3 Tdo 1106/2024 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1106/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:12. 3. 2025 Spisová značka:3 Tdo 1106/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.1106.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přítomnost při soudních jednáních Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Hodnocení důkazů Dokazování Dotčené předpisy:§ 234 tr. ř. § 202 odst. 2 tr. ř. § 2 odst. 5,6 tr. ř. § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:29. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.07.2025I.ÚS 2102/25 Kateřina Ronovská Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1106/2024-978 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný Sergej Marčenko, trvale bytem Českolipská 776, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 34/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Sergeje Marčenka odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále také jen „okresní soud“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 2 T 34/2021-865, byl obviněný Sergej Marčenko (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. 2. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění okresního soudu spočívala v tom, že (převzato z výroku rozsudku uvedeného soudu) jako fyzická osoba a jednatel společnosti TIS & Co s.r.o., která byla čtvrtletním plátcem DPH, úmyslně do daňových přiznání neuvedl zdanitelná plnění, a to: 1) za 4. čtvrtletí 2014 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě čp. XY v XY kupující Marianně Zubanych za částku 2 950 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 384 783 Kč, 2) za 3. čtvrtletí 2015 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě čp. XY v XY kupujícímu Č. Ž. za částku 2 350 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 306 522 Kč, 3) za 2. čtvrtletí 2016 z nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti Coopers Development s.r.o., IČ 04862481, v podobě 10 bytových jednotek a jedné nebytové jednotky v domě čp. XY v XY za celkovou částku 16 355 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 2 052 420 Kč, v celkovém součtu tak za výše uvedená zdaňovací období zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 2 743 725 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Mělníku. 3. Vedle obviněného byla stejným zločinem uznána vinnou i obviněná právnická osoba TIS & Co s.r.o., jíž soud podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. 4. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Sergej Marčenko prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Kašpara dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. 6. V jeho odůvodnění nejprve v podstatných bodech zopakoval svoji dosavadní obhajobu uplatňovanou v řízení před oběma soudy, podle níž nikdy neměl v úmyslu jednat protiprávně. Sám se v daních nevyzná a vytýkaným způsobem postupoval na rady a doporučení odborníků z řad advokátů, finančních poradců, účetních a zaměstnanců banky. Stíhané skutky měl nadto spáchat v době turbulentních změn v oblasti soukromého a daňového práva a s nimi spojené právní nejistoty. Předpisy upravující daň z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) byly tehdy nedokonalé, stejně jako transpozice komunitárního práva a příslušných směrnic, k nimž chyběl autoritativní výklad. Pokud jde o převody bytových jednotek, opakovaně poukazoval na znění § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), v němž bylo výslovně uvedeno, že od DPH je osvobozeno dodání nemovité věci po uplynutí pěti let ode dne, kdy bylo započato první užívání stavby. V tomto případě bylo s takovým užíváním započato již v 19. století, přičemž dovolatelem ovládaná právnická osoba vlastnila inkriminovanou budovu více než osm let. S dobrozdáním práva znalých osob se tedy důvodně domníval, že prodeje dvou bytových jednotek měly povahu plnění, která zdanění nepodléhají, resp. jsou od DPH osvobozena. S ohledem na splnění výše zmíněného „časového testu“ platilo totéž i při realizaci nepeněžitého vkladu do základního kapitálu dceřiné společnosti. K údivu jeho i zúčastněných odborníků však finanční správa (zřejmě i kvůli nejasnosti právní úpravy) doměřila k výše uvedeným převodům jak DPH, tak i daň z převodu nemovitých věcí. Správce daně si tak zjevně nebyl jistý, zda jde o převody od DPH osvobozené či nikoli, neboť oba jeho postupy se vzájemně vylučují. Jinak řečeno, řešené převody nemohly podléhat oběma daňovým režimům současně. Vzhledem k nepřehlednosti vzniklé situace dovolatel oslovil JUDr. Radoslava Bolfa, s nímž spolupracoval již dříve. Ten po prostudování věci převzal právní zastoupení obviněné obchodní společnosti a zaujal právní názor, že předmětná plnění DPH nepodléhala. V rámci sporů s daňovou správou pak logicky v každém z řízení argumentoval opačně, stejně jako to zrcadlově činila protistrana. Ze spisů příslušných správních orgánů a správních soudů je naprosto zřejmé, že šlo o právně složitou problematiku. I proto společnost TIS & Co s.r.o., která setrvala na svém názoru, nepodala k výzvě finančního úřadu ani dodatečné daňové přiznání, v němž by přiznala DPH z inkriminovaných transakcí. To bylo zjevně i důvodem, proč bylo následně podáno trestní oznámení pro úmyslné zkrácení daně. 7. Dovolatel však míní, že takové zavinění mu v trestním řízení prokázáno nebylo. Výsledná skutková zjištění okresního soudu k subjektivní stránce trestného činu podle jeho názoru nemají potřebnou oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi ve zjevném rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti podotkl, že všichni vyslechnutí svědci vypovídali v podstatě v jeho prospěch, avšak soud z jejich výpovědí nevyvodil odpovídající závěry. Pominul například vyjádření svědkyně Marianny Zubanych, která výslovně potvrdila, že „všichni právníci a daňoví poradci říkali, že se má podávat bez DPH“. Obdobně se při hodnocení důkazů postavil i k výpovědi JUDr. Radovana Bolfa, s níž se vypořádal paušálním konstatováním, že svědek obviněného zastupoval až po dokonání žalovaného jednání. Takový zjednodušující pohled však nebyl namístě, neboť i okolnosti, o nichž se svědek dozvěděl zprostředkovaně v rámci správních řízení, mají svou hodnotu, stejně jako jeho stanovisko coby odborníka na řešenou daňovou problematiku, kdy setrval ve svém názoru, že dovolatel protiprávně nepostupoval. Výpověď svědkyně Mariny Machytkové zase soud nehodnotil s ohledem na její vlastní poměr k věci samé. Byla to přitom právě ona, kdo jako advokátka byla dovolateli povinna poskytovat komplexní právní služby, fakticky vedla jednání o refinancování úvěru a vkladu nemovitostí do základního kapitálu společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., a i z jejího vyjádření bylo zřejmé, že v té době vůbec nikoho nenapadlo, že by vklad mohl podléhat DPH. Za nejzávažnější pochybení při hodnocení důkazů však dovolatel považuje interpretaci výpovědi svědka P. V., který vedl jednání o refinancování úvěru ze strany Equa bank, a. s. Z ní vyplynulo, že ani v právním oddělení banky nikdo neuvažoval o tom, že z transakce bude třeba odvést DPH. Okresní soud však tuto skutečnost bagatelizoval s tím, že svědek se vyjadřoval právě jen k výše uvedené dceřiné společnosti a nikoli ke společnosti TIS & Co s.r.o., přestože P. V. si s odstupem let podle svých slov ani nebyl jist, která ze společností byla která, a navíc uvedl, že dané rozdělení nebylo pro banku při hodnocení rizik spojených s poskytnu