3 Tdo 335/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 335/2025-817 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 10/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2024, č. j. 2 T 10/2023-686, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu se spoluobviněným F. D., který si nepodal dovolání, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zákoníku ve spolupachatelství a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustil tak, že v Brně 16. 3. 2022 kolem 21:45 hodin společně s dalšími neustanovenými osobami na chodníku před trafikou společnosti T. K. s.r.o. na ulici XY fyzicky napadli D. K., L. M. a B. M., které bili pravděpodobně baseballovými pálkami nebo jiným tyčovitým předmětem podobným baseballové pálce, údery rukou a kopali je. D. K. a L. M. udeřili tyčovitým předmětem do hlavy, čímž D. K. způsobili lehké zranění, a to podélnou tržně-zhmožděnou ránu v temenní krajině hlavy délky 6 cm a oděrky na čele, L. M. způsobili nejvýše středně těžké zranění, a to příčnou tržnou ránu v pravé temenní krajině délky 3,5 cm, úrazové krvácení pod měkkou plenu mozkovou nad pravým čelním lalokem malého rozsahu, pruhovitou krevní podlitinu nad levou lopatkou délky 16 cm, největší šíře 8 cm, vykloubení posledního článku palce pravé ruky s tržnou ránou a pravděpodobným drobným odlomením článku palce bez posunu, zlomeninu nosních kostí s mírným posunem, krevní podlitiny okolo levého oka a na čele vlevo a škrábancovitou oděrku nad levým okem délky 2 cm. B. M. způsobili zcela lehké a povrchní zranění, a to otok a krevní podlitinu zevní plochy levého předloktí na ploše 10x4 cm s otokem levého loktu, otok a krevní podlitinu hřbetu pravé ruky. Vzhledem k použitému útočnému nástroji a jím vedeným úderům do hlavy D. K. a L. M. mohlo být způsobeno až život ohrožující zranění, jakým je nitrolební poranění, krvácení mezi obaly mozkové, případně i zhmoždění mozku, při jejichž vzniku bývají poškození lidé výrazně omezeni v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů. Při těchto poraněních může dojít k trvalým následkům jako jsou obrny končetin, změny chování či poúrazová epilepsie, přičemž tato poranění nevznikla pouze náhodou z důvodů nezávislých na vůli obžalovaných. Popsaného skutku se obžalovaný R. D. dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 91 T 211/2011-172 z 19. 1. 2012, který nabyl právní moci 27. 3. 2012, odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku a § 145 odstavce 1 trestního zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odstavců 1, 2 písmena c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a obžalovaný F. D. se tohoto skutku dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, č. j. 8 Tm 19/2022-164 z 30. 8. 2022, který téhož dne nabyl právní moci, odsouzen za přečin výtržnictví podle § 358 odstavce 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. 2. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl odsouzen i spoluobviněný F. D. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 16.168 Kč, České průmyslové pojišťovně škodu ve výši 4.508 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1.000 Kč a D. K. škodu 42.622 Kč z titulu ztráty na výdělku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl D. K. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, spoluobviněný F. D. do výroku o vině a trestu a poškozený D. K. do výroku, kterým byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu s tím, že uvedl, že jej napadl ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku předestřel nejprve argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku. Zároveň ovšem předeslal, že nesouhlasí ani s popisem skutku uvedeným ve výroku rozsudku a takového jednání se nedopustil. Avšak ani skutek zjištěný soudem prvního stupně nenaplnil znaky přisouzené právní kvalifikace, zejména pak subjektivní stránku trestného činu, neboť zde absentoval úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ve skutkové větě je pouze obecně a bez bližších podrobností popsán útok obviněného, aniž by však byla přítomna zmínka o tom, jaká zranění měl obviněný v úmyslu způsobit. Zároveň i v odůvodnění soudu prvního a druhého stupně nebylo možno nalézt, z čeho dovodily volní složku zavinění, tedy, že obviněný chtěl zranění odpovídající těžkému ublížení na zdraví způsobit, či zda byl s jejich vznikem srozuměn. Současně upozornil, že znění skutkové věty podle jeho přesvědčení připustilo i možnost, že obviněný měl v úmyslu způsobit ta zranění, která poškození skutečně utrpěli. Tuto otázku bylo totiž třeba posuzovat optikou pravidla in dubio pro reo, neboť varianta, že chtěl způsobit zranění, která poškozeným skutečně vznikla, je stejně možná jako varianta, že jeho jednání směřovala k těžké újmě na zdraví. A proto bylo třeba přiklonit se k variantě pro obviněného příznivější. K tomu připomněl judikaturu Nejvyššího soudu týkající se pokrytí následku zaviněním. V této souvislosti pak uzavřel, že i v případě, že by soudy dospěly k závěru o úmyslu nepřímém, musel by pachatel být srozuměn se vznikem těžšího následku bez okolností, které by mohly takovému zranění zabránit. Jednání obviněného ovšem nebylo takové intenzity, aby musel počítat s tím, že způsobená zranění dosáhnou těžké újmy na zdraví. 6. Dále obviněný soudům vytkl, že nebylo ani zjištěno, jakým konkrétním způsobem se do konfliktu zapojil, neboť skutek je popsán ve třetí osobě množného čísla, aniž by bylo specifikováno, jakého úderu či kopu se obviněný dopustil. Vina každého z pachatelů musí být posuzována individuálně a nepostačuje pouhé označení, že někdo z útočníku spáchal čin naplňující znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Soudy nedostatek prokázání konkrétního jednání obviněného nepřípustně nahradily principem kolektivní viny a za pachatele označily všechny osoby. Tím se ovšem dopustily nesprávného právního posouzení. 7. Současně pak připomněl, že kromě něj a spoluobviněného F. D. se měly incidentu účastnit i další dvě neustanovené osoby, o nichž nevyplynulo ani to, zda byly trestně odpovědné. Z toho důvodu nebylo možné dovodit ani závěr o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Současně pak ze skutkové věty nevyplynulo ani to, že by se stíhaného jednání dopustil na základě předchozí domluvy s dalšími osobami. Právní kvalifikace je tak nesprávná i v těchto směrech. 8. Co se pak týče právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví, i tu shledal obviněný nesprávnou, neboť se jednalo o jednání dotýkající se individuálních zájmů jednotlivých občanů a není proto naplněn ani předmět ochrany zvolené skutkové podstaty (veřejný klid a pořádek), jak v minulosti judikoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012. Ani právní kvalifikace přečinu výtržnictví proto nebyla správná. 9. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně pak uvedl, že trvá na projednání svého dovolání ve veřejném zasedání. 10. Následně obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě své dovolání doplnil o argumentaci vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci pak vznesl výhradu zjevného rozporu mezi proveden