3 Tdo 399/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 399/2025-462 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný I. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 3 To 220/2024-424, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 100/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 6. 11. 2024, č. j. 10 T 100/2024-400, byl obviněný I. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodech 1) – 7) výroku o vině a v případě skutků pod body 1), 3), 4) a 6) též přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit škodu v rozsudku vyjmenovaným poškozeným, v jednom případě společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným P. C., nar. XY. Část poškozených pak byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené výhradně do výroku o trestu, o němž Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 3 To 220/2024-424, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný I. K. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. 4. V jeho odůvodnění předně namítl, že mu byl v projednávané věci nezákonně uložen „samostatný úhrnný“ trest odnětí svobody, ačkoli mu měl být správně uložen podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest za pokračování v trestném činu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 11 T 195/2023-391. Tím byl totiž pravomocně odsouzen pro dílčí útoky, které naplňovaly stejnou skutkovou podstatu a s nyní řešenou trestnou činností je spojoval i obdobný způsob provedení, jednotný záměr a blízká souvislost časová i v předmětu útoku. Dílčích útoků popsaných v bodech 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se navíc dopustil ještě před vyhlášením zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 11 T 195/2023. Závěr soudů o nesplnění podmínek pro uložení společného trestu tedy považuje za chybný a spatřuje v něm vadu nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň namítá, že soudy nerespektovaly ustanovení § 38 tr. zákoníku, podle kterého je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, a že dostatečně nezohlednily existenci polehčujících okolností podle § 41 písm. k), m) tr. zákoníku. V uvedené souvislosti zdůraznil, že se ke všem stíhaným skutkům doznal ještě předtím, než mu bylo sděleno obvinění, a tím výrazně napomohl k objasnění své trestné činnosti. Stran svých osobních poměrů pak poukázal na svůj pokročilý věk a zdravotní stav, k němuž okresní soud po jeho výtce rovněž nepřihlédl v dostatečné míře. Uložený trest vnímá jako nepřiměřeně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. 5. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem zdůraznil, že jeho prostřednictvím nelze brojit proti nevhodnosti či nepřiměřenosti uloženého trestu z hlediska jeho účelu. Námitky vůči druhu a výměře trestu lze uplatňovat jen z důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. pokud byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, anebo byla při jeho výměře překročena zákonná trestní sazba stanovená pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O takový případ se však v nynější trestní věci nejedná, protože dovolateli byl uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž horní hranice činí tři léta. Jeho námitky zároveň nejsou podřaditelné ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud totiž poukázal na nesprávnost uložení úhrnného trestu pouze za nyní projednávanou trestnou činnost, domáhá se ve své podstatě nového právního posouzení skutkového děje jako pokračování v trestném činu a teprve na tomto základě navrhuje uložení společného trestu i za majetkové delikty, pro něž byl dříve pravomocně odsouzen v jiné trestní věci. Odvolání nicméně podal pouze do výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a tím přezkumné oprávnění krajského soudu omezil pouze na tento výrok. Výrok o vině tedy následným dovoláním napadnout nemohl. 7. K další argumentaci dovolatele státní zástupce rozvedl, že pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 a § 38 tr. zákoníku, spojeném případně i s nesprávným posouzením polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku, nelze namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásah Nejvyššího soudu do pravomocného výroku o trestu lze výjimečně připustit jen tam, kde se trest jeví jako extrémně přísný, exemplární či jinak očividně nespravedlivý. K uložení takového trestu ovšem v posuzované věci nedošlo. Námitky obviněného tak nemohou obstát ani z ústavněprávního hlediska, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že se otázkou individualizace trestu náležitě zabývaly jak s přihlédnutím k osobě obviněného, tak i povaze spáchané trestné činnosti. Obviněný nadto přikládá svému dostavení se k policejnímu orgánu a poskytnutí součinnosti při objasňování trestné činnosti, které prezentuje jako polehčující okolnost nad rámec již zohledněného doznání (resp. prohlášení viny), nepřiměřenou váhu, když na straně druhé nelze opomenout, že je recidivistou s obsáhlou trestní minulostí. Akcentuje-li svůj věk a zdravotní stav, nijak nekonkretizuje, proč by tyto okolnosti měly v jeho případě bránit uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nehledě k tomu, že Vězeňská služba České republiky je povinna zajišťovat péči odsouzeným osobám ve svých zdravotnických zařízeních a v případě, že by výkon trestu nebyl ze zdravotních důvodů možný, právní řád umožňuje jeho přerušení po nezbytně nutnou dobu. 8. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a aby podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tímto způsobem rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. 10. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale vždy je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozh