3 Tdo 949/2016 — Nejvyšší soud

3 Tdo 949/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 7. 2016 Spisová značka:3 Tdo 949/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.949.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Kázeňské potrestání Násilí proti úřední osobě Ne bis in idem Trest Výkon vazby Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. čl. 10 předpisu č. 1/1993Sb. čl. 95 odst. 1 předpisu č. 1/1993Sb. čl. 4 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. čl. 6 předpisu č. 209/1992Sb. § 22 odst. 2 písm. c) předpisu č. 293/1993Sb. § 21 odst. 1,4 předpisu č. 293/1993Sb. § 23b odst. 2 předpisu č. 293/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:27. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 949/2016-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 88/2015, takto: I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, zrušuje. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 2651 odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, byl obviněný M. O. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 4. 5. 2015 v době mezi 9:24 a 9:26 hodin v P. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, Staré náměstí č. 3/12, v prostoru cely poté, co v rozporu s § 21 odst. 1, 4 zákona č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby narušoval pořádek v prostoru věznice tím, že stál na posteli a pokřikoval vulgární výrazy z okna do míst, kde probíhaly vycházky vězňů, a dále vulgárně nadával příslušníkům vězeňské služby nstržm. Š. a nprap. O., kteří jej z důvodu jeho předchozího protiprávního jednání v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži ČR opakovaně vyzvali, aby tohoto jednání zanechal nebo proti němu budou užity donucovací prostředky, čehož neuposlechl, k obviněnému přistoupil nstržm. Š. a snažil se jej pomocí uchopení za oděv a rameno dostat z postele, obviněný na nstržm. Š. zaútočil opakovanými údery pěstí a otevřenou dlaní ruky, přičemž nejméně jednou nstržm. Š. zasáhl do hlavy, a způsobil mu povrchové poranění a dále dva škrábance na předloktí levé ruky“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, a to tak, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), se trestní stíhání obviněného M. O. pro skutek, v němž byl spatřován přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zastavuje, protože v něm nelze pokračovat, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 205-2010), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s rozhodnutím Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného M. O. nelze souhlasit. Pokud městský soud opírá své stanovisko o vybranou judikaturu a odkazy na tuzemské a mezinárodní právní normy (zejména pak protokol č. 7 k Úmluvě), jedná se o odkazy nepřiléhavé, které nelze vztáhnout na řešený případ, v němž jde o kázeňský trest. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu vazby, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu vazby a v obecné rovině tedy pravidel, kterými mají povinnost řídit se pouze lidé ve výkonu vazby. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o sankci mající trestní povahu dle čl. 6 Úmluvy, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu vazby povinna se řídit. Kázeňské řízení bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takový postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby, tedy zejména za vyvolání situace narušující řádný průběh výkonu vazby. Uložení uvedeného kázeňského trestu nemá nic společného s případnou trestněprávní sankcí. Nejvyšší státní zástupce má tedy za to, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru. Trestní postih je přípustný i s ohledem na § 23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle kterého platí, že „Uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem“. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu“. V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. O., který jej obdržel dne 8. 6. 2016 (doručenka na č. l. 214). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání (§ 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.), aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci se jedná o porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší