30 Cdo 1238/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1238/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2013 Spisová značka:30 Cdo 1238/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1238.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1238/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené JUDr. Milanem Poprachem, advokátem Advokátní kanceláře Poprach & Poprachová & Hruška, se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti žalované L. G., zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v Hostinném, Husitská 832, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 57/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Co 426/2012-167, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Co 426/2012-167, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 15 C 57/2010-135, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech předmětného domu (dále též „bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru o absolutní neplatnosti převodních smluv ze dne 14. srpna 2008 (uzavřené mezi žalobkyní a J. H., ve které byla simulována kupní cena) a ze dne 14. října 2010 (uzavřené mezi J. H. a žalovanou). Protože kupní cena je podle § 587 obč. zák. podstatnou náležitostí kupní smlouvy, nebylo možné uvažovat ani o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od kupní ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy; v tomto směru soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, sp. zn. 32 Cdo 935/2008, sp. zn. 29 Odo 3/2005. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. Oproti soudu prvního stupně ovšem uzavřel, že žalovaná bytovou jednotku nabyla v dobré víře a proto je třeba jí poskytnout soudní ochranu. Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 3. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3601/2011, a ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 800/2012, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, zabývajících se ochranou dobré víry osob, jež nabyly nemovitý majetek od nevlastníků. Konstatoval, že žalovaná nijak neparticipovala na předchozím neplatném převodu vlastnictví, resp. absolutně neplatné smlouvě, kterou uzavřely žalobkyně a J. H. Žalovaná by v případě opačného rozhodnutí musela mít důvodný pocit nespravedlnosti, neboť za předmětný byt zaplatila 100.000,- Kč, nemá z něj žádný užitek a své peníze by od J. H. (která byt prodala kvůli dluhům, jež byla nucena zaplatit) s největší pravděpodobností nikdy nedostala, přestože jejímu jednání v dané věci nelze ničeho vytknout. I s ohledem na tyto úvahy dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek soudu prvního stupně změnit. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem ve vyřešení právní otázky, zda může dojít k nabytí vlastnictví nemovitostí od nevlastníka. Tato otázka je odchylně od rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena v dovolací praxi Nejvyššího soudu; dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 250/2009, podle něhož v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. Dále dovolatelka poukázala na to, že i po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 165/2011, Nejvyšší soud opakovaně setrval na shora uvedeném právním závěru. Ústavní soud pak tento názor Nejvyššího soudu podpořil rozhodnutím ve věci sp. zn. I. ÚS 3391/10, když potvrdil tento právní názor vyslovený v dalším rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2881/2011. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrdila zásadu, že je-li neplatná smlouva o převodu nemovitostí, nemůže kupující platně převést nemovitosti dalšímu subjektu. Pokud tedy odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu a připustil nabytí od nevlastníka při tzv. dobré víře nabyvatele, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že dosavadní výsledky řízení umožňují dovolacímu soudu ve věci rozhodnout a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se podané žalobě v plném rozsahu vyhovuje, tj. aby určil, že dovolatelka je výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky. Žalovaná prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání naopak uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl. K návrhu dovolatelky na změnu napadeného rozsudku žalovaná uvedla, že „meritorní rozhodnutí dovolacího soudu měnící napadený rozsudek vylučující další řádný, resp. mimořádný opravný prostředek, by zřejmě znemožnilo případné přezkoumání otázky platnosti kupní smlouvy v důsledku simulovaného právního úkonu, což je skutečnost, ze které žalobkyně dovozuje neplatnost kupní smlouvy.“ Žalovaná je přesvědčena o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť nebyla prokázána simulace právního úkonu mezi dovolatelkou a žalovanou, když simulovaný právní úkon byl chybně vztahován k třetí osobě, která nebyla účastníkem smluvního vztahu. K této žalovanou namítané skutečnosti se však soudy dosud podrobně nevyjádřily. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba (z níže rozvedeného důvodu) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v této věci je dovolání přípustné, byl dovolací soud povinen z moci úřední přihlédnout též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V § 157 odst. 2 o. s. ř. jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, doch