3 Tdo 1112/2024 – Nejvyšší soud

3 Tdo 1112/2024-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 To 158/2024-305, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 80/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „okresní soud“) ze dne 5. 2. 2024, č. j. 8 T 80/2023-251, byl obviněný M. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným „trojnásobným“ přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že [převzato z rozsudku okresního soudu] 1) v přesně nezjištěný den v měsíci březnu či dubnu roku 2020 v Českých Budějovicích, na čerpací stanici XY, v ul. XY, se záměrem donutit poškozeného T. N. k úhradě částky ve výši 100 000 Kč jako úhrady za tzv. posečkání za pozdní vrácení dlužné částky v původní výši 800 000 Kč, kterou si od něj T. N. v přesně nezjištěnou dobu v roce 2019 zapůjčil, poškozeného T. N. fyzicky napadl úderem otevřenou dlaní do tváře a poté ho uchopil pod krkem, a to za současného vyhrožování mu tím, že si to poškozený má zařídit nebo že bude mít velké problémy, přičemž dobu, kdy mu má poškozený částku ve výši 100 000 Kč uhradit, tomuto neupřesnil, 2) v přesně nezjištěný den v měsíci červenci či srpnu roku 2021 v Českých Budějovicích, před klubem XY v ul. XY, se záměrem donutit poškozeného T. N. k úhradě dlužné částky nebo k úhradě částky ve výši 100 000 Kč jako úhrady za tzv. posečkání za pozdní vrácení dlužné částky v původní výši 800 000 Kč, kterou si od něj T. N. v přesně nezjištěnou dobu v roce 2019 zapůjčil, poškozeného T. N. fyzicky napadl úderem pěstí do břicha, přičemž dobu, kdy mu má poškozený částku ve výši 100 000 Kč uhradit, tomuto neupřesnil, 3) v přesně nezjištěný den v měsíci březnu či dubnu roku 2022 v Českých Budějovicích, před budovou č. XY v ul. XY, udeřil poškozeného T. N. do obličeje se slovy, že trvá na zaplacení částky 1 000 000 Kč a následně mu vyhrožoval slovy: „Budějce jsou malý a ty jsi v nich skončil“, přičemž takto činil se záměrem získat od poškozeného T. N. dlužnou částku, která původně činila 800 000 Kč, přičemž dobu, kdy mu má poškozený dlužnou částku uhradit, tomuto neupřesnil. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb po 1 200 Kč, tj. v celkové výši 72 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. N. (dále jen „poškozený“) odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních obviněného a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 To 158/2024-305, tak, že je obě zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. V odůvodnění nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, vyzdvihl podstatné závěry uváděné v rozhodnutích soudů nižších stupňů a zopakoval námitky, kterými argumentoval v odvolání. 6. U skutku pod bodcem 2) dovodil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že okresní soud údajně nesprávně označil za souladné výpovědi poškozeného a svědka P. V., ačkoli tento svědek svou výpověď opakovaně popřel, v zásadních okolnostech si nebyl jistý a vyjádření poškozeného v některých konkrétnostech nepotvrdil. Odvolací soud se těmito nedostatky ve svém rozhodnutí řádně nezabýval, čímž bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Skutková podstata přečinu vydírání vyžaduje prokázání nejen násilí (či pohrůžky), avšak i bezprávného požadavku, v tomto případě úhrady dluhu, což ovšem svědek P. V. nemůže potvrdit, neboť neslyšel obsah komunikace mezi poškozeným a obviněným. Nastala tak situace „slova proti slovu“. V té souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Současně uvedl, že pokud soudy dovozovaly jeho trestní odpovědnost ze přečin vydírání pouze z výpovědi poškozeného, pak je takový závěr nepřijatelný za situace, kdy poškozený měl zájem na výsledku trestního řízení, neboť uplatňoval nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když na jednu stranu limitují důvěryhodnost poškozeného, avšak tomuto zároveň dávají za pravdu v základu věci, a to i za zmíněné situace slova proti slovu. Ani v případě skutku pod bodem 3) nelze závěr o jeho vině vystavět na osamocené nevěrohodné výpovědi poškozeného. Také zde jsou rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, neboť se zakládají výlučně na jediném přímém důkazu, tj. tvrzení poškozeného, jenž je zainteresován na výsledku trestního řízení. 7. Ve vztahu ke druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v případě jednání pod bodem 2) nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání. Podle jeho mínění totiž z výpovědi svědka P. V. nevyplynulo žádné zásadní násilné jednání. Svědek jeho atak nevnímal jako něco podstatného a zejména nepotvrdil komunikaci ohledně vyžadování jakékoli finanční částky. Skutková podstata přečinu vydírání vyžaduje prokázání nejen násilí (či pohrůžky), avšak i bezprávného požadavku, v tomto případě úhrady dluhu, přičemž tyto znaky skutkové podstaty v řízení u soudu prvního stupně osvědčeny nebyly. Z provedeného dokazování nanejvýš plyne fyzické napadení poškozeného jedním úderem neznámého charakteru, nikoli však do oblasti obličeje, který nevyvolal žádné omezení na běžném životě poškozeného (aniž by byl prokázán bezprávný požadavek). Takové jednání proto podle jeho názoru bylo pouze přestupkem proti občanskému soužití. 8. V souvislosti s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se jeho námitkami řádně nezabýval a spokojil se jen s odkazem na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které nekriticky přijal. V rámci této argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23. 9. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že podaný mimořádný opravný prostředek je v zásadě jen opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, na kterou ovšem oba soudy reagovaly a správně se s ní vypořádaly. 11. Z obsahu podání je zřejmé, že dovolatel vytkl první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když s akcentem na důkaz v podobě vlastní popěrné obhajoby a za současného zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného nesouladné taktéž s výpovědí svědka P. V. označil klíčová skutková zjištění okresního soudu popisující průběh vzájemných schůzek v případě jednání pod body 2) a 3) za rozporná s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce zastává názor, že takovou námitku s velkou dávkou tolerance pod označený dovolací důvod podřadit lze, avšak postrádá opodstatnění. 12. Podle státního zástupce skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí právě i pro bazální a dovolatelem rozporovaná skutková zjištění okresního soudu aprobovaná taktéž odvolacím soudem, jež popisují průběh incidentů mezi ním a poškozeným a formují ho do takové podoby, že obviněný ve všech případech fyzicky napadl poškozeného právě v úmyslu donutit ho k vrácení dluhu. Soudy samozřejmě nemohly přehlédnout diametrálně odlišný charakter výpovědí poškozeného a obviněného. Přiléhavě však rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě věrohodnou výpověď poškozeného. Oba soudy rovněž důvodně akcentovaly, že motivem útoků ze strany obviněného byly nedořešené majetkové vztahy mezi ním a poškozeným. 13. Státní zástupce dále zdůraznil, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by obviněnému garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení v