3 Tdo 1393/2010 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1393/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:18. 11. 2010 Spisová značka:3 Tdo 1393/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1393.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1393/2010-32U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným F. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 To 32/2010-535, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 13/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 2010, č. j. 29 T 13/2008-480, byl obviněný F. N. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k § 219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 22. 7. 2008, v době kolem 01.00 hod. - 02.00 hod. v H., v rodinném domku, kde v té době bydlel se svým bratrem M. N., po předchozím požití velkého množství alkoholických nápojů, M. N. fyzicky napadl, velkou intenzitou jej rdousil či škrtil, čímž mu způsobil zlomeninu levého velkého rohu jazylky s prokrvácením měkkých tkání v okolí, rukou či rukama mu s minimálně střední intenzitou zmáčkl oblast obou tváří v okolí nosu a úst, což vedlo ke vzniku pruhovitého zhmoždění a prokrvácení podkoží v této oblasti a ke vzniku ranek na sliznici horního rtu vlevo od středové osy těla, kdy toto násilí mělo za následek také uzávěr zevních dýchacích cest s nástupem dušení, s velkou intenzitou útok vedl také proti jeho břichu, kdy silným úderem pěstí, kopnutím či nakleknutím na břicho mu způsobil natržení úponu tlustého střeva a nakleknutím či dupnutím nohou mu způsobil také sériovou zlomeninu třetího až sedmého žebra v levé střední klíčkové čáře s rozsáhlým plošným zhmožděním a prokrvácením podkoží hlavně v bederní krajině; uzávěr zevních dýchacích cest a rdoušení či škrcení M. N. přitom velmi dobře mohlo vést k jeho úmrtí v důsledku udušení, s čímž, s ohledem na velkou intenzitu vedených útoků, větší počet násilných mechanismů, které proti M. N. vyvíjel, a s ohledem na místa těla, která záměrně napadl, nejméně musel být srozuměn“. Za to byl obviněný podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 To 32/2010-535, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil toliko ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho stejně jako soud prvního stupně podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 7. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel úvodem zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů činných v jeho trestní věci, včetně úvah a důvodů, které soudy k jejich závěrům vedly. Následně namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. s tím, že v trestním řízení nebyl bez pochybností prokázán jeho úmysl (§ 4 tr. zák.) způsobit poškozenému smrt a v jeho jednání tak absentuje subjektivní stránka trestného činu (zavinění). Dovolatel poukázal na to, že soudy dovodily jeho úmysl usmrtit svého bratra M. N. na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a na základě svědeckých výpovědí. Znalci však nedokázali určit přesnou příčinu smrti poškozeného, když na vzniku otoku jeho mozku se mohlo spolupodílet několik různých mechanismů. Vedle uzavření horních cest dýchacích dušením mohlo ke smrtelnému následku dojít také těžkou intoxikací požitým alkoholem, kdy zjištěné množství alkoholu v krvi a moči poškozeného mu mohlo podle závěrů znalce samo o sobě přivodit smrt, přičemž k otoku mozku mohlo dojít rovněž v důsledku epileptického záchvatu zvláště typu grand mal, který znalec nemohl jednoznačně vyloučit. Přitom bylo prokázáno, že poškozený měl epileptické záchvaty již v minulosti, což potvrdila svědkyně K. Zjištěná zranění u poškozeného nadto mohla vzniknout i prostým pádem. Ani tuto možnost znalci ve svých posudcích zcela nevyloučili. Z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vzbuzuje pochybnosti o příčině smrtelného následku a v tomto smyslu jej zároveň nelze považovat ani za dostatečně úplný pro posouzení dovolatelovy odpovědnosti za smrt poškozeného. Soudy však tento nedostatek v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. neodstranily, když samy dokazování v tomto směru nedoplnily, ač tak správně učinit měly. Dovolatel nepopřel, že působil fyzicky proti tělu poškozeného. Učinil tak ovšem podle své obhajoby především proto, že se mu snažil pomoci. Domníval se totiž, že poškozený dostal opět epileptický záchvat. Skutečnost, že dovolatel byl v danou chvíli pod vlivem alkoholu, pak mohla mít dopad na kvalitu, resp. na způsob a adekvátnost poskytované první pomoci. Přestože byl ke svému jednání veden dobrou vírou, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena, poškozenému použitím větší síly zřejmě nechtěně ublížil. Tuto variantu skutkového děje podle dovolatele nevylučuje ani vyjádření znalkyně MUDr. Císařové, byť u hlavního líčení uvedla, že se v odborné praxi s obdobně vykonávanou formou první pomoci dosud nesetkala. V uvedeném směru považuje dovolatel za významný také závěr znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kteří u něj diagnostikovali organické změny jeho osobnosti na CNS a s tím související snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností až o 25%, čímž mohla být prováděná první pomoc (tzn. její způsob) rovněž ovlivněna. Podle dovolatele nebylo konečně s potřebnou jistotou ani prokázáno, že to byl právě on, kdo napadl svého bratra, a nikoliv nějaká třetí osoba. Nelze proto zcela vyloučit, že poškozenému poskytoval zmiňovanou první pomoc teprve po předcházejícím útoku nezjištěného pachatele. V průběhu dokazování přitom měly být zjištěny indicie nasvědčující tomu, že se v domě, který byl snadno přístupný, mohly skutečně pohybovat další osoby, když i sám dovolatel slyšel v inkriminovanou dobu v domě nějaké hlasy. Motivem činu těchto neznámých osob přitom mohla být například snaha zmocnit se peněz získaných za nedávný prodej domu. Jednalo se totiž o událost, která byla v místě obecně známa. V přípravném řízení však žádné šetření, kterým by se prokázala či naopak vyvrátila přítomnost třetí osoby v domě, provedeno nebylo. Naproti tomu dovolatelův motiv k brachiálnímu násilí na bratovi nikdy zjištěn nebyl. Ani úvaha o jeho zištnosti by v daném případě nebyla namístě, neboť dědictví po poškozeném by připadlo jeho dětem a nikoliv dovolateli. Je tedy zřejmé, že o jeho vině existují důvodné a dosud neodstraněné pochybnosti. Proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a existující pochybnosti vyhodnotit v dovolatelův prospěch, zvláště pokud znalecký posudek z odvětví soudního lékařství nebyl podporován žádným dalším ve věci provedeným důkazem. V závěru dovolání pak obviněný soudům obou stupňů vytkl, že pokud již dovodily jeho úmysl poškozeného M. N. usmrtit, vůbec se nezabývaly možností posouzení jeho jednání toliko jako trestného činu (zločinu) zabití podle § 141 zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). S ohledem na shora uvedené důvody proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 2010, č. j. 29 T 13/2008-480, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2010, č. j. 1 T