3 Tz 42/2024 — Nejvyšší soud

3 Tz 42/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2024 Spisová značka:3 Tz 42/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:3.TZ.42.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nenastoupení služby v ozbrojených silách Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 269 odst. 1 tr. zák. § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990 Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 42/2024-25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2024 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, a rozhodl takto: I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, byl porušen zákon, a to v obou případech v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. M. II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, zrušují. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92. III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Předcházející řízení 1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové (dále jen „Vojenský obvodový soud Hradec Králové“) ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, který téhož dne nabyl právní moci, byl obviněný J. M. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též jen „tr. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tak, že dne 17. 6. 1987 do 10:00 hodin a ani do 24 hodin poté úmyslně nenastoupil na vojenské cvičení k v. ú. XY, jak mu bylo stanoveno povolávacím rozkazem OVS Chrudim č. C 816106, a to proto, že toto cvičení vykonat nechtěl. Za to mu byl podle § 269 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny, a dále podle § 47 odst. 2 tr. zák. trest ztráty vojenské hodnosti. 2. Na základě návrhu obviněného ze dne 11. 9. 1990 bylo následně provedeno řízení v režimu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o soudní rehabilitaci“). 3. Usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, byl shora citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušen pouze ve výroku o trestu odnětí svobody, a to při současném zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněný podal proti tomuto usnesení stížnost, na jejímž podkladě bývalý Vyšší vojenský soud Tábor (dále jen „Vyšší vojenský soud Tábor“) rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91 tím způsobem, že výrok usnesení soudu prvního stupně doplnil tak, že „v přezkoumávaném rozsudku sp. zn. 2 T 121/87 se zrušuje též výrok o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a ztrátě vojenské hodnosti“. 4. V návaznosti na to pak ve věci znovu rozhodoval Vojenský obvodový soud Hradec Králové, který svým rozsudkem ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, obviněnému při nezměněném výroku o vině (z rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87) nově uložil podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vyšší vojenský soud Tábor zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 5. Proti shora specifikovaným usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnost“), a to ve prospěch obviněného J. M. s tím, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení zákona v § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. 6. V odůvodnění stížnosti ministr spravedlnosti nejprve připomněl, že ponechání výroku o vině obviněného z rozsudku Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, bez jakékoli změny bylo dotčenými soudy odůvodněno jen stručně s poukazem na to, že v daném případě nešlo o provokaci ze strany StB a vina byla náležitě prokázána. Po odcitování částí relevantních právních předpisů zdůraznil, že oba soudy při svém rozhodování ignorovaly zejména ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Konkrétně opomněly aplikovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl publikován vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky ze dne 10. 5. 1976, pod č. 120/1976 Sb. s účinky ratifikace ke dni 26. 3. 1976, a který byl v době předmětného trestního řízení, jakož i následného rehabilitačního řízení a řízení o uložení nového trestu, nedílnou součástí tuzemského právního řádu. Podle čl. 18 citovaného mezinárodního paktu má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo v sobě zahrnuje svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. Současně podle čl. 32 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, platilo, že svoboda vyznání je zaručena a každý může vyznávat jakoukoliv náboženskou víru nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. 7. S odkazem na výše uvedenou právní úpravu je podle ministra spravedlnosti zřejmé, že obviněný J. M. svým jednáním jednoznačně sledoval uplatnění svých občanských práv a svobod zaručených ústavou, jakož i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Jeho jednání přesto bylo vyhodnoceno jako trestné a posouzeno jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Takové odsouzení nepochybně bylo v rozporu s mezinárodním právem. Nezákonnost nebyla následně napravena ani po změně společenských a politických poměrů v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Vojenský obvodový soud Hradec Králové a Vyšší vojenský soud Tábor rozhodly pouze o zrušení výroku o trestu, přičemž v konečné fázi byl obviněnému místo nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu ztráty vojenské hodnosti uložen podmíněný trest odnětí svobody. 8. Obviněný se zjevně nechtěl účelově vyhnout vojenskému cvičení, nýbrž sledoval uplatnění svého ústavně zaručeného práva na svobodu náboženského vyznání, jakož i uplatnění zákazu donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznání a náboženství podle vlastní volby, jak se k tomu zavázala Československá socialistická republika v roce