3 Tdo 1340/2019 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1340/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 1. 2020 Spisová značka:3 Tdo 1340/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1340.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. písm. a)) předpisu č. 40/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1340/2019-3614 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovoláních, které podali obvinění L. M. st., nar. XY, bytem XY, L. M. ml., nar. XY, bytem XY, M. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 2 To 71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 8/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 11 T 8/2017, byli obvinění L. M. st. a L. M. ml. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný M. M. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 2. Za to byl obviněný L. M. st. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému L. M. st. uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 2 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. M. st. dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. 3. Obviněný L. M. ml. byl za spáchané jednání odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby byla stanovena na 2 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. M. ml. rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. 4. Obviněný M. M. byl za spáchané jednání podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. M. dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti revizního technika elektrických zařízení na dobu sedmi let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ČEZ Distribuce a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci – finančních prostředků ve výši 51 592 403,40 Kč, které se nacházely na účtu č. 6015-5504881/0710. 5. O odvolání obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, a to usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 2 To 71/2018, kterým podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 3. 2019. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění společným dovoláním, v němž uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. Obvinění namítli, že soudy rozhodly na základě nesprávného hmotněprávního posouzení předpisů (zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona [dále jen „energetický zákon“] a provádějící vyhlášky k tomuto zákonu), které upravovaly podmínky pro udělení licence k výrobě elektrické energie, jakož i proces licenčního řízení a podmínky, za kterých bylo možné uplatnit nárok na podporu vyrobené elektrické energie z obnovitelných zdrojů v původní výši. Podle obviněných bylo nutné k žádosti o vydání licence udělované Energetickým regulačním úřadem (dále jen „ERÚ“) připojit doklady, které by osvědčovaly skutečnosti existující v době podání žádosti a skutečnosti předpokládané, kterými obvinění myslí finanční a technické předpoklady. Splnění těchto skutečností mohlo podle jejich tvrzení nastat až po vydání licenčního rozhodnutí. Soudy ustanovení energetického zákona a prováděcího předpisu (zejména § 9 písm. c) a d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích [dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“]) vyložily rozšiřujícím způsobem, který je nepřípustný. Zákon neuvádí, že by v době podání žádosti o udělení licence a v době rozhodování o vydání licence musela být výrobna dokončena. Podle jejich mínění má licence charakter živnostenského oprávnění. Jde o rozhodnutí, které se týká oprávnění konkrétní osoby jako podnikatele, nikoliv toho zařízení, na kterém má k licencované činnosti docházet. Zákon ani prováděcí předpisy v té době nepožadovaly doložení stavební dokončenosti stavby. Naopak upravovaly i podmínky pro udělení licence u zařízení, která nebudou stavebně dokončena a která bude možné provozovat nanejvýš ve zkušebním režimu. Soudy rovněž přisoudily pojmu výchozí revizní zpráva jiný význam, než který vyplývá z příslušné normy. Revizní zpráva M. M. neobsahovala tvrzení, že se týká celé fotovoltaické výrobny včetně fotovoltaických panelů. Výslovně uváděla, že se týká jen těch částí, u kterých byla provedena měření. Obvinění nemohli předpokládat, že zprávě bude přisuzován jiný význam. V roce 2010 bylo běžnou praxí revizních techniků revidovat zařízení fotovoltaických výroben bez fotovoltaických panelů. Nesprávný význam soudy přisoudily i dokladu o stavební dokončenosti a protokolu o předání a převzetí stavby, když jeho nepravdivost dovozovaly z toho, že k předání a převzetí došlo v době, kdy stavba nemohla být dokončena, neboť nemohla být osazena fotovoltaickými panely, a proto nemohlo být pravdivé ani tvrzení, že je stavba přebírána bez vad a nedodělků. Obvinění namítli, že protokol o předání stavby má soukromoprávní význam a dokládá vztah mezi zhotovitelem a objednatelem či investorem. Je výlučnou záležitostí těchto dvou subjektů, v jaké fázi, a s jakou mírou nedokončenosti či vad se dohodnou. Nesprávné právní posouzení shledali i ve vztahu ke stavebnímu souhlasu se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí, neboť neosvědčoval dokončenost díla, ale pouze jeho způsobilost, aby bylo možné jej v omezeném rozsahu provozovat do doby vydání kolaudačního rozhodnutí. Délka zkušebního provozu neměla na vydání licence žádný právní význam. Nesprávně byly posouzeny také skutkové okolnosti týkající se reklamace poškozených panelů. Žádný předpis, s výjimkou obvyklých zvyklostí, nepředepisuje způsob, jakým má být reklamace provedena. V daném případě bylo výsledkem reklamace vrácení celé zásilky poškozených fotovoltaických panelů. Byla tak vyvrácena neoprávněnost nebo účelovost reklamace. Obvinění dále namítli, že jim soudy přisoudily úmysly, které neměli a mít nemohli. Nemohli totiž předpokládat, že o žádosti o udělení licence budou rozhodovat pracovníci bez potřebné kvalifikace a odbornosti. Obviněným nebylo možné přisoudit ani vědomost nebo srozumění s nedbalým postupem pracovníků distribuční soustavy. Celé licenční řízení a připojování k distribuční soustavě bylo negativně poznamenáno na straně pracovníků a úředníků, kteří byly pod časovým tlakem a nemohli postupovat s náležitou odbornou péčí. To jim nemohlo být kladeno za vinu. Po právní stránce bylo rovněž třeba vypořádat se z hlediska subjektivního zavinění s posouzením významu omylů v daném případě. To však soudy posoudily nesprávně. Obvinění shledali nesprávné hmotněprávní posouzení také ve výrocích o trestech. Konkrétně v ustanovení o účelu trestů a o významu dalších okolností, které byly důležit