3 Tdo 545/2002 — Nejvyšší soud

3 Tdo 545/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 11. 2002 Spisová značka:3 Tdo 545/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.545.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Důležitá povinnost uložená podle zákona Ublížení na zdraví Dotčené předpisy:§ 224 odst. 2 tr. zák. § 29 odst. 1 písm. a) předpisu č. 119/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 545/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2002 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 85/97, a rozhodl podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o : I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97, s e z r u š u j í . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Krajskému soudu v Hradci Králové s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97, podle § 223 odst. 1 tr. ř., za použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I. písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998, uveřejněného zákonem č. 20/1998 Sb., tak, že trestní stíhání obviněného M. M. „pro skutek spočívající v tom, že měl dne 15. 10. 1994 okolo 22.20 hod. v P. – P., v prostoru zahrádky, která je součástí objektu M. c., po předchozím vzájemném fyzickém napadání se s M. F., za situace, kdy zjistil, že jmenovaného vlastní silou a dovedností bojového umění nepřemůže, třikrát vystřelit z bezprostřední blízkosti z přidělené služební pistole vzor ČZ 50, ráže 7,65 mm, ve směru těla jmenovaného, přičemž jedním z výstřelů jej zasáhl do hrudníku a způsobil mu tak průstřel srdce s krvácením do osrdečníkového vaku a pohrudničních dutin, v důsledku čehož následkem vnitřního vykrvácení M. F. téměř bezprostředně poté zemřel, v němž je spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., s e z a s t a v u j e , neboť to nařídil prezident republiky uživ svého práva udělit amnestii.“ O stížnostech, které proti tomuto usnesení podali obviněný a krajský státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. obě stížnosti zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 16. 4. 2002 (§ 140 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.). Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného M. M. Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka především namítla, že nalézací soud učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, avšak nekriticky přistoupil na hypotetickou možnost trojího postupného náhodného výstřelu a oproti svému předchozímu rozsudku změnil svůj názor na formu zavinění obviněného a skutek vadně právně kvalifikoval. Podle přesvědčení dovolatelky nevzal soud prvního stupně dostatečně v úvahu obsah znaleckého posudku z odvětví psychologie, když změnil rovněž názor na věrohodnost výpovědi svědka V., které neuvěřil, ačkoliv právě tento svědek stál ze všech přihlížejících relativně nejblíže a mohl tedy vidět i to, co neviděli ostatní přihlížející. Pokud by soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a oba uvedené důkazy řádně vyhodnotil, nemohl by dojít k závěru, že skutek byl spáchán toliko z nedbalosti. Za daného stavu bylo proto zapotřebí spíše se zabývat otázkou, zda úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného, či pouze k jeho poranění. Dovolatelka dále poukázala na to, že ani stávající právní posouzení skutku nalézacím soudem jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. neodpovídá ustanovení § 224 tr. zák., když v jednání obviněného nebylo spatřováno též naplnění znaků uvedených v odstavci 2. V této souvislosti se Krajský soud v Hradci Králové sice odvolal na právní názor vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 10 To 55/99, přitom ale přehlédl, že tento právní názor se vztahuje na případy porušení důležité povinnosti vyplývající pro obviněného z jeho zaměstnání, nikoliv však na případy jiného zákonem předpokládaného porušení důležité povinnosti. V daném směru dovolatelka poukázala na povinnost vyplývající z § 3 zák. č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, v tehdy účinném znění, podle něhož byl každý, kdo byl oprávněn držet a nosit zbraň a střelivo, povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s nimi a zabezpečit je proti zneužití. Podle přesvědčení dovolatelky lze v posuzovaném případě mít za to, že účast v souboji „na férovku“, při němž se používají různé druhy bojových umění spojené s extrémními zásahy proti lidskému tělu, a mít přitom u sebe ostře nabitou zbraň s nábojem zasunutým v nábojové komoře, je samo o sobě porušením shora citovaného zákonného ustanovení, neboť žádná zbraň není k tak hrubému zacházení uzpůsobena a může samovolně vystřelit. Navíc zde hrozí nebezpečí zneužití zbraně protivníkem. Z výše uvedených důvodů dospěla dovolatelka k závěru, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil, pokud v něm neshledal úmyslný trestný čin a navíc pochybil i podruhé, pokud skutek posoudil toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a poté trestní stíhání obviněného vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 zastavil. Poněvadž konstatovaná pochybení nebyla odstraněna ani v řízení o opravných prostředcích před soudem druhého stupně, nejvyšší státní zástupkyně v petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a současně zrušil i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97, a poté věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný M. M. a na základě podrobného rozboru provedených důkazů vyslovil přesvědčení, že v jeho jednání nebylo možno spatřovat ani trestný čin spáchaný z nedbalosti, neboť předmětný konflikt se odehrál za situace, kdy nemohl mít představu o dalším vývoji událostí (ve vztahu k nastalému následku), přinejmenším nikoliv v kvalitě předpokládané zákonem pro nedbalostní formu zavinění. Přitom není-li příčinný průběh zahrnut alespoň v podstatných rysech zaviněním, nelze jednající osobě přičítat ani následek. Bylo proto na místě ve věci rozhodnout zprošťujícím výrokem. I když nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v jeho neprospěch, není dovolací soud tímto vymezením vázán, což znamená, že může rozhodnout i ve prospěch obviněného. Obviněný proto ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud z podnětu podaného dovolání obě napadená rozhodnutí zrušil a sám nově ve věci rozhodl tak, že jej podle „§ 226 odst. 1 písm. b) tr. ř.“ zprošťuje obžaloby podané na něj Krajským státním zástupcem v Hradci Králové dne 16. 7. 1997, sp. zn. KZv 151/94, pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o zastavení trestního stíhání, tj. proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Dovolání současně splňuje náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Za určitý formální nedostatek lze považovat pouze to, že v podání