30 Cdo 1743/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1743/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2005 Spisová značka:30 Cdo 1743/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1743.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 75 odst. 1 předpisu č. 527/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1743/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) S. U., b) N. Š., proti žalované obchodní společnosti T. V. S. a.s, zastoupené advokátkou, o 1,538.452,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 504/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2004, č.j. 1 Co 160/2003-517, t a k t o: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. září 2003, č.j. 23 C 504/94-484, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. září 2003, č.j. 23 C 504/94- 493, uložil žalované zaplatit částku 1,538.452,20 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení žalobkyním jako dědičkám těchto pohledávek zůstavitele Mgr. J. Š. v rozsahu stanoveném pravomocným rozhodnutím příslušného soudu v řízení o vypořádání dědictví po tomto zůstaviteli. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. března 2004, č.j. 1 Co 160/2003-517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení včetně náhrady nákladů placených státem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná bez smlouvy o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za jeho využívání, využívala zlepšovací návrh původního žalobce, a tomu pak vznikl nárok na náhradu za ušlý zisk, ve smyslu ustanovení § 75 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, přičemž tento nárok není promlčen. Při stanovení výše nároku bylo přihlédnuto k tomu, že realizací zlepšovacího návrhu došlo k prokazatelné úspoře vlastních nákladů ve výši 6,153.809,- Kč, takže podíl původního žalobce byl vzhledem k výši přiměřených licenčních poplatků za využití zlepšovacího návrhu v rozsahu 25 %, t.j. ve výši přiznané částky. Odvolací soud konstatoval, že námitky žalované o nedostatku původcovství k předmětu zlepšovacího návrhu u původního žalobce jsou zcela nedoložené a tak nedůvodné. Žalovaný neprokázal, že řešení, které je obsaženo v přihlášce zlepšovacího návrhu bylo vytvořeno několik let před podáním přihlášky jinými zaměstnanci žalovaného, že se původní žalobce na tomto řešení pouze podílel, že tak plnil svůj pracovní úkol. Proto soud k těmto tvrzením nepřihlížel. Z dokazování vyplynulo, že původní žalobce neměl ve funkci vedoucího odborného technického pracovníka za úkol provádět tzv. materiálové řešení, tedy navržení konkrétních materiálů z hlediska mechanických i chemických vlastností pro další výrobu. Soud vyslovil též nesouhlas s názorem žalované, podle něhož původní žalobce zlepšovacím návrhem neřešil technický problém žalovaného, neboť takové řešení bylo známo podle mezinárodních norem UIC. Soud připomněl, že žalovaná zřejmě účelově a nesprávně označuje podstatu řešení za přizpůsobení mezinárodních norem, ačkoliv podstatou zlepšovacího návrhu byl návrh materiálu tak, aby mezinárodní normě vyhovoval. Takové řešení technický problém žalovaného řešilo, o čemž svědčí i využívání předmětu zlepšovacího návrhu. Soud nesouhlasil ani s tvrzením, že chemické složení taveb neodpovídalo navrženému chemickému složení oceli, neboť dodávky oceli obsahovaly hliník. Těmito námitkami se zabýval znalec Ing. H., přičemž jeho posudek vychází ze zápisu o přejímce materiálu a atestů materiálů pro výrobu součástí spřahovacího ústrojí železničních vozů výrobce oceli T. ž., a.s. za období od l. ledna 1992 do 31. ledna 1996. Šlo o nejpřesnější dosažitelné údaje o chemickém složení oceli, znalec jednotlivé tavby hodnotil z hlediska chemického složení, vzal v úvahu i chemické prvky, které neodpovídají chemickému složení podle zlepšovacího návrhu, včetně prvku hliníku a takové tavby do rozsahu využití zlepšovacího návrhu nezahrnul. Znalec a soud vycházeli z podrobných výrobních podkladů, takže nebylo možno přihlížet k obecnému tvrzení svědka Ing. C., že hliník byl přidáván do všech taveb. Soud proto dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing. H. nebyl zpochybněn. Soud též neuznal za důvodnou ani námitku žalované, týkající se limitu výše odměny za využití zlepšovacího námětu podle tzv. zlepšovatelského statutu. Tento statut žalované totiž lze aplikovat pouze v případech, kdy dojde k využití zlepšovacího návrhu na základě smlouvy o využití předmětu zlepšovacího návrhu. To však v posuzované věci splněno nebylo a původnímu žalobci, resp. nyní žalobkyním, tak plynou nároky přímo ze zákona, tedy zejména právo na náhradu škody podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. Odvolací soud poukázal dále na to, že soud prvního stupně při stanovení výše této škody správně vycházel z prokazatelných vlastních úspor žalované a rozsah ušlého zisku původního žalobce byl stanoven s přihlédnutím k obvyklým licenčním poplatků, jejich průměrné rovině, tedy v rozsahu 25 % z úspory vlastních nákladů. Takto soud proto nezahrnul do zjištěné výše ušlého zisku licenční poplatky, jak tvrdila žalovaná, ale rozsah ušlého zisku stanovil analogicky s přihlédnutím k výši licenčních poplatků. Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo vytýkanou vadou, která by spočívala v tom, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, když žalovaná takovouto svoji námitku nijak nekonkretizovala. Odvolací soud se též ztotožnil se závěry soudu prvého stupně o nepromlčenosti nároku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. dubna 2004, přičemž zástupci žalované byl doručen téhož dne. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala dne 22. června 2004 žalovaná včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), přičemž za důvod dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka zejména nesouhlasí se závěry soudu, pokud vychází ze znaleckého posudku Ing. S. H. Podle dovolatelky pochybil především v tom, že odpovídajícím způsobem nezhodnotil skutečnost, že tento znalec si protiřečí, když na jiném místě posudku uvádí, že úpravy chemického složení ocelí byly postupně zavedeny u výrobce oceli a byly uvedeny ve vnitřních dokumentech (DTP). Podle dovolatelky zápisy o přejímce materiálu a hutní atesty materiálu nebyly dostatečným podkladem pro zjištění úplného chemického složení jednotlivých taveb. Přítomnost hliníku v jednotlivých tavbách nebyla v těchto dokumentech zaznamenávána systematicky, protože závazně bylo třeba uvádět pouze ty prvky, které byly uvedeny v technických podmínkách žalovaného. Důvodem pro tento postup bylo to, že hliník nebyl součástí chemického složení ocelí, uvedeného v TPMSV 16 a 17. Nadto žalovaná v průběhu soudního sporu několikrát upozorňovala na to, že v době podání přihlášky zlepšovacího návrhu Mgr. Š., platil u žalované vnitřní organizační předpis, upravující otázky související s vynálezy a zlepšovacími návrhy, tzv. zlepšovatelský statut. Podle něj pak byla výše odměny limitována částkou 300.000,- Kč. Žalovaná je též názoru, že řešení navržené Mgr. Š. bylo vytvořeno při plnění pracovních povinností vůči žalované jako zaměstnavateli. Žalovaná požádala, aby odvolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 o.s.ř. a dále, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno včetně rozsudku soudu prvého stupně, a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalobkyně vyjádřily osobně sepsaným podáním ze dne 16. června 2004, v němž pokládají toto dovolání i žádost o odklad vykonatelnosti za čistě účelové. Navrhují proto, aby návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, a aby bylo toto dovolání zamítnuto. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanov