3 Tdo 1158/2022

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání, které podali společně obviněný R. S., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná I. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 67 To 160/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 52/2021, t a k t o :

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku účinného ke dni 31. 1. 2019 k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 4 T 52/2021, podali obvinění R. S. a I. S. společné odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal odvolání v neprospěch obou obviněných, a to do výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 67 To 160/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném ke dni 31. 1. 2019, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně po vzájemné dohodě ve společnosti D. P., IČ: XY, se sídlem XY, XY, která provozovala lékárnu U. K. J. na adrese XY, XY, a rovněž byla v předmětné době držitelem povolení k distribuci léčiv, získali za blíže nezjištěných podmínek od doposud neztotožněné osoby (subjektu) v níže uvedeném období léčivé přípravky, o kterých věděli, že se jedná o léčivé přípravky získané nelegální činností bez řádné nabývací dokumentace, která při legální distribuci dle informací od Státního ústavu pro kontrolu léčiv sestává z dodacího listu, faktury, balícího listu, převodky, výdejky, a dále mohou být pro přepravu vystaveny dokumenty jako CMR, průvodka, transportní list, předávací protokol a dokumenty kurýrní služby prokazující její původ, pocházející z trestného činu spáchaného v Itálii, přičemž tyto níže uvedené léčivé prostředky byly odcizeny během jejich přepravy dne 11. 3. 2014 v XY (provincie XY), kde poškozenou byla přepravní společnost E., XY, XY, když v případě 70 balení léčivého přípravku CANCIDAS 50mg - číslo šarže 2126060, expirace 29. 1. 2015, byl odesílatel M. I., XY, XY, DIČ XY, a adresát N. A. O. S. G., XY, XY, v případě 40 balení léčivého přípravku ABRAXANE 5mg/ml - číslo šarže 6200047, expirace 1. 3. 2016, byl odesílatel C., XY, XY, DIČ XY, a adresát N. A. O. S. G., XY, XY, v případě 36 balení léčivého přípravku MABTHERA 500 mg - číslo šarže N3615B01, expirace 1. 12. 2015, byl odesílatel R., XY, XY, DIČ XY, a adresát N. A. O. S. G., XY, XY, a nakonec v případě 10 balení léčivého přípravku NOXAFIL 40 mg/ml - číslo šarže 3123A, expirace 1. 8. 2016, byl odesílatel M. I. , XY, XY, DIČ XY, a adresát N. A. O. S. G., XY, XY, kdy tato nelegální činností získaná léčiva . S. po dohodě s R. S. sama, případně prostřednictvím zaměstnankyně společnosti D. P., J. K., které k tomu dala výslovný pokyn, e-mailovou komunikací nabízela k prodeji dalším oprávněným subjektům, a to jak zahraničním, tak tuzemským, kdy tyto nelegálním způsobem nabyté léčivé přípravky následně zlegalizovali tím, že opatřili falešné nabývací doklady – faktury, a to konkrétně:

1) u léku ABRAXANE 5mg/ml, šarže 6200047A, expirace 3/2016 v počtu 40 kusů, opatřili falešnou fakturu č. 87/2014 s datem 22. 04. 2014 na nákup léku od společnosti Z., XY, za cenu 7.280 EUR, přičemž 40 ks uvedeného léčivého přípravku prodali na základě faktury č. 2014/0082 ze dne 24. 4. 2014 a dodacího listu č. V82 ze dne 24. 4. 2014, společnosti R. za cenu 8.000 EUR (dle kurzu ČNB ze dne 9.5.2014 219.120 Kč), přičemž faktura byla zaplacena dne 9. 5. 2014 převodem uvedené částky na účet společnosti D. P., č. XY vedeném u UniCreditbank Czech Republic & Slovakia a.s., po zjištění na základě e-mailu od společnosti P. ze dne 11. 8. 2014, že společnost Z. nemá oprávnění k prodeji léčivých přípravků v ČR, neboť se jedná o lékárnu a ne distributora, poté dne 11. 11. 2014 v 16:08:51 hod. ve svém účetním systému POHODA, na základě jejich pokynu, přepsala účetní Z. M., nar. XY, na jimi opatřenou falešnou fakturu č. 0472014 s datem 22. 4. 2014 (označení v systému Pohoda XY) na nákup tohoto léčivého přípravku od kyperské společnosti M. A. P. T., přičemž tato nová faktura obsahuje pouze nákup léku ABRAXANE, kdy tuto fakturu pak následně předložili Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a Finančnímu úřadu XY v rámci jejich kontrolní činnosti jako originální nabývací dokumentaci k uvedenému zboží, a tímto způsobem zlegalizovali dodání a následný prodej uvedeného léku, dále

2) u léku MABTHERA 1x500mg, šarže N3615B01, expirace 12/2015 v počtu 30 kusů, opatřili falešnou fakturu č. 622014 na nákup léku od společnosti Z., XY, za cenu 36.000 EUR, přičemž 29 ks uvedeného léčivého přípravku prodali na základě faktury č. 2014/0084 ze dne 24. 4. 2014 a dodacího listu č. V84 ze dne 24. 4. 2014, společnosti R. za cenu 37.700 EUR (dle kurzu ČNB ze dne 9.5.2014 1.032.603 Kč), přičemž faktura byla zaplacena dne 9. 5. 2014 převodem uvedené částky na účet společnosti D. P., č. XY vedeném u UniCreditbank Czech Republic & Slovakia a.s., a uvedenou přijatou fakturu č. 622014, poté po zjištění na základě e-mailu od společnosti P. ze dne 11. 8. 2014, že společnost Z. nemá oprávnění k prodeji léčivých přípravků v ČR, neboť se jedná o lékárnu a ne distributora, dne 11. 11. 2014 v 16:05:52 hod. ve svém účetním systému POHODA, na základě jejich pokynu, přepsala účetní Z. M., nar. XY, na jimi opatřenou falešnou fakturu č. 0372014 (označení v systému Pohoda XY) s datem 1. 4. 2014 na nákup 30 ks tohoto léčivého přípravku (kde je vyznačena šarže 3615B01) za cenu 39.000 EUR (a dále nákup léků RILUTEK, CANCIDAS, CAELYX a NOXAFIL) od kyperské společnosti M. A. P. T., kdy tuto fakturu pak následně předložili Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a Finančnímu úřadu XY v rámci jejich kontrolní činnosti jako originální nabývací dokumentaci k uvedenému zboží, a tímto způsobem zlegalizovali dodání a následný prodej uvedeného léku, dále

3) u léku CANCIDAS 1x50mg, šarže 2126060, expirace 1/2015 v počtu 70 kusů, opatřili falešnou fakturu č. 622014 na nákup léku od společnosti Z., XY, za cenu 36.000 EUR, přičemž 70 ks uvedeného léčivého přípravku prodali na základě faktury č. 2014/0068 ze dne 10.4.2014 a dodacího listu č. V68 společnosti P., XY, XY,, za cenu 30.590 EUR (dle kurzu ČNB ze dne 18.4.2014 839.695,50 Kč) včetně DPH, přičemž faktura byla zaplacena dne 18.4.2014 převodem uvedené částky na účet společnosti D. P. č. XY vedeném u UniCreditbank Czech Republic & Slovakia a.s. a uvedenou přijatou fakturu č. 622014, poté po zjištění na základě e-mailu od společnosti P. ze dne 11.8.2014, že společnost Z. nemá oprávnění k prodeji léčivých přípravků v ČR, neboť se jedná o lékárnu a ne distributora, dne 11.11.2014 v 16:05:52 hod. ve svém účetním systému POHODA, na základě jejich pokynu, přepsala účetní Z. M., nar. XY, na jimi opatřenou falešnou fakturu č. 0372014 (označení v systému Pohoda XY) s datem 1.4.2014 na nákup 70 ks tohoto léčivého přípravku za cenu 25.270 EUR (a dále nákup léků RILUTEK, MABTHERA, CAELYX a NOXAFIL) od kyperské společnosti M. A. P. T., kdy tuto fakturu pak následně předložili Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a Finančnímu úřadu XY v rámci jejich kontrolní činnosti jako originální nabývací dokumentaci k uvedenému zboží, a tímto způsobem zlegalizovali dodání a následný prodej uvedeného léku, a dále

4) u léku NOXAFIL 40mg/ml 105ML, šarže 3123A, expirace 8/2016 v počtu 10 kusů, opatřili falešnou fakturu č. 622014 na nákup léku od společnosti Z., XY za cenu 36.000 EUR, přičemž uvedený léčivý přípravek prodali na základě faktury č. 2014/0079 ze dne 10.4.2014 a dodacího listu č. V0079 ze dne 10.4.2014 (kde je tento lék označen správně jako NOXAFIL 40mg/ml 1x105ML, Batch 3123A, Expire 8/2016) společnosti E. D., se sídlem XY, XY, v počtu 10 ks, za cenu 540 EUR/ks + DPH 15%, tedy celkem za cenu 6.210 EUR (dle kurzu ČNB ze dne 29.4.2014 170.371,35 Kč), přičemž faktura byla zaplacena dne 29.4.2014 převodem uvedené částky na účet společnosti D. P. č. XY vedeném u UniCreditbank Czech Republic & Slovakia a.s. a uvedenou přijatou fakturu č. 622014, poté po zjištění na základě e-mailu od společnosti P. ze dne 11.8.2014, že společnost Z. nemá oprávnění k prodeji léčivých přípravků v ČR, neboť se jedná o lékárnu a ne distributora, dne 11.11.2014 v 16:07:57 hod. ve svém účetním systému POHODA, na základě jejich pokynu, přepsala účetní Z. M., nar. XY, na jimi opatřenou falešnou fakturu č. 0372014 (označení v systému Pohoda XY) s datem 1.4.2014 na nákup 10 ks tohoto léčivého přípravku za cenu 5.250 EUR (a dále nákup léků RILUTEK, MABTHERA, CANCIDAS a CAELYX), kde je tento lék označen jako NOXAFIL 40mg/ml, 1x10ml, Batch: 2126060, Exp: Jan 2015 (což je ovšem zřejmá chyba vzniklá při přepisování faktury, jelikož má stejnou šarži i dobu expirace jako na té samé faktuře uvedený lék CANCIDAS), od kyperské společnosti M .A. P. T., kdy tuto fakturu pak následně předložili Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a Finančnímu úřadu XY v rámci jejich kontrolní činnosti jako originální nabývací dokumentaci k uvedenému zboží, a tímto způsobem zlegalizovali dodání a následný prodej uvedeného léku.

Za to byli obviněný R. S. a obviněná I. S. odsouzeni podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku účinného ke dni 31. 1. 2019 k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

Společné odvolání obviněných bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadili obvinění námitky stran porušení zásady materiální pravdy. Toto porušení spatřují ve skutečnosti, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem soudů, že léčivé přípravky označené ve skutkové větě rozsudku měly původ v konkrétní trestné činnosti, ke které mělo dojít dne 11. 3. 2014 v Itálii. Rovněž z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že snad měli dovolatelé jakékoli indicie či informace o tom, že by léky pocházely z trestné činnosti. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud jim dal za pravdu, že odůvodnění nalézacího soudu je v tomto bodě nejasné a vadné a nesplňuje náležitosti ustanovení § 125 tr.ř. Odvolací soud však tyto vady nijak nenapravil, jeho odůvodnění je ryze obecné, neurčité a značně bagatelizující. Dovolatelé soudům rovněž vytýkají, že nikterak nerozlišují pojmy „původ v nelegální činnosti“ a „původ v trestné činnosti“, ačkoli se jedná o obsahově odlišné pojmy. Posouzení legálnosti obchodu s léky automaticky neznamená, že by léky měly pocházet z trestné činnosti. Soudy poukazované záměny faktur se týkají také léků, které byly prověřovány a nebyly shledány jako nelegální. U několika sporných faktur jejich záměna o ničem nevypovídá, resp. změny provedené v účetních dokladech ničeno nevypovídají o původu sporných léků. Z odůvodnění soudních rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti má soud za prokázané z jednotlivých důkazních prostředků. Důkazem původu v trestné činnosti je pouze krátká časová vzdálenost mezi tím, kdy společnost D. léky koupila a kdy mělo dojít ke krádeži. Léky jsou však věc genericky určená, kdy stejné krabičky jedné šarže se vyrábí v kopiích o několika tisících kusech a nemají žádné individuální označení. Společnost D. obchodovala pouze se 4 druhy léčivých přípravků z 82 druhů, které byly v březnu 2014 ukradeny, a pouze se 4 šaržemi z 640 možných. Je zjevné, že v uvedené době výrobce distribuoval právě tyto šarže. Navíc léky byly prodávány mnoha subjektům a jednalo se o tisíce balení. Sporné léky tak mohly pocházet od jakéhokoli z těchto subjektů, kterým byly dodány. Navíc časová vzdálenost u některých léků výrazně překračuje dobu 1 měsíce od údajné krádeže, což podle dovolatelů nelze vnímat jako přímou či krátkou časovou souvislost. Odkazy soudů na znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence či blíže nespecifikované dokumenty získané cestou právní pomoci k původu léků rovněž nic nového nepřináší. Podle obviněných měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, což však neučinily.

Obvinění dále rozporují závěry soudů stran subjektivní stránky trestného činu, kdy uvádí, že je nejasné, z jakých konkrétních důkazů vyvozuje odvolací soud své skutkové závěry stran naplnění subjektivní stránky, když odůvodnění tohoto bodu věnuje toliko tři věty. S ohledem na slabou důkazní situaci opřel odvolací soud svůj závěr především o pravděpodobnost, což jeho rozhodnutí činí rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž zásadou in dubio pro reo, kterážto měla být uplatněna. V projednávané věci se jedná o sporné léky v hodnotě cca 2 milionů Kč. V roce 2014 nicméně obchodovala společnost D. s osobou M. S. v rámci obchodů ve výši 59 milionů Kč, a i přes rozsáhlé vyšetřování nebyly léky z těchto obchodů shledány jako pocházející z trestné činnosti či jinak závadné. Dovolatelé tedy neměli u podstatně menšího množství sporných léků důvod pochybovat o osobě dodavatele, ani o jejich původu, ani o tom, jaké informace dostali a ani o tom, co bylo sděleno dodavatelem o důvodu změny dokladů. Dovolatelé dále poukazují na rozdíly mezi přímým a nepřímým úmyslem, kdy závěry soudů shledávají jako vnitřně rozporné, neboť jim je kladeno jednání minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a současně je soudem uvedeno, že si museli být vědomi toho, že léčiva pocházejí z trestné činnosti, což odpovídá úmyslu přímému ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená námitka týkající se subjektivní stránky je podle dovolatelů rovněž podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o nesprávné právní posouzení věci. Z odůvodnění rozsudku není patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a konkrétními odvolacími námitkami dovolatelů a nevyplývá z něj logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítají obvinění výslovně procesní nepoužitelnost důkazů. Konkrétně poukazují na domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Prohlídka jiných prostor (kanceláře společnosti D. a skladové prostory) a domovní prohlídka, všechny uskutečněné dne 16. 3. 2016, byly nařízeny v rozporu se zákonem o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, k čemuž dovolatelé předložili rozsáhlou argumentaci, se kterou se však soudy uspokojivým způsobem nevypořádaly. Obvinění mají za to, že odvolací soud v postupu orgánů činných v trestním řízení určitá pochybení shledal, nechtěl se však jimi zabývat. Pokud pak odvolací soud uvedl, že v žádosti o provedení prohlídky příslušných prostor včetně jejího doplnění se nachází uvedení právní kvalifikace prověřovaného činu, neodpovídá takový závěr trestnímu spisu, neboť překlad konkrétních ustanovení italského trestního zákoníku se ve spise nenachází. Dále obvinění rozporují závěry stran oboustranné trestnosti, která je základním předpokladem pro možnost provedení prohlídky podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní spolupráci. Odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2597/18, s tím, že tento byl ze strany odvolacího soudu zcela ignorován, přestože byl v rámci doplnění odvolání předložen, a na podkladě závěrů v něm uvedených poukazují na to, že požadavek na oboustrannost trestnosti nebyl v příkazech k prohlídkám jakkoli zmíněn, resp. příkazy žádné vyžadované úvahy z hlediska posouzení oboustranné trestnosti neobsahují. Požadavek na posouzení oboustranné trestnosti nemůže být splněn, když není zřejmé, v čem má spočívat trestnost jednání v XY, kdy je toliko uvedeno, že |XY orgány vedou vyšetřování trestného činu spočívajícího v ilegálním exportu léku Noxafil. Podle dovolatelů se jedná o zjevný exces mající za následek procesní nepoužitelnost předmětných důkazů v trestním řízení, a to i důkazů z nich odvozených (např. znaleckých posudků). Dále obvinění namítají i nezákonnost odposlechů, neboť žádosti policejního orgánu o vydání povolení k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly nedostatečně odůvodněny. Obvinění podávají výklad kritérií pro vydání příkazů k odposlechům, a to s odkazem na komentář k trestnímu zákoníku, judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013, 4 Pzo 2/2014) a judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3457/14), se závěrem, že odůvodnění příkazů, de facto doslovně převzaté z návrhu státního zástupce, je vágní a neobsahuje srozumitelný rozbor věci a odkaz na důkazy, které k jejich vydání vedly. Nejsou tak splněny podmínky § 88 odst. 2 tr. ř., neboť nevymezují konkrétní skutkové okolnosti odůvodňující nařízení odposlechů, nevymezují účel odposlechů a možnou subsidiaritu, neodůvodňují jejich neodkladnost a neopakovatelnost a neodůvodňují ani dobu trvání odposlechů, resp. její prodloužení. Obvinění namítají zásah do svých ústavně zaručených práv, který shledávají ve skutečnosti, že soud v rámci odůvodnění odkazoval i na zcela legální činnost dovolatelů (lobování za změnu legislativy, provoz internetových stránek). Za nepřípustné označují dovolatelé odchýlení se soudu od původního návrhu státního zástupce stran doby, na kterou byl odposlech nařízen. Jsou toho názoru, že soud je návrhem státního zástupce vázán a nemůže jej korigovat ani z tvrzených praktických důvodů, jak učinil v projednávané věci. Vydané příkazy včetně příkazu k prodloužení odposlechů jsou tak nezákonné.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřují obvinění v tom, že ačkoli se státní zástupce odvolával toliko do výroku o trestu, odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu rovněž ve výroku o vině, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a rozsudek je v určitých částech nejasný, s vadami odůvodnění, a nesplňuje tak požadavky § 125 tr. ř. Na uvedené vady poukazovali obvinění v jejich odvolání, to však bylo zamítnuto. Námitky státního zástupce se týkaly toliko rozhodnutí soudu stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod jeho spodní hranici. Vady, pro které byl však rozsudek nalézacího soudu zrušen, nejsou vadami, které by měly vliv na správnost výroku o trestu, který státní zástupce napadal. Odvolací soud mohl podle § 254 tr. ř. postupovat toliko ve vztahu k odvolání obviněných, nikoli však státního zástupce. Svým postupem tedy odvolací soud překročil rozsah své přezkumné pravomoci. Současně sám ve věci rozhodl podle 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., ačkoli v odvolacím řízení žádné důkazy provedeny nebyly, přičemž přijal zcela jiná skutková zjištění než soud nalézací. Podle dovolatelů odvolací soud neměl ve věci sám rozhodnout, ale vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání. Překročení zákonné meze přezkumu pak dovolatelé shledávají i u předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 67 To 439/2021-2903).

Na základě výše uvedených námitek proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, č. j. 67 To 160/2022-3008, ve výroku o vině a trestu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že oba obviněné podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Případně navrhují, aby byla věc vrácena odvolacímu soudu se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí. Shledá-li však Nejvyšší soud námitku procesní nepoužitelnosti důkazů v souvislosti s porušením zákona o mezinárodní spolupráci důvodnou, pak obvinění navrhují vrátit věc do přípravného řízení.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 936/2022.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že pokud jde o námitky obviněných, jimiž zpochybňovali skutkový stav, především se stáčející k otázce, zda předmětné léky představovaly výnos z trestné činnosti, bylo zajištěno dostatečné penzum důkazního materiálu, podle něhož si obvinění museli být vědomi, že obchodují s kradenými léky. Za očekávaným účelem prováděli úpravy účetnictví a vytvářeli fiktivní faktury, jež měly v kontrapozici doložit, že léky jsou získány standardním způsobem, a tyto léky nakupovaly v hotovosti v řádech milionů korun. Z odposlechů je přitom patrné, že ve vztahu k lékům uplatňovali obvinění zvláštní režim, přičemž vyjadřovali obavu z kontroly finančního úřadu, případně Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který vykonává dohled nad vybranými činnostmi ve farmaceutické oblasti. Trestní řízení bylo iniciováno italskými orgány činnými v trestním řízení, které provedly prohlídku vozidla ve vlastnictví obchodní společnosti D. P., pročež byly zajištěny léky, u nichž se zjistilo, že identifikační šarže pochází z předmětu krádeže 1000 balíčků spáchané v noci ze dne 23. 3. na den 24. 3. 2014 v XY. Významná je i velice blízká časová souvislost mezi krádeží léků a jejich následnou distribucí. Na základě výše rozebraného jsou skutkové závěry učiněné Obvodním soudem pro Prahu 2, resp. Městským soudem v Praze zcela udržitelné.

K výhradám vážícím se k posouzení oboustranné trestnosti státní zástupce uvedl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 se v příkazech ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 43 Nt 1023/2016, 43 Nt 1024/2016 a 43 Nt 1025/2016 výslovně otázkou oboustranné trestnosti zabýval, kdy všech těchto příkazech dospěl ke shodnému závěru, že jednání by mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, případně trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. K námitce, že nebyl v trestním spise obsažen překlad znění italského právního předpisu, státní zástupce uvedl, že podle čl. 110 a čl. 648-bis alinea první italského trestního zákoníku se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (riciclaggio) dopustí mimo jiné ten, kdo peníze, zboží anebo jiné výhody pocházející z trestného činu nikoli nedbalostního charakteru na jiného převede, anebo s těmito nakládá v úmyslu zastřít jejich původ v trestném činu, a tento čin spáchá ve spolupachatelství (concorso di persone nel reato). Co do posouzení tohoto trestného činu v žádosti o právní pomoc též jako nadnárodního zločinu (reato transnazionale) ve smyslu zákona ze dne 16. 3. 2006 č. 146, jde o provedení závazků plynoucích z Úmluvy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu přijaté rezolucí č. 55/25 Valného shromáždění OSN dne 15. listopadu 2000 v New Yorku (Palermská úmluva), jíž je vázána též Česká republika. Ve vlastním textu žádosti o právní pomoc učiněné italským justičním orgánem ze dne 16. 4. 2015 č. 5346/14 je na možnost takové právní kvalifikace výslovně poukazováno, jakkoli úřední překlad citované žádosti obsahuje nepříliš přiléhavé označení tohoto trestného činu jako „recyklace“. Ani námitky obviněných relativizující procesní použitelnost nařízených odposlechů nejsou opodstatněné, neboť tyto jsou standardně odůvodněny, a to s poukazem na prozatímně zjištěný skutkový stav, jeho právní kvalifikaci, ale i zvážení možnosti použít méně invazivního opatření, což bylo vyhodnoceno jako nemožné vzhledem ke konspirativnímu způsobu páchání trestné činnosti. Současně došlo k nařízení odposlechu na státním zástupcem navrhovanou délku v trvání čtyř měsíců, přičemž k posunutí začátku odposlechu došlo z čistě praktických důvodů spočívajících v umožnění připravit začátek odposlechu po technické a organizační stránce.

K výhradám vůči přezkumné činnosti Městského soudu v Praze státní zástupce konstatoval, že v projednávané trestní věci Městský soud v Praze dílčím způsobem upravil popis skutku, který stejně jako soud prvního stupně posoudil v téže trestní sazbě kvalifikované skutkové podstaty podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku, a to s alternativním znakem v podobě písm. c) i se zohledněním provedené novelizace. V případě trestu byly uloženy tresty, které trestní zákoník připouští a v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byly obvinění uznáni vinnými.

Státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněných, že Městský soud v Praze v předcházejícím usnesení ze dne 24. 2. 2022 sp. zn. 67 To 439/2021 překročil přezkumnou pravomoc a zavázal soud prvního stupně k formulaci konkrétních skutkových zjištění. Naopak se podle státního zástupce ukázalo, že postupoval v intencích § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., podle něhož odvolací soud rozsudek zruší pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro rozhodnutí. V rozebírané souvislosti je možné poukázat na samotné odůvodnění citovaného usnesení odvolacího soudu, jež se jeví být pro vysvětlení dostatečným.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 67 To 160/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obviněni uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými R. S. a I. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. vychází ze soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy možno uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obvinění v rámci předmětného dovolacího důvodu namítají, že rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. zásadou materiální pravdy, zásadou volného hodnocení důkazů a principem in dubio pro reo. Rovněž však v rámci podaného dovolání namítají procesní nepoužitelnost důkazů, kteroužto námitku však nesprávně podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

Za procesně nepoužitelné důkazy označují obvinění odposlechy a záznamy telekomunikačního hovoru, domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor.

Stran odposlechů se konkrétně jedná o příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 1 Nt 3072/2015, a příkaz k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Nt 1295/2015, týkající se obviněného R. S., a příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 1 Nt 3071/2015, a příkaz k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Nt 1293/2015, týkající se obviněné I. S. (dále jen „příkazy k odposlechům“). Obvinění tyto rozporují jednak z důvodu jejich zcela nedostatečného odůvodnění, jednak z důvodu nařízení odposlechů excesivně na jinou dobu, než jakou požadoval státní zástupce, kdy soudce rozhodl nad rámec návrhu.

Uvedená námitka byla vznesena již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se k této vyjádřil v bodech 10. až 12. odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že pokud byly splněny všechny podmínky ustanovení § 88a tr. ř., může být písemné odůvodnění příkazu k odposlechům stručné a věcně vycházet z návrhu státního zástupce, pokud se s ním rozhodující soud plně ztotožňuje. V projednávané věci pak podle nalézacího soudu „byly příkazy k odposlechům řádně odůvodněny, obsahovaly všechny tehdy známé skutečnosti, ze kterých vyplývalo důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti, byla stanovena zákonná doba, po kterou mohly být prováděny a byly-li prováděny delší dobu, byly řádně povoleny“. V bodě 12. se pak nalézací soud vyjádřil k námitce překročení státním zástupcem navrhované doby pro nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního hovoru, kdy uvedl, že podmínka 4 měsíců byla dodržena a „posun období sledování byl patrně proveden z čistě praktických důvodů, aby bylo policejnímu orgánu umožněno se na počátek sledování technicky i organizačně připravit“.

Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Nad rámec výše uvedeného možno uvést, že podle § 88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestné činy taxativně uvedené v tomto ustanovení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Nejvyšší soud dále uvádí, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí vymezen trestný čin, pro který se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené (§ 88 odst. 2 tr. ř.).

V případě posuzované věci byly příkazy k odposlechům vydány na základě návrhů Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. V 23-8/2015 (obviněný S., č. l. 1958-1960) a sp. zn. V 23-9/2015 (obviněná S., č. l. 1984-1986). Státní zástupce v návrhu na vydání příkazů k odposlechu uvedl, že příslušný policejní orgán prověřoval podezření ze spáchání zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Návrh na odposlechy uvedených mobilních telefonních čísel odůvodnil tím, že bylo dáno konkrétní podezření, že dlouhodobě dochází k páchání výše uvedené trestné činnosti v souvislosti s léčivými přípravky, kdy je předpoklad, že se jedná o padělky, které jsou společností obviněných legalizovány paděláním dokumentace, přičemž u zajištěných padělků faktur se společnostmi ze zahraničí byla prostřednictvím lékových autorit potvrzena nelegálnost nabývacích dokladů, a osoby L. S. a J. P. byly zadrženy italskou policí s 28 baleními léčivých prostředků pocházejících z šarže, ze které bylo 100 balení odcizeno v Itálii, kdy rovněž některé šarže léčivých přípravků uvedené na nabývacích dokumentech byly na seznamu šarží odcizených v Itálii, a rovněž došlo k hotovostním výběrům z bankovního účtu společnosti v celkové výší 2.504.930 EUR. Lze předpokládat, že budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení, bude zadokumentována uvedená trestná činnost a budou ztotožněny kontaktní osoby a zadokumentovány schůzky, případně budou ustanoveny další osoby podílející se na trestné činnosti. Sledovaného účelu nebylo podle státního zástupce možno dosáhnout jinak, a to s ohledem na charakter a závažnost trestné činnosti a s přihlédnutím ke skutečnosti, že je podezřelými prováděna konspirativně, čímž je její zadokumentování podstatně ztížené. Jednalo se o zločiny, kde byla horní hranice odnětí svobody stanovena na 8 let, v případě trestného činu podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku se jednalo o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kteroužto návrh cituje. Obvodní soud pro Prahu 10 pak rozhodl, že ve věci jsou dány podmínky pro vydání příkazů k odposlechu podle § 88 tr. ř. a vydal příkazy k odposlechu ohledně v příkazech uvedených telefonních stanic uživatelů R. S. a I. S., a to v obou případech na období od 17. 8. 2015 do 17. 12. 2015 (č. l. 1961-1962, 1987-1988). V odůvodnění se ztotožnil s návrhem státního zástupce, kdy převzal odůvodnění návrhu do svého rozhodnutí s tím, že přezkoumal jak samotný návrh státního zástupce, tak i spis. Následně došlo na základě návrhů na prodloužení doby trvání příkazů k odposlechu ze dne 3. 12, 2015, sp. zn. V 23 32/2015 (obviněný S.) a sp. zn. V 23-31/2015 (obviněná S.), příkazem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Nt 1295/15 (obviněný S.) a sp. zn. Nt 1293/2015 (obviněná S.) k prodloužení doby trvání odposlechů u obou obviněných od 18. 12. 2015 do 17. 4. 2016 včetně, a to na základě zjištěných skutečností o probíhající trestné činnosti.

Skutečnost, že soud převzal znění návrhu státního zástupce do odůvodnění příkazu k odposlechu, není nijak neobvyklá. Po soudu se nepožaduje detailní odůvodnění, neboť se jedná o institut užívaný zejména v rámci přípravného řízení, kdy probíhá vyšetřování, a slouží ke shromažďování dalších důkazů, tedy je třeba o něm rozhodovat co nejrychleji. Pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky, jak jsou uvedeny v ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř., není na místě soudu vyčítat stručnost jeho odůvodnění nebo skutečnost, že odůvodnění převzal ze samotného návrhu státního zástupce. Soud návrh státního zástupce i samotný spisový materiál přezkoumal a s návrhem státního zástupce se plně ztotožnil. Podmínky ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř. byly splněny. Odposlechy byly nařízeny na časový úsek, který ve svých návrzích uvedl státní zástupce, tj. na dobu 4 měsíců. Státní zástupce dále uvedl „tj. od 12. 8. 2015 do 12. 12. 2015“, kdy žádosti byly datovány dnem 12. 8. 2015 (č. l. 1958-1960, 1984-1986). Soud vydal příkazy k odposlechům dne 14. 8. 2015 s tím, že tyto se vydávají na dobu 4 měsíců od 17. 8. 2015 do 17. 12. 2015. Na uvedeném postupu neshledává Nejvyšší soud jakékoli nesrovnalosti, neboť stěžejní podmínka uvedená v ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř., tedy, že doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, nepřekročí dobu 4 měsíců, byla splněna. Pokud by byl soud vázán doslovně návrhem státního zástupce, jak namítají obvinění, pak by v projednávané věci musel soud povolit odposlechy zpětně, tj. ke dni podání návrhu. Taková situace je ale nepřípustná. Soud přesně vymezil počátek i konec doby, na kterou byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nařízeny, a to v rámci podmínek uvedených v ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř.

Je možno rovněž uvést, že v souladu s § 88 odst. 8 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně po pravomocném skončení věci informoval obviněné o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to včetně poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tento přípis byl obviněnému R. S. doručen dne 27. 7. 2022 (č. l. 3021v, 3025) a obviněné I. S. dne 21. 7. 2022 (č. l. 2023v, 3026). Obvinění tohoto svého práva nevyužili.

Obvinění dále namítají nezákonnost domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Jsou přesvědčeni, že tyto byly nařízeny v rozporu se zákonem o mezinárodní justiční spolupráci a judikaturou Ústavního soudu. V žádosti o právní pomoc státního zastupitelství v Bolzanu nejsou uvedena konkrétní ustanovení italského trestního zákoníku, podle kterých je vedeno trestní řízení v Itálii, ve spise se pak nenachází žádný jejich překlad, soudy se nevypořádaly s posouzením otázky oboustranné trestnosti, jako základním předpokladem pro provedení domovní prohlídky podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, a dostatečně neposoudily konkrétní okolnosti jednání, pro které byly prohlídky nařízeny.

I touto námitku se již zabýval soud odvolací, a to v rámci bodu 13. odůvodnění napadeného rozsudku. Námitku obviněných shledal neopodstatněnou, neboť „z žádosti o právní pomoc ze strany Státního zastupitelství v Bolzaně, jehož součástí byla mimo jiné žádost o provedení prohlídky kancelářských a jiných prostor, je zřejmé, že žádost byla českým orgánům činným v trestním řízení zaslána s odkazem na mezinárodní úmluvy, jimiž je Česká republika vázána, společně s uvedením prověřovaného trestného činu i jeho právní kvalifikace dle italského trestního zákoníku“. Prohlídky byly navíc provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř.

K vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. ř. ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 43 Nt 1023/2016, a příkazu k domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 tr. ř. ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 43 Nt 1024/2016, Obvodním soudem pro Prahu 1 došlo na podkladě návrhů Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. KZM 451/2015 a ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. KZM 451/2015. To ve spolupráci s Policií ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (č. j. UOOZ-1857/TČ-2015-290020) vyřizovalo žádost o právní pomoc Státního zastupitelství u obecního soudu v Bolzanu, Italská republika. Jednalo se o postup podle § 47 odst. 1, 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ustanovení § 47 odst. 1, 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci stanoví, že právní pomoc lze cizozemskému orgánu poskytnout pouze, je-li v cizím státu vedeno trestní řízení a pro účely tohoto řízení (odst. 1), kdy právní pomoc spočívající v provedení úkonů podle hlavy čtvrté oddílů čtvrtého a pátého tr. ř. lze cizozemskému orgánu poskytnout pouze v souvislosti s činem, který by byl trestný i podle práva České republiky (odst. 2 písm. a).

Právní pomocí se zde rozumí provedení procesních úkonů jedním státem pro účely trestního řízení vedeného v jiném státě, tedy tzv. právní pomoc v užším smyslu (viz Kamlach, M., Repík, B. Mezinárodní spolupráce v trestním a občanskoprávním řízení. Praha: Panorama, 1990, s. 93). Právní pomoc podle odstavce 1 lze cizozemskému orgánu poskytnout pouze v případě, že v dožadujícím státě je vedeno trestní řízení (pro konkrétní skutek naplňující skutkovou podstatu konkrétního trestného činu podle práva dožadujícího cizího státu), a to v zásadě v průběhu celého trestního řízení, včetně vykonávacího řízení, a pro účely trestního řízení. Odstavec 2 stanoví výčet úkonů právní pomoci, jejichž provedení je podmíněno požadavkem oboustranné trestnosti, tj. tím, že skutek, pro který je vedeno trestní řízení v dožadujícím cizím státě a pro který je žádáno o právní pomoc (kromě toho, že je trestný v dožadujícím cizím státě, jak lze dovodit z odstavce 1), by byl trestný i v ČR jako státě dožádaném. Jak uvádí důvodová zpráva, zásah do práv osoby, který je s těmito úkony spojen, by bylo možné stěží ospravedlnit v případě, kdy by skutek, pro který je trestní řízení v dožadujícím cizím státě vedeno, nebyl trestným činem i podle práva ČR. Při posuzování trestnosti skutku pro účely poskytnutí právní pomoci v ČR jako dožádaném státě nelze postupovat stejně jako při posuzování trestnosti skutku ve vnitrostátním trestním řízení, což ostatně vyjadřuje již užití podmiňovacího způsobu ("skutek by byl trestný i podle práva ČR", nikoli tedy skutek, který je trestný i podle práva ČR). Skutek, pro který je vedeno trestní řízení v dožadujícím cizím státě a pro který je žádáno o právní pomoc, tedy nemusí spadat do místní působnosti trestního zákona ČR a při posuzování jeho trestnosti podle práva ČR, včetně negativních podmínek trestnosti, se uplatňuje metoda tzv. analogické transpozice (srovnej Kubíček, M.; Polák, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 139-140).

Pravidlo tzv. analogické transpozice, tj. že by se skutek transponoval do podmínek českého právního řádu, jako by útok byl veden proti zájmům českého státu, se používá při řešení podmínky oboustranné trestnosti např. při rozhodování o extradici (§ 90 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci), užije se však i pro účely poskytování právní pomoci cizozemským orgánům ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně platí, že řízení se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95, ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009). „Rozhodující pro naplnění podmínky oboustranné trestnosti je, zda předmětný skutek je extradičním trestným činem podle českého trestního práva. Není přitom relevantní, zda jednotlivým skutkovým podstatám dle českého trestního práva odpovídají skutkové podstaty trestných činů, pro něž je vůči stěžovateli vedeno v dožadujícím státe trestní řízení“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 427/05). K naplnění podmínky oboustranné trestnosti při vydání příkazu k prohlídce se tedy vyžaduje, aby rozhodnutí o vydání příkazu obsahovalo popis skutku dostatečně jasně vymezený tak, aby jej bylo možno podřadit pod některou ze skutkových podstat trestných činů obsažených v trestním zákoně. Podmínka trestnosti v dožadujícím státě je dána tím, že uvedený skutek je podle trestních předpisů dožadujícího státu trestným činem.

V projednávané věci byly příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků a k domovní prohlídce Městským soudem v Praze řádně odůvodněny, kdy se z těchto podává, že se jedná o žádost v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, reps. právní pomoc státnímu zastupitelství v XY, Italská republika, které vede vyšetřování pro skutek, v němž je spatřován trestný čin s přitěžující okolností spáchání trestného činu nadnárodní povahy podle italského trestního zákoníku, s uvedením konkrétního ustanovení italského trestního zákoníku a uvedením, že se konkrétně jedná o ilegální export léku. Skutek, tak jak byl vymezen v žádosti a doplnění žádosti státního zastupitelství v XY, je možno podle Obvodního soudu pro Prahu 1 kvalifikovat jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, případně jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 1 si tedy byl vědom podmínky oboustranné trestnosti a jednoznačně dospěl k závěru, že tato byla v projednávané věci splněna, konkrétně pak ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Soud přezkoumal vedle samotného návrhu a skutečností v něm uvedených i spisový materiál. V odůvodnění rovněž rozvedl své úvahy stran zásahu do práv obviněných, kdy uvedl, že existuje důvodné podezření, že v kancelářských a skladových prostorách společnosti D., stejně jako v rodinném domě společně obývaným oběma obviněnými, se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, jejichž zajištění může mít zásadní význam pro objasnění věci a prokázání viny všem osobám, které se na trestné činnosti podílely, jako je výpočetní technika, nosiče paměti, listinné důkazy či léčivé prostředky.

Nelze se tedy ztotožnit s námitkami obviněných, že nebyly dodrženy podmínky oboustranné trestnosti a příkazy k prohlídkám nebyly dostatečně odůvodněny. Závěru, že v jednání obviněných bylo možno spatřovat trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 216 tr. zákoníku, pro nějž ostatně byli nakonec obvinění dosouzeni, případně trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nelze ničeho vytknout. Skutek totiž zjednodušeně uvedeno spočíval v tom, že u osob L. S. (zaměstnanec společnosti D. a syn její jednatelky, obviněné I. S.) a J. P. (otec obviněné I. S.), kteří cestovali v automobilu patřícím společnosti D., byly během policejní kontroly nalezeny balíčky léků pocházejících z trestné činnosti spáchané na území Italské republiky, kdy tyto osoby následně kontaktovali obviněnou I. S., jednatelku společnosti D., která se zabývá obchodem s léčivými přípravky. Nejvyšší soud připomíná, že fáze vyšetřování slouží k získání informací k objasnění trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a obecně platí, že ve fázi vyšetřování orgány činné v trestním řízení shromažďují důkazy, které mohou mít po svém vyhodnocení za následek i případnou změnu právní kvalifikace. Nelze očekávat, že v uvedené fázi budou mít k dispozici detailní informace, na podkladě jakých by bylo možno rovnou podat obžalobu.

Pokud pak obvinění odvolacímu soudu vytkli, že tento nijak nezohlednil závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2567/18, Nejvyšší soud uvádí, že citované usnesení se zabývalo skutkově odlišným případem. Ústavní soud obecně rozvedl zásadu oboustranné trestnosti s tím, že český právní řád vychází z trestnosti in concreto, kdy se posuzují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně např. výše způsobené škody, jakož i okolností vylučujících protiprávnost činu či způsobující zánik trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednání konkrétního pachatele, pro které je vedeno trestní řízení. Požadavek na oboustrannou trestnost podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je požadavkem in concreto, čemuž odpovídá i běžně užívaná metoda analogické transpozice, která byla popsána výše. V citované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se soudy dostatečně nezabývaly oboustrannou trestností, neboť neposoudily řádně otázku promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele, resp. nezkoumaly veškeré (i negativní) podmínky trestní odpovědnosti, jako by se jednalo o trestní řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení. Taková skutečnost však v projednávané věci nenastala.

Obvinění dále namítali existenci extrémního rozporu, který shledávají v tom, že z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že by sporné léčivé přípravky pocházely z konkrétního trestného činu spáchaného dne 11. 3. 2014 v Itálii či jakéhokoli jiného trestného činu a současně, že měli jakékoli informace či indicie o tom, že sporné léčivé přípravky mohly z trestné činnosti pocházet.

Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pochybení, která shledal odvolací soud v postupu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se netýkala samotných skutkových zjištění, s výjimkou závěru, že to byli obvinění, kdo osobně falšovali faktury, jak bude rozvedeno dále. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud „provedl ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a na jejich základě učinil skutková zjištění, která byla dostatečným podkladem pro závěr o vině obžalovaného“, kdy shledal pochybení toliko v postupu soudu při ukládání trestu pod dolní hranici dané zákonné trestní sazby, jak bylo rozvedeno výše.

Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Vycházel přitom nejen z výpovědí obou obviněných a výpovědí svědků (L. B. – obchodní partnerka obviněných, M. R. – bývalá účetní společnosti K., M. M. – bývalý účetní společnosti K., J. K. – obchodní zástupce společnosti K., ale i z celé řady listinných důkazů (zejména doklady Státního úřadu pro kontrolu léčiv, daňové doklady a účetní záznamy společnosti K., doklady správce daně, záznamy o provedené domovní prohlídce, prohlídce kancelářských a skladových prostor, emailová komunikace, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Jiřího Švarce, záznamy o telekomunikačním provozu), kdy část byla získána cestou mezinárodní právní pomoci (zejména s orgány Italské republiky, Kyperské republiky a Rumunska). Nalézací soud zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, kdy lze odkázat zejména na body 108. až 113. rozsudku nalézacího soudu. Obvinění nerozporovali skutečnost, že v předmětné době coby osoby v postavení jednatelů a osob fakticky ovládajících společnost D., která provozovala lékárnu a byla i držitelem povolení k distribuci léčiv, obchodovali s léky popsanými ve skutkové větě, včetně šarží tam uvedených. Nalézací soud dospěl k závěru o tom, že se jednalo o léky, které byly odcizeny během přepravy dne 11. 3. 2014 v provincii XY na podkladě řetězce vzájemně se podporujících důkazů, včetně těch získaných cestou právní pomoci. V bodě 19. odůvodnění rozsudku rozvedl své úvahy, kdy poukázal na skutečnost, že léky distribuované společností D. pocházely ze šarží, které byly předmětem krádeže uskutečněné v Itálii, do dispozice obviněných se dostaly v krátké době po této krádeži, následně byly rychle distribuovány, což se podává z odposlechů a emailové komunikace obviněných, část léků byla přímo nalezena v autě společnosti K. při kontrole dne 7. 8. 2014 bez jakékoli přepravní dokumentace. Obvinění nebyli schopni jakkoli blíže ztotožnit osobu (zprostředkovatele dodávek), se kterou měli stran předmětných léků obchodovat, nevzpomínali si na žádné bližší informace, neměli k dispozici telefonické či jiné kontakty na ni. Na jimi uváděné jméno M. S. není evidována žádná licence k obchodu s léčivy, tato osoba není nikomu známa. Tvrzení obviněných týkající se údajného zprostředkovatele M. S. označil nalézací soud za účelová. Nalézací soud rovněž poukazuje na nestandardně vedenou evidenci distribuce léčiv vedenou společností D. u těchto sporných léků, kdy byly přepisovány, resp. falšovány faktury, které se jich týkaly, což se podává nejen ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ale i ze samotných výpovědí obviněných. Společnosti na fakturách uvedené jako dodavatelé vyloučily, že by společnosti D. předmětné léky dodaly, což se podává z důkazů získaných cestou právní pomoci. Falšování faktur, resp. přepisování dodavatelů, variabilních symbolů a částek svědčilo o úporné snaze zakrýt původ těchto léků. Pokud by se jednalo o legální obchod s léčivy, neměli obvinění žádný důvod k takových krokům přistoupit. Odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu stran viny obviněných ztotožnil. Toliko modifikoval popis skutku v tom směru, aby zohlednil skutečnost, že to sice byli obvinění, kteří předmětné faktury opatřili (obviněná S. uvedla, že si byla vědoma toho, že dodavatel uvedený na faktuře není skutečným dodavatelem, resp. že dodavatel byl zaměněn, k čemuž v desítkách případů obvinění instruovali i svou účetní, aby tuto změnu provedla na již přijatých fakturách), nicméně nebylo prokázáno, že předmětné faktury přímo falšovali (bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Ani uvedená změna popisu skutku však nic nemění na závěru o vině obviněných.

Na uvedené námitky navazují námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci něhož obvinění v podstatě namítají nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 1. 2019, konkrétně znaku „věc získaná trestným činem spáchaným v cizině“, a současně namítají nenaplnění s