30 Cdo 1541/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1541/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 8. 2016 Spisová značka:30 Cdo 1541/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1541.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Promlčení Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1541/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. G., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 183 509,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 16 Co 303/2015-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání posléze vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 7 T 6/2011, když žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby. Napadeným rozsudkem odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), odmítl odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. K tomu soud konstatoval, že žalobce i jeho právní zástupce byli přítomni veřejnému zasedání o odvolání konanému dne 18. 1. 2013, na kterém bylo při uvedení podstatných důvodů vyhlášeno usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, přičemž písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo obhájci žalobce doručeno dne 23. 4. 2013 a žalobci dne 18. 5. 2012. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 18. 1. 2013, žalobce uplatnil nárok u žalované dne 12. 7. 2013 a promlčecí lhůta se stavěla do 12. 1. 2014. Žalovaná vydala dne 27. 3. 2014 stanovisko, kterým žalobci přiznala částku 66 490,70 Kč uplatněnou jako náhradu škody, zadostiučinění v penězích nepřiznala. Žalobce podal žalobu až dne 9. 6. 2014, což je asi 4 měsíce a 3 týdny po marném uplynutí lhůty k uplatnění nároku u soudu. Promlčecí doba by přitom uplynula i v případě, že by se její běh počítal až od doručení rozhodnutí odvolacího soudu přímo žalobci. Žalobci nic nebránilo podat žalobu dříve, než o jeho nároku rozhodla žalovaná, obzvláště za situace, kdy mu hrozilo promlčení práva. Ani odvolací soud neshledal, že by promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), či „omezující podmínka“, že promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody, nejdéle však po dobu šesti měsíců, stanovená v § 35 OdpŠk, byly v rozporu s ústavním pořádkem, proto rovněž neshledal důvod pro přerušení řízení. S odkazem na současně citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ani v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců neprojednala žádost žalobce a následně vznesla námitku promlčení, odvolací soud neshledal výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním. Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem (co do rozhodnutí ve věci samé) jako nepřípustné a dílem (co do rozhodnutí o nákladech řízení) pro vady. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle dovolatele „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud v kontextu daném touto věcí řešena nebyla.“ Za nesprávné dovolatel považuje právní hodnocení § 32 odst. 3 OdpŠk, pokud jde o samotný počátek běhu promlčecí doby, když podle dovolatele „tato subjektivní lhůta pro uplatnění nároku začala běžet nejdříve doručením rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku, kterým bylo odvolání státního zástupce,“ neboť „teprve z písemné podoby rozhodnutí odvolacího soudu mohl žalobce čerpat spolehlivou informaci o tom, jaké jsou důvody pro zamítnutí odvolání a teprve podle těchto důvodů koncipovat svou žádost o náhradu nemajetkové újmy.“ Rovněž tak lhůta specifikovaná druhou částí citovaného ustanovení podle dovolatele neznamená, že promlčecí doby „skončí přesně šest měsíců po právní moci konečného rozhodnutí…, ale že nesmí skončit dříve, tedy může skončit i později.“ Podle dovolatele „samotná konstrukce promlčecí doby je na hraně či spíše za hranou ústavní konformnosti.“ Dovolatel považuje za nesprávné i stanovení konce promlčecí doby podle § 35 odst. 1 OdpŠk, když toto zákonné ustanovení považuje za protiústavní. Podle dovolatele důvodem novelizace ustanovení § 35 OdpŠk zákonem č. 160/2006 Sb. byla skutečnost, že původní „formulace působila obtíže a uplatněné nároky končily téměř ve sto procentech případů u soudu.“ Cílem novelizace bylo „zavést předběžné projednání, kde by se účastníci navzájem seznámili se svými stanovisky, což by působilo jako prevence soudních sporů.“ Podle dovolatele je pravidlem nedodržování této lhůty, v důsledku čehož jednak „selhává preventivní záměr, který ustanovení mělo mít.“ A „dále je žalobce nucen podávat žalobu, aniž zná stanovisko státu, aniž může již v žalobě reagovat na výhrady státu a případně se zaměřit jen na skutečnosti mezi stranami skutečně sporné. A pokud už je žaloba podána, nedá se očekávat, že by stát nárok či jeho část i po stanovené lhůtě uznal, protože to s sebou může nést povinnost k náhradě nákladů řízení.“ Podle dovolatele „postup, kdy stát sám sobě stanovuje lhůty, které nedodržuje, či nemá dostatek kapacit na to, aby je byl schopen dodržet…, nelze považovat za souladný s ústavním pořádkem… Rizika spojená s prodlením státu nelze přenášet na poškozené.“ Konečně dovolatel uvedl, že „stejná argumentace, která vede žalobce k tvrzení o protiústavnosti současné právní úpravy i reálného stavu při jejím naplňování, slouží i za základ pro tvrzení o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.“ Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné, neboť uvedené otázky byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz), uzavřel, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání, nicméně počátek běhu promlčecí doby může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Byla-li tedy osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Tímto rozhodnutím se Nejvyšší soud v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, odchýlil