3 Tdo 1291/2008 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1291/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2008 Spisová značka:3 Tdo 1291/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1291.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 30a tr. zák. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1291/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání I. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 139/2008 ze dne 9. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 158/2007, takto: Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 139/2008, ze dne 9. 4. 2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 1 T 158/2007, zrušují v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1, odst. 3 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl jiným samosoudcem. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 158/2007 ze dne 8. 1. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále jí byl dle § 53 odst. 1 tr. zák., § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 139/2008 dne 9. 4. 2008 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala I. D., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a to samosoudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D.. Námitku podjatosti jmenovaného soudce vznesla dovolatelka již v nalézacím řízení, avšak ani soud prvního stupně, ani soud stížnostní podmínky pro jeho vyloučení neshledaly. O podjatosti tohoto soudce však svědčí jak jeho postup v hlavním líčení, tak i celkové jednání a chování vůči obhájci dovolatelky. Během hlavního líčení byla dovolatelka samosoudcem vyzvána, aby se vyjádřila k tomu, „proč se nechá obhajovat od Mgr. S., obhájce V.“. V odůvodnění usnesení, jímž o své podjatosti rozhodoval, JUDr. D. tuto svou otázku odůvodnil snahou zkoumat možnost účastenství Mgr. S. na údajné trestné činnosti dovolatelky, neboť tento obhájce měl dříve ve správním řízení, v němž zastupoval dovolatelku a jejího manžela, vypovídat jako svědek (což ale správní řád nepřipouští). Dle názoru dovolatelky byl však tento postup odůvodněn právě jen tím, že obhájce dovolatelku a jejího manžela v tomto správním řízení zastupoval. Nebyl v něm tedy vyslechnut jako svědek a soudce tak nemohl z takového údajného výslechu dovodit, že „toho obhájce o sňatku obžalované s v. příslušníkem hodně ví“. Takové konstatování je nutno považovat jednak za hrubě urážlivé, jednak za zjevně nepodložené a lživé. Profesním pochybením soudce je tedy především fakt, že vyjádřil jakési podezření o účastenství obhájce na trestné činnosti své klientky, kdy toto dovodil pro samotný výkon advokacie. Soudce dále tvrdil, že Mgr. S. zná jen z rozhodovací činnosti soudu, avšak dle dovolatelky se podjatost soudce vůči obhájci může projevit právě a jen na půdě soudu. Podjatost soudce v dané věci je totiž nutno shledávat také v jeho celkovém chování a vyjadřování vůči jmenovanému obhájci, neboť JUDr. D. není schopen či ochoten na půdě soudu Mgr. S. odpovědět ani na pozdrav, což svědčí nejen o jeho osobní antipatii k němu, nýbrž i neúctě k jeho povolání. Dle dovolatelky tak tímto svým jednáním soudce JUDr. D. porušil své povinnosti stanovené zákonem, především vystupovat tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví, nezaujatě, nestranně, ke stranám a účastníkům řízení bez předsudků. Krajský soud v Brně, který projednával stížnost dovolatelky proti usnesení, kterým jmenovaný soudce rozhodl, že není v dané věci podjatý, tuto zamítl s tím, že objektivně vyloučil možnost podjatosti soudce vůči advokátovi v rámci rozhodovací činnosti soudu, když tato dle něj je možná jen v případě příbuzenství těchto osob či v případě jejich konfliktů mimo budovu soudu. S tím zásadně nesouhlasí, neboť logicky může být podjatost soudce k advokátovi založena i jeho chováním u soudu během rozhodovací činnosti. Tím soudci nijak neupírá možnost mít na osobu advokáta nebo jiného účastníka vlastní (byť negativní) názor, ale tento nesmí mít žádný vliv na jeho rozhodovací činnost a chování u soudu. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřuje v tom, že porušení oznamovací povinnosti dle § 61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen zákon č. 117/1995 Sb.), nelze považovat za porušení zákonné povinnosti, na niž doléhají normy trestního práva. Neoznámením skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku státní sociální podpory vzniká toliko povinnost obviněné tuto dávku bez dalšího vrátit. Soudy tak vyšly z nesprávné premisy, že lze stát oklamat tím, že pachatel „zatají“ před jednou z jeho organizačních složek uzavření sňatku a tím jej uvede v omyl. Uzavírání sňatků a vedení matrik je dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, výkonem státní správy. Stát nemohl tedy být uveden v omyl, neboť může disponovat matričními záznamy, v nichž je i uzavření manželství dovolatelkou zaznamenáno. Tuto skutečnost nelze proto před státem zatajit a uvést jej v omyl. Dalším pochybením bylo dle jejího názoru i posouzení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., zda dovolatelčin manžel byl z hlediska splnění podmínek pro vznik nároku na předmětné sociální dávky společně posuzovanou osobou, jak to má na mysli § 7 odst. 2 písm. c) zák. č. 117/1995 Sb. Z dokazování totiž vyplynulo, že manžel s dovolatelkou nežil ve společné domácnosti a nepodílel se na její výživě ani na výživě jejich dětí. Citovaný zákon dále v § 7 odst. 7 stanoví, že manželé nejsou osobami společně posuzovanými v případě, že spolu tři měsíce prokazatelně nežijí. Zákon přitom nijak nedefinuje okamžik počátku běhu uvedené doby tří měsíců. Lze proto logicky dovodit, že pokud spolu manželé nežili nikdy, a to i před uzavřením manželství, počítání tří měsíců pozbývá pro tyto účely smyslu a druhý manžel se nestal osobou společně posuzovanou. Argumentace odvolacího soudu, že zákon nepředpokládá uzavírání „fiktivních“ manželství, a že u manželství se předpokládá vznik vzájemných svazků manželských, včetně vzájemné vyživovací povinnosti, není namístě. Nejedná se totiž o konstrukci právní fikce, neboť manželství v mnoha případech nemusí od počátku naplňovat zákonem o rodině předpokládaný obsah. Z materiálního hlediska tak k žádné změně rozhodných skutečností nedošlo, neboť obviněná jako matka žila i nadále odkázána sama na sebe a žádné příjmy z titulu výživného od manžela jí neplynuly. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí jiným samosoudcem podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl v dané věci dovolatelkou uplatněn zcela důvodně. Vyloučení soudce dle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno na skutečnosti, zda soudce je či není podjatý, nýbrž na možnosti pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Otázka odpovídající zákonným hlediskům uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř. tedy zní tak, zda lze či nelze mít po