3 Tdo 962/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 962/2025-3996 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovoláních, která podali obvinění D. B. a M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 55/2025-3929, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 26/2021, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a M. Š. odmítají. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 15. 11. 2024, č. j. 14 T 26/2021-3889, byli obvinění D. B. a M. Š. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“, resp. „obviněná“ nebo „dovolatelka“) společně uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé tak, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) obviněný D. B. dne 27. 2. 2005 podstrčil poškozeným D. a J. Č. bez jejich vědomí k podpisu dvě směnky znějící na částku 500 000 Kč ve prospěch směnečného věřitele v osobě obviněné M. Š., přestože poškozené předtím ujistil, že mezi předkládanými listinami ke smlouvě o nahrazení zajištění úvěru se žádné směnky nenacházejí, jedna ze směnek přitom měla zajišťovat údajnou hotovostní půjčku ve výši 500 000 Kč od M. Š., kterou však obviněná poškozeným nikdy neposkytla, obviněný přitom uvedeným způsobem postupoval s úmyslem fakticky neexistující pohledávku vůči poškozeným později uplatnit, zmíněnou směnku v přesně nezjištěné době mezi 27. 5. 2005 a polovinou roku 2017 předal do dispozice obviněné M. Š. a na oslavě svých narozenin zhruba v polovině roku 2017 ji nabídl k odkupu svému kamarádovi Milanu Drškovi, o němž věděl, že se jeho společnost zabývá skupováním pohledávek, Milan Drška posléze oslovil obviněnou M. Š. jako směnečnou věřitelku se záměrem od ní předmětnou směnku odkoupit a M. Š., přestože věděla, že poškozeným žádnou hotovostní půjčku nikdy neposkytla, a směnkou disponovala s vědomím, že ji obviněný D. B. získal od poškozených s využitím jejich omylu, dne 3. 8. 2017 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností STREIN – FINANCIAL s. r. o. s úmyslem za ni získat částku 380 000 Kč, kterou od postupníka také obdržela dne 12. 1. 2018 na svůj bankovní účet a o kterou se obohatila na jeho úkor, přičemž oba obvinění takto společně postupovali s tím, že plnění ze směnky zajišťující neexistující pohledávku bude společností STREIN – FINANCIAL s.r.o. vymáháno na poškozených Č., kterým by v důsledku úhrady směnky či po vydání směnečného platebního rozkazu vznikla škoda nejméně 500 000 Kč, k čemuž nakonec nedošlo jen díky jejich aktivní obraně. 2. Za to byl obviněný D. B. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 200 000 Kč. Obviněné M. Š. okresní soud uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 600 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč. Poškození D. a J. Č. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Z podnětu následných odvolání obou obviněných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 55/2025-3929, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody uložil obviněnému D. B. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 2 let, a obviněné M. Š. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 1 roku. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, v nichž shodně odkázali na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 5. Obviněný D. B. předně namítl, že skutkové závěry nižších soudů nemají dostatečný podklad v provedeném dokazování. Rozhodná skutková zjištění, a mezi nimi zejména to, že od manželů Č. vylákal podpisy na inkriminované směnce lstí, vycházejí po jeho výtce jen ze zcela nevěrohodných výpovědí poškozených. Ti v průběhu řízení koordinovaně měnili svá podstatná tvrzení, když nejprve striktně odmítali, že směnku vůbec podepsali, aby později uvedli, že ji sice podepsali, avšak nevědomky, resp. v přesvědčení, že se ve skutečnosti o směnku nejedná. Důkazně vzato se jednalo o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“ (obviněného o tom, že půjčka poškozeným poskytnuta byla, což vědomě potvrdili právě svými podpisy na směnce, a na straně druhé poškozených o tom, že půjčku nikdy nedostali a na směnku se nepodepsali, resp. ji podepsali v omylu), kterou soud prvního stupně vyřešil v rozporu se základním postulátem trestního práva in dubio pro reo. V odůvodnění rozsudku pouze spekuloval, zda by podpis další směnky mohl mít nějaký význam pro zúčastněné, nebo že mělo dojít k využití nepozornosti poškozených, a přitom odhlédl od skutečnosti, že ačkoli podpisy poškozených na smlouvě o zajištění úvěru byly dne 7. 3. 2005 úředně ověřeny na Městském úřadu v Hostivici, poškozený J. Č. tvrdil, že na zmíněném úřadu tehdy nic neověřoval. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů k finančním poměrům spoluobviněné M. Š., která podle jeho názoru v průběhu hlavního líčení dostatečně přesvědčivě prokázala, že oněch 500 000 Kč k dispozici měla a že jeho prostřednictvím tento obnos poškozeným jako půjčku skutečně poskytla. Nadále také popírá, že sám aktivně vyhledal následného nabyvatele předmětné směnky. Poukázal přitom na výpověď svědka Milana Dršky, podle níž dotyčného s příslušnou nabídkou oslovila přímo M. Š. Dovolatel trvá na tom, že jakmile jí směnku předal, celá věc tím pro něj skončila a dále se jí nezabýval. Na vymáhání peněz po poškozených se již nijak nepodílel, ani o něm nevěděl, takže v jeho jednání nelze dovozovat subjektivní stránku přisouzeného trestného činu. Průběh řízení na něj působí dojmem, že soud prvního stupně si při prvotním prostudování procesního spisu předběžně utvořil vlastní představu, jak se „celá záležitost mohla stát“, následné dokazování uzpůsobil tomu, aby ho nakonec mohl uznat vinným trestným činem, a své rozhodnutí alibisticky odůvodnil tak, že spíše věří poškozeným, protože „proč by si to vlastně vymýšleli.“ Takový způsob hodnocení důkazů je však nezákonný. Nadále platí, že obecné soudy nepostavily najisto, zda již při podpisu inkriminované směnky poškozenými v roce 2005 jednal s úmyslem ji proti nim s odstupem mnoha let uplatnit. Dovolatel zdůraznil, že v době, kdy byl šťastně ženat s jejich dcerou, zkrátka nemohl uvažovat o tom, že by se na jejich úkor někdy v budoucnu „sprostě“ obohatil. Taková úvaha postrádá logiku, není ničím podložená a v tomto směru napadená rozhodnutí vykazují vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že nižší soudy nerespektovaly pokyn Nejvyššího soudu formulovaný v jeho kasačním usnesení ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1039/2023, a konkrétně nevysvětlily, jaké jeho jednání mají za prokázané a kdy bylo spácháno, což je určující pro případnou úvahu o zániku trestnosti činu v důsledku promlčení. I kdyby snad lstivě vylákal od poškozených jejich podpisy na směnce v roce 2005, avšak na dalším vymáhaní takto zajištěného dluhu se později nijak nepodílel a ani nevěděl, že k němu dojde, bylo by jeho jednání promlčeno a nemůže za ně tudíž nést trestní odpovědnost. Vadu ve smyslu uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje v tom, že krajský soud akceptoval rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a v tomto rozsahu tedy jeho řádný opravný prostředek fakticky zamítl. 6. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 256k tr. ř. rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Obviněná M. Š. rovněž namítla, že skutkové a tím pádem i právní závěry nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a napadená rozhodnutí jsou tudíž zatížena vadou, která je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu způsobilá založit dovolací př