vůdčí, roli. Vzniklý stav tak nápadně připomíná téměř třicet let starou trestní kauzu tzv. lehkých topných olejů, kdy osoby aktivně se podílející na trestné činnosti a z této činnosti kořistící nakonec svědčily proti osobám, které byly jimi zneužity jako tzv. bílí koně.

Následně obviněný zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, z něhož odvodil, že obecný závěr o tom, že tzv. bílý kůň, který se jako nastrčená osoba za odměnu propůjčuje k úkonům ve prospěch jiné osoby, musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoli protiprávní činností, a to i za předpokladu, že by účel těchto úkonů přesně neznal, ještě neodůvodňuje existenci úmyslného zavinění. Proto i za situace, kdy taková osoba za určitou odměnu uskuteční právní jednání, jehož obsahu neporozuměla, nelze bez dalšího dospět k závěru o jejím úmyslném zavinění. Podle názoru dovolatele nebylo toto rozhodnutí Nejvyššího soudu při posouzení skutků uvedených v obžalobě aplikováno a soudy se tím odchýlily od rozhodovací praxe.

Pokud jde o jeho argumentaci, že své skutky nečinil vědomě a naopak byl zneužit jinými osobami, lze připomenout skutková zjištění o roli spoluobviněného M. V. Soudy konstatovaly, že role této osoby ve společnosti TOP TEN DEVELOPMENT s.r.o. (dále jen „TTD“) byla co do míry vlivu a působení vyšší než role dovolatele. Skutková zjištění lze hypotézou vyložit i tak, že pokud byli do činnosti společnosti TTD zapojeni K. K., J. D., Miloslav Benda a M. V., tak role a vliv obviněného Miloslava Bendy byly objektivně minimální. Pokud soud musí po zjištění skutkových závěrů a při jejich následném hmotněprávním posouzení vycházet ze zásady in dubio pro reo, tak i v tomto byl učiněn nesprávný právní závěr, když jednání obviněného bylo kvalifikováno jako jednání v přímém či nepřímém úmyslu. Jeho aktivní účast a úmysl nelze dovozovat ani ze skutkového závěru, že disponoval finančními prostředky společnosti TTD. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá přibližná definice bílého koně, který se jako nastrčená osoba za odměnu propůjčuje k úkonům ve prospěch jiné osoby. Skutkový závěr, že disponoval prostředky z účtů společnosti TTD, lze bez dalšího podřadit pod „úkony ve prospěch jiné osoby“. Nelze tedy dojít k jednoznačnému právnímu závěru, že z těchto důkazů vyplývá a je prokázána jeho aktivní účast a jeho úmyslné jednání. Bez ohledu na toto právní stanovisko ovšem setrvává na tom, že po svém odstoupení z funkce jednatele společnosti TTD se na její činnosti již nepodílel. V návaznosti na všechny takto konkretizované skutečnosti namítá existenci zjevného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významné skutkové okolnosti, a je proto nutné se takovými skutkovými zjištěními znovu zabývat.

Na závěr dovolatel znovu vyjádřil přesvědčení, že „rozhodnutí soudů obou stupňů je nesprávné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků definovaných ve výroku o vině a na nesprávném hmotněprávním posouzení“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018, ve vztahu k dovolateli v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám rozsudkem rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.

V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., obviněný nejprve zrekapituloval podstatu argumentace vrchního soudu v napadeném rozsudku a připomněl ustanovení „§§ 36 až 40“ Listiny základních práv a svobod upravujících právo občana na soudní ochranu, zahrnující rovnost procesních stran, presumpci neviny a princip nulla poena sine lege. Zdůraznil, a že si je vědom, že Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav věci, že není možné donekonečna posuzovat věc s ohledem na provedené důkazy a že o námitkách proti skutkovým zjištěním obecných soudů je možné rozhodovat jen za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy. Následně rozebral, co se typicky za extrémní rozpor považuje, a dospěl k závěru, že právě k takovému pochybení zde došlo v důsledku postupu obou soudů nižších stupňů. „Provedené dokazování je ve zjevném rozporu se skutkovým stavem zjištěným oběma obecnými soudy a je důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci zpět k dalšímu řízení“.

V předchozím řízení namítal nedostatek subjektivní stránky jako zákonné podmínky pro trestní odpovědnost, když sice byl účasten skutkového děje, ale nevědomě, byl jen jakýmsi bílým koněm. V té souvislosti odkázal na „stanovisko Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. j. 3 Tdo 1045/2014“. Soud prvního stupně sám mluvil o dovolateli jako o bílém koni. Za obchody stály jiné osoby, dovolatel nebyl s činností společnosti TTD seznámen. Nemohl vést jednání v němčině, nemá ekonomické vzdělání, o dovozu a prodeji pohonných hmot neví nic. Podepsal sice smlouvy s rakouskou společností Döppler Mineralöle GmbH, ale obsah smluv a jednání mu tlumočil obviněný M. V. Pravdivost jeho překladu nikdo nepotvrdí ani neověří. Tento spoluobviněný měnil výpovědi. Dovolatel na faktickém obchodování mezi uvedenými společnostmi nenese žádnou odpovědnost, neúčastnil se jich. Odpovědnost nenese ani za nepodání daňových přiznání v době od ledna do dubna 2011, vždyť v té době nebyl jednatelem. Daňové přiznání za třetí čtvrtletí roku 2010 mu předložil obviněný V. k podpisu, on sám jej nezpracovával. Ano, byla to z jeho strany liknavost, ale nikoli úmysl. To, že osoby jako J. D. či K. K., které byly přímo zapojené do trestné činnosti, se ocitly na straně svědků, je z hlediska trestního práva nepochopitelné. K. K. byl fakticky řídící osobou celého jednání a nakonec je svědkem proti dovolateli. Celý výsledek trestního stíhání je takový, že „osoby zneužívané K. a odvolatelem jako nevědomí prostředníci jsou trestány a skuteční pachatelé jsou v roli svědků“.

„Významnou kategorií pro objektivní pohled na věc je čas. Tento fenomén, tedy doba, jaká uplynula od spáchání trestného činu pachatelem do doby oznámení na policii a zahájení trestního stíhání s rozhodnutím soudu o vině, je vždy důležitým faktorem pro posouzení objektivity a věrohodnosti procesních stran. Zcela evidentní snaha svědků K. a D. vyvinit se, nespočinout v soukolí procesu prochází jako červená nit celým řízením“. Zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby je úmyslným trestným činem, kdy úmysl pachatele musí být prokázán. Trestní řízení není založeno na možnosti, pravděpodobnosti či variantě, ale na jistotě o průběhu skutkového stavu. Trestní řád ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost v kterékoli fázi řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí samé. To je doplněno i procesními ustanoveními garantujícími ústavní právo na obhajobu a spravedlivý proces. K tomu dovolatel poukázal na § 2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. ř. a učinil závěr, že případné narušení zde zakotvených principů trestního řízení je narušením principu spravedlivého procesu, tedy ústavní zásady garantované právním řádem (viz II. ÚS 301/98).

Následně uvedl, že si je plně vědom výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, taxativního výčtu dovolacích důvodů, jakož i toho, že dovolací soud nemůže nahrazovat činnost soudu odvolacího. Proto upozorňuje dovolací soud na ty skutečnosti, které podle něj měly a mohly mít vliv na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jeho viny, resp. na to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Poté obecně připomněl, na jakých principech je založeno tuzemské trestní řízení a co je jeho účelem. Zdůraznil, že tímto účelem je pouze spravedlivé potrestání pachatele při zabezpečení fair procesu, přičemž rozebral, co se takovým spravedlivým procesem rozumí. Zdůraznil, že podle § 2 odst. 5 tr. ř. je pro rozhodnutí soudu podstatný skutkový děj, o němž nejsou pochybnosti, že v případě existence pochybností je namístě aplikovat závazné pravidlo in dubio pro reo a že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Na závěr znovu zopakoval své přesvědčení, že napadený rozsudek vrchního soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že za této situace bylo jeho odvolání chybně zamítnuto, že je zde extrémní rozpor mezi zjištěními obou soudů a provedenými důkazy a tedy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S poukazem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o „odklad vykonatelnosti rozhodnutí o trestu odnětí svobody“.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022 některý výrok chybí a některý výrok je neúplný. Nejprve zrekapituloval, jakým způsobem ve věci rozhodl soud prvního stupně a kdo proti rozsudku podal odvolání. Zdůraznil, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze své odvolání výslovně podal v neprospěch obviněných Aleše Girstla, Jaroslava Horčičky, L. E. a P. L. do výroku o vině a v neprospěch obviněného Miloslava Bendy do výroku o trestu. Z výroku rozsudku vrchního soudu však není patrné, jakým způsobem bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného Miloslava Bendy proti výroku o trestu a obviněného Jaroslava Horčičky proti výroku o vině (výroku zprošťujícímu). Se způsobem formulace a rozsahem výroků napadeného rozsudku se tak nelze ztotožnit. Jestliže odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce pouze ve vztahu k některému z více obviněných, ohledně nichž byl opravný prostředek podán, a ve zbytku nikoliv, pak bylo třeba ve vztahu k těm obviněným, u kterých podanému odvolání státního zástupce vyhověno nebylo, rozhodnout samostatným zamítavým výrokem. Takový výrok však u odvolání státního zástupce ohledně obviněných Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky učiněn nebyl a jedná se tak o výrok chybějící. Na tom nic nemění skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, jakým způsobem odvolací soud zamýšlel ve věci rozhodnout (viz body 33. a 35. odůvodnění napadeného rozsudku).

Pokud jde o odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému Aleši Girstlovi, které bylo zaměřeno v neprospěch obviněného proti výroku o vině, je z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž patrné (viz bod 32.), že se s ním odvolací soud neztotožnil. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že tento soud zároveň přikročil kromě zmírnění výroku o trestu odnětí svobody též k dílčí změně v případě soudem prvého stupně původně uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Ten byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněn na trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze jasně dovodit, zda takovou změnu odvolací soud považoval za změnu ve prospěch či neprospěch obviněného. Lze však mít za to, že jde o takovou změnu výroku o trestu, která je co do svých důsledků v neprospěch obviněného. Uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku v sobě totiž obsahuje závěr, že propadlá věc je výnosem z trestné činnosti, kterýžto závěr v případě propadnutí náhradní hodnoty činěn není. K takové změně v neprospěch obviněného by však odvolací soud mohl přikročit pouze na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného, což však z výroku napadeného rozsudku rovněž nijak nevyplývá. V tomto směru lze považovat výrok napadeného rozsudku za neúplný, neboť v něm není vyjádřeno, že k modifikaci výroku o trestu ohledně tohoto obviněného odvolací soud přikročil též z podnětu odvolání státního zástupce. Pokud by však nebyl přijat výše naznačený závěr, že změna trestu propadnutí náhradní hodnoty na trest propadnutí věci je změnou v neprospěch obviněného, pak by v napadeném rozhodnutí absentoval, obdobně jako u výše zmíněných spoluobviněných, výslovný výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce ohledně obviněného Aleše Girstla a jednalo by se tak i v tomto případě o výrok chybějící.

Absence výslovného zamítavého výroku ohledně odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky je přitom na újmu jejich právní jistoty, což lze považovat za vadu, která je v jejich neprospěch. Z tohoto pohledu je dovolání zaměřeno ve prospěch jmenovaných obviněných. V případě rozhodnutí o chybějícím výroku však nelze zároveň vyloučit, že nové rozhodnutí by mohlo jejich postavení zhoršit, tedy je v tomto směru dovolání zaměřeno i v jejich neprospěch. Rovněž v případě obviněného Aleše Girstla je nejasnost výrokové části napadeného rozsudku na újmu jeho právní jistoty, zároveň však lze mít za to, že doplnění jeho se týkajícího výroku o konstatování, že k modifikaci uloženého trestu bylo přikročeno též na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, by mohlo být považováno za zhoršení jeho postavení. I ohledně tohoto obviněného je proto dovolání zaměřeno jak v jeho prospěch, tak i neprospěch.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265l odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby rozhodl o chybějících výrocích rozsudku ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, ohledně odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky a zároveň doplnil neúplný výrok pod bodem I. rozsudku o vyjádření, že ohledně obviněného Aleše Girstla bylo rozhodnutí učiněno též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného. Nejvyšší státní zástupce současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutné rozhodnout jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poté, co Vrchní soud v Praze dne 18. 12. 2023 vyhlásil „doplňující“ rozsudek č. j. 4 To 49/2021-15441 (viz výše), nejvyšší státní zástupce Nejvyššímu soudu zaslal své stanovisko k tomuto rozhodnutí. Uvedl, že podle jeho názoru toto druhé rozhodnutí o odvolání nebylo vydáno v souladu s procesními předpisy. Ustanovení § 263 odst. 1 tr. ř. obsahuje pravidlo, podle něhož odvolací soud zásadně rozhoduje o odvolání ve veřejném zasedání, v němž také může učinit jakékoli rozhodnutí, s nímž zákon počítá (§ 253, § 255 až § 260 tr. ř.), přičemž některá z nich lze učinit jen ve veřejném zasedání. Pravidlem je, že odvolací soud by měl rozhodnout o všech odvoláních v jednom řízení a jedním rozhodnutím. Není možné, aby odvolací soud po předložení věci ze strany prvoinstančního soudu o více odvoláních týkajících se jednoho skutku a ohledně jednoho obviněného rozhodoval více rozhodnutími, nadto rozhodnutími z časového hlediska velmi vzdálenými. Lze si například obtížně představit právní moc výroku rozhodnutí jen ve vztahu k některému z podaných odvolání s tím, že napadený výrok by k odvolání, o němž nebylo odvolacím soudem dosud rozhodnuto, nabyl právní moci fakticky nadvakrát. Účastníci řízení by byli v důsledku uvedeného nesprávného postupu odvolacího soudu vystaveni nejistotě stran závaznosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí ve věci, protože rozhodnutí odvolacího soudu musí tvořit z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek. Nutno rovněž vyslovit pochybnost, zda vrchní soud byl dne 18. 12. 2023 vůbec v postavení soudu, který byl příslušný rozhodovat o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Miloslava Bendy a Jaroslava Horčičky v řízení, v němž mu byla předsedou senátu soudu prvního stupně předložena věc k rozhodnutí o odvoláních zcela jiných odvolatelů a jimiž bylo napadeno jiné rozhodnutí prvoinstančního soudu než to původní, do něhož podal odvolání státní zástupce (a rovněž nejvyšší státní zástupce již podal dovolání). Konečně je možné připomenout, že úkolem odvolacího soudu v odvolacím řízení není jakkoli rozhodovat o dovoláních, tzv. autoremedura zde není přípustná. Záleží-li vada jen v tom, že v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud o chybějícím výroku rozhodnout nebo neúplný výrok doplnit pouze na podkladě usnesení Nejvyššího soudu a jeho příkazu soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil (§ 265l odst. 2 tr. ř.). S odkazem na uvedené nejvyšší státní zástupce konstatoval, že za nastalé a zcela atypické procesní situace neshledal prostor pro postup podle § 265g odst. 1 tr. ř. a nepřistupuje tedy ke zpětvzetí dovolání.

K dovoláním obviněných Aleše Girstla a Miloslava Bendy se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve poukázal na skutečnost, že z kombinace označených konkrétních ustanovení dovolacích důvodů a jejich slovního vyjádření plyne, že oba obvinění zřejmě přehlédli novelu trestního řádu, která s účinností od 1. 1. 2022 změnila výčet dovolacích důvodů. Formálně byl deklarován dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř., avšak slovní vyjádření odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), resp. m) tr. ř. v aktuálním znění a z kontextu podaných dovolání je zřejmé, že právě tyto dovolací důvody měli obvinění na mysli. Zmíněné nejasnosti ohledně uplatněného dovolacího důvodu však nejsou natolik závažným pochybením, aby měly samy o sobě způsobit odmítnutí dovolání.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění spadají námitky obviněného Aleše Girstla, jimiž rozporuje skutková zjištění nalézacího soudu, jakož i námitka, že nebyli vyslechnuti svědci T. N. a P. H., ačkoli to opakovaně navrhoval. Uvedený dovolací důvod však každopádně nemůže být naplněn námitkami, které jsou jen prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících zjevnému rozporu (extrémnímu nesouladu) mezi obsahem důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může za určitých podmínek doplňovat, případně korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí odvolacích soudů, a to mimo jiné i z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy. V posuzované věci nelze shledat žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Obviněný Girstl v dovolání z větší části pouze opakuje stejné námitky, které uváděl již v průběhu řízení před soudy obou stupňů, a zejména předkládá svou vlastní interpretaci provedených důkazů a vlastní skutkové závěry. Oba soudy nižších stupňů již na tyto námitky reagovaly a řádně se s nimi vypořádaly. V daném směru lze plně odkázat zejména na odůvodnění v bodech 28. a 29. rozsudku odvolacího soudu a bodech 206.-218. a 261.-300. rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na vysokou míru propojení činnosti osob a společností zapojených do předmětné trestné činnosti však nelze při tvorbě skutkových závěrů vycházet toliko ze zjištění učiněných k jednotlivým dílčím jednáním obviněných a spoluobviněných, ale je třeba vše zasadit do celkového kontextu a vycházet z výsledku celého komplexu důkazů, neboť některé důkazy se vztahují k několika skutkům a zejména i k mnoha dalším důkazům, které pak do sebe vzájemně zapadají. O tom je soudem prvního stupně pojednáno na různých místech velmi rozsáhlého odůvodnění rozsudku. Pro zjištění, jakou škodu obviněný Aleš Girstl způsobil trestným činem, je zcela irelevantní, zda je nemajetný, nebo zda mu byl uložen trest propadnutí věci.

S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je zřejmé, že důkazy, které obviněný požadoval provést, nejsou důkazy tzv. opomenutými. Za opomenutý důkaz nelze označit důkazní návrh, kterým se soud řádně zabýval a rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí. Soudy dospěly k závěru, že obviněným Girstlem navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Svědci, jejichž výslech obviněný navrhl, sice nebyli vyslechnuti v hlavním líčení, avšak jejich výpovědi byly přečteny a při tvorbě skutkových zjištění tedy byly zohledněny. Z odůvodnění rozsudku městského soudu plyne, že výpověď svědka T. N. byla čtena pro jeho dlouhodobou nedosažitelnost z důvodu pobytu v cizině. Takový postup soudu práva obviněného neporušuje, neboť je zákonem výslovně předpokládán [§ 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.] a je v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. Výpověď svědkyně P. H. byla v hlavním líčení čtena se souhlasem stran, tedy i obviněných, a je tak zřejmé, že ani jejím přečtením nemohlo být porušeno právo obviněného.

Námitka obou dovolatelů týkající se tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo sice směřuje do skutkových zjištění soudů a proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, neboť pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř., a je tudíž zjevné, že má procesní charakter a týká se otázek skutkových, avšak jako taková není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení uvedené zásady v dovolacím řízení zkoumáno. K tomu státní zástupce připojil odkaz na několik konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Je pravdou, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“, avšak zároveň je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné obviněného uznat vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění uvedené zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného tak lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou natolik zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O takovou situaci se však v dané věci nejedná, když v tomto směru lze opět odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadá námitka obviněného Girstla, že není možné mu přičítat škodu ve výši přibližně jedné miliardy korun, když pouze vykonával příkazy osob stojících v organizaci výše, jakož i námitka obviněného Bendy, že soud nesprávně dovodil jeho zavinění ve formě úmyslu. U obviněného Girstla z celkového kontextu plyne, že jeho námitka se týká skutku popsaného ve výroku III.1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako zločin podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a kterým byla způsobena škoda zkrácením daně z přidané hodnoty v celkovém rozsahu 925 228 003 Kč. Po odcitování znění § 23 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že o společné jednání pachatelů jde nejen tehdy, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, ale též tehdy, jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 nebo 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství tak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení viny obviněných je proto lhostejné, jakým z těchto způsobů se do trestné činnosti každý z nich zapojil, a je zřejmé, že uznání viny obviněného Girstla celým skutkem, včetně způsobené škody, i jeho právní kvalifikace, jsou správné.

Zavinění obviněného Miloslava Bendy ve formě nejméně nepřímého úmyslu bylo nalézacím soudem shledáno též zcela důvodně. Tento obviněný totiž nebyl pouhým typickým bílým koněm, který by v jednom případě podepsal listiny, jimiž by se stal jednatelem společnosti, zároveň udělil jiné osobě generální plnou moc k jednání za společnost a už o její činnosti dále nebyl informován. Dovolatel naopak sám ve své výpovědi uvedl, že se jednalo o jeho společnost, kde byl jednatelem již dříve, do společnosti docházel každý den, účastnil se obchodních jednání, cestoval do Rakouska, kde založil bankovní účet společnosti, mnohokrát vybíral peníze z jedné banky a nosil je do banky jiné, podílel se na výběru zaměstnankyně a za to vše pobíral měsíční odměnu 20 000 Kč – 40 000 Kč. Zároveň věděl, že předmětem obchodu je dovoz pohonných hmot, které se prodávaly odběratelům. Jeho podíl na trestné činnosti však vyplývá i z řady dalších důkazů. Těmito důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními o aktivní roli obviněného Bendy na předmětné trestné činnosti, z nichž jednoznačně vyplývá jeho zavinění ve formě úmyslu, se soud prvního stupně zabýval a učinil přesvědčivé závěry. Státní zástupce se s odůvodněním soudu ztotožňuje a plně na něj odkazuje. I když zde platí, co bylo uvedeno výše o provázanosti osob a společností podílejících se na trestné činnosti a v důsledku toho i provázanosti důkazů a skutkových zjištění, lze z hlediska zavinění obviněného Bendy za zásadní části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označit body 251.-253., 255.-256. a 425.-426.

Námitky, jimiž obviněný Girstl napadá uložený trest, nespadají pod jím uplatněný ani jiný dovolací důvod. Výrok o trestu lze napadnout pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod je však možno naplnit pouze, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Přiměřenost uloženého trestu je tedy zjevně mimo rámec tohoto dovolacího důvodu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

S odkazem na výše uvedené státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných Aleše Girstla a Miloslava Bendy zčásti nelze podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody, a v části, ve které je pod uplatněné dovolací důvody podřadit lze, jsou zjevně neopodstatněná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný Jaroslav Horčička. Prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Kulhavého nejprve uvedl, že s podaným dovoláním a v něm obsaženou argumentací souhlasí. Posléze prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Boučka zaujal stanovisko k podání nejvyššího státního zástupce ze dne 5. 2. 2024 (vyjádření k doplňujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2023). Uvedl, že postupu a úvahám nejvyššího státního zástupce nerozumí. Ten na jedné straně tvrdí, že podal dovolání do rozsudku odvolacího soudu s tím, že formálně chybí výrok tohoto soudu ohledně dovolatele, a na druhé straně, když je legitimním postupem odvolacího soudu tato formální vada odstraněna, vyslovuje úvahy o nelegitimnosti založené na popření základních procesních principů. Svým vyjádřením tak nejvyšší státní zástupce popírá ustanovení § 270 odst. 2 tr. ř., které je nutno vykládat i tak, že chybějící výrok může odvolací soud doplnit sám, aniž by mu to bylo přikázáno dovolacím soudem, pokud dospěje k závěru, že takový výrok chybí. Tím, že v daném případě odvolací soud sám postupoval tak, že doplnil chybějící výrok, naplnil svou povinnost rozhodnout meritorně o dovolateli i po formální stránce. Úvahy nejvyššího státního zástupce jsou podle dovolatele právně naprosto zcestné. Doplňující rozsudek byl vydán ve veřejném zasedání, a to ve stejném řízení, pro jaké je vedeno trestní stíhání. Účast na tomto veřejném zasedání byla účastníkům řízení umožněna. Dovolání je tak v současné době podáno do rozhodnutí, které sice dříve nesplňovalo formální náležitosti rozhodnutí, avšak po jeho doplnění odvolacím soudem je tomu již jinak a na podané dovolání je tak nutno nahlížet jako na nepřípustné, neboť po formální stránce zjevně nenapadá zprošťující výrok rozhodnutí. Doplňujícím rozhodnutím odvolacího soudu došlo k odstranění důvodnosti dovolání a toto již v současné chvíli postrádá formální náležitosti ve smyslu důvodnosti, neboť nejvyšší státní zástupce formálně nenapadá výrok rozhodnutí. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě není naplněn ani jeden z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně nepřípustné i nedůvodné.

Dovolání obviněného Aleše Girstla je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněného Miloslava Bendy podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a nejvyššího státního zástupce podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Jmenovaní obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Všechna posuzovaná dovolání byla podána včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), splňují obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. a obvinění je podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat z důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Dovolací argumentaci obviněných Aleše Girstla a Miloslava Bendy lze ve stručnosti charakterizovat jako obecnou, nekonkrétní a místy i nejasnou. To se projevuje již v tom, že obvinění formálně označili (jako důvody, o něž opírají své mimořádné opravné prostředky) ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. ř., avšak z bezprostředně navazujícího slovního vyjádření je zřejmé, že ve skutečnosti mínili ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), resp. m) tr. ř. (když evidentně nezaznamenali změnu v systematizaci dovolacích důvodů, k níž došlo novelou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2022). Z použitého slovního vyjádření, které je za této situace rozhodné, plyne, že obvinění rozsudek odvolacího soudu napadli především kvůli údajnému nesprávnému právnímu posouzení skutku, tedy z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v aktuálním znění). Jejich navazující argumentace však není ničím jiným, než polemikou se skutkovými zjištěními soudů a způsobem hodnocení důkazů, tedy jde o námitky ryze skutkového charakteru, jež by s větší či menší mírou tolerance bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v aktuálním znění). Ten však obviněnými formálně vzato uplatněn nebyl. Veškeré námitky obviněných, pokud se s dovolacími důvody nemíjejí (viz níže), zjevně spadají pouze pod posledně zmíněný „skutkový“ dovolací důvod. Jedinou výjimkou je stručná reklamace obviněného Aleše Girstla v tom smyslu, že by v případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku neměl být činěn odpovědným za způsobení celé škody ve výši téměř jedné miliardy korun, pokud jednatelem společnosti NT byl jen po část stíhaného období. Takovou námitku lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve zbytku jsou však výhrady obviněných soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se jen zcela obecně poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, případně na neprovedení některých navržených důkazů. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněných ve smyslu jejich skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, nebo půjde o čin mírněji trestný). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny obviněnými navržené podstatné důkazy.

V obecné rovině je třeba nejprve připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

V projednávaném případě se obvinění domáhají evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů. Při analýze důkazů soudy postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové a právní závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace nebo snad přímo svévoli. Dovolací soud nesdílí názor obviněných, že v projednávané věci bylo namístě upřednostnit jimi prosazovanou variantu skutkového děje a o obžalobě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím verdiktem či verdiktem obsahujícím mírnější právní kvalifikaci. Uplatnění uvedeného procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. V nyní řešené věci však soudy žádné takové pochybnosti (zcela oprávněně) neměly.

Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněných a proč jejich další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly.

Soud prvního stupně i soud odvolací si byly zjevně vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněnými nyní shodně i v jejich dovoláních. Argumentace obviněných není ničím jiným než pokračováním stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

Jak už bylo naznačeno, tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním jiných verzí skutkového děje, ani prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat podstatu dovolací argumentace obviněných, kteří toliko setrvale opakují, že se vědomě žádné trestné činnosti nedopouštěli, byli „zneužiti“ jinými osobami, s faktickou činností dotčených obchodních korporací, předmětnými obchody, následným neplněním daňových povinností neměli nic společného atd., přičemž na podporu toho vytrhávají z kontextu jednotlivé důkazy, resp. jednotlivá (možná) zjištění z nich plynoucí. Zároveň jde, jak už bylo též naznačeno, o argumentaci značně vágní. Obvinění ve skutečnosti neuvedli ani jeden příklad, na němž by jasně demonstrovali tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, tedy co „jiného“ z nějakého konkrétního důkazu vyplývá, co bylo z určitého konkrétního důkazu chybně vzato za prokázané a proč, případně co nového a zásadního mohlo být zjištěno z údajně opomenutých důkazů a jaká dosavadní skutková zjištění soudů to narušuje. Jejich dovolání jsou vystavěna na natolik obecných a neurčitých námitkách, že Nejvyšší soud prakticky ani nemá, k čemu by se v rámci dovolacího přezkumu relevantně (právně významně) vyjádřil. Je třeba akcentovat, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je nutno co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu. Samozřejmě není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněných jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak je vázán rozsahem podaného dovolání, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V posuzovaném případě však přesto fundovaná (relevantní) argumentace absentuje.

Ve zcela obecné rovině se nesou i námitky, že obvinění byli pouhými bílými koňmi, kteří by tudíž za své jednání neměli být činěni trestně odpovědnými, nebo alespoň ne za úmyslný trestný čin. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů však jasně vyplývá, na základě čeho dospěly k závěru, že dovolatelé nebyli (ani zdaleka) bílými koňmi v pravém slova smyslu. Nešlo o situaci, že by se např. za drobnou odměnu „nechali zapsat do obchodního rejstříku jako jednatelé“, svému zadavateli udělili generální plnou moc k zastupování společnosti, předali mu přístupové údaje do datové schránky, internetového bankovnictví apod. a dále se na činnosti společnosti už nijak nepodíleli, nic o ní nevěděli, případně jen slepě podepsali několik málo dalších dokumentů jim zcela neznámého obsahu. Navíc je třeba dovolatele upozornit, že ani taková situace by jejich trestní odpovědnosti nebránila. Naopak. I jednání skutečně „čistých bílých koní“ je běžně posuzováno jako spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, neboť je nezbytnou a nedílnou součástí trestného jednání více osob, jimi zvoleného mechanismu krácení daně (typicky daně z přidané hodnoty). Právě díky činnosti bílých koní mohou osoby, které společnosti fakticky ovládají, podávat jménem společností nepravdivá daňová přiznání, kontrolní hlášení atd., fakticky tak udržovat v chodu vytvořené schéma, páchat trestnou činnost, profitovat z ní a zároveň třeba i udržovat v tajnosti svoji identitu a vyhýbat se tak dopadení a potrestání. Podle ustálené tuzemské soudní praxe lze i u osoby jednající výlučně v postavení bílého koně při splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Takový závěr lze činit typicky zejména právě v případech, kdy pachatel formálně přijme funkci statutárního orgánu v obchodní korporaci a v tomto postavení záměrně setrvává, aniž by však působnost statutárního orgánu fakt