30 Cdo 2077/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2077/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2022 Spisová značka:30 Cdo 2077/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2077.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2077/2022-232 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. V., nar. XY, trvale bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 197/2017, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 900 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v souvislosti s jeho trestním stíháním pro obvinění z pomoci ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „tr. zákoník“. V trestním řízení mu bylo kladeno za vinu jednání související s vydáním pokynu k provizorní instalaci panelů solární elektrárny za účelem získání licence k jejímu provozování společností MONDRAGONE s. r. o. ve Vrahovicích od Energetického regulačního úřadu za garantovanou vyšší výkupní cenu. Rozhodnutím soudu byl žalobce obvinění zproštěn. Vedle toho žádal, aby bylo „konstatováno porušení (žalobcova) práva“, přičemž následně bylo upřesněno, že porušeno mělo být právo dle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsahu posléze uvedeného požadavku bylo řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno, když žalovaná měla v témže rozsahu po podání žaloby tuto část nároku dobrovolně splnit (v napadeném rozhodnutí je poněkud nepřesně uvedeno namísto o konstatování porušení práva o „písemné omluvě“, která, ač žalovanou poskytnuta, předmětem řízení nebyla – poznámka Nejvyššího soudu) 2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu zamítl co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku). 3. Soud prvního stupně vycházel z převážně nesporných skutkových tvrzení, týkajících se průběhu vlastního trestního řízení vedeného orgány Policie České republiky (dále jen „policejní orgán“) pod sp. zn. OKFK-3252-471/TČ-2012-25230 (dále jen „posuzované řízení“). Trestní řízení mělo být vůči žalobci zahájeno sdělením obvinění dne 25. 2. 2014 pro pomoc ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nicméně tomu předcházela mimo jiné domovní prohlídka budovy č. p. XY, objektu bydlení, na adrese XY, ve vlastnictví I. R., tehdejší partnerky žalobce, a dále domovní prohlídka budovy č. p. XY na adrese XY, ve vlastnictví J. P. a Z. P., užívané v rámci podnikatelské činnosti žalobcem. Po podání obžaloby rozhodoval Krajský soud v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015, který rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 zprostil žalobce obžaloby dle ustanovení § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (trestní řád), neboť v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Státní zástupce toto rozhodnutí napadl odvoláním, ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který usnesením ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 6 To 58/2016, odvolání státního zástupce vůči výroku týkajícího se žalobce jako nedůvodné zamítl. Žádosti žalobce o předběžné projednání nároku nebylo žalovanou vyhověno. 4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně shledal příčinnou souvislost mezi vydaným nezákonným rozhodnutím a tvrzeným škodním následkem v osobnostní sféře žalobce, jenž byl citelně vystaven negativním vlivům trestního řízení, když byl nedůvodně trestně stíhán a zatížen i úkony přípravného řízení a neodkladnými úkony, proto pouhé konstatování porušení práva považoval za nedostatečné. Pro nižší než žalobcem vymezený rozsah tvrzené nemajetkové újmy se však neztotožnil s výší žalobcem uplatněného nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění, kterou si žalobce vyčíslil v podobě součtu náhrad ve výši 300 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Žalobci přiznal peněžité zadostiučinění v polovině jím žalované částky, kterou stanovil při zohlednění povahy trestní věci, celkové délky trestního řízení a následků v osobní sféře. Výši zadostiučinění, s ohledem na zásah do zdraví i pověsti žalobce a též s přihlédnutím k následkům spojeným s medializací případu a důsledkům provedených domovních prohlídek, určil nalézací soud analogicky podle denní sazby vymezené judikaturou pro vazebně stíhané osoby, a to pod dolní hranicí stanoveného rozpětí v denní sazbě 425 Kč za jeden den trestního stíhání, které celkově vymezil délkou 1059 dnů. Postup při stanovení peněžitého zadostiučinění odůvodnil soud prvního stupně tím, že nesouhlasí s paušalizací při odškodňování poškozených za nezákonné rozhodnutí státu tak, jak je to činěno jinými soudními rozhodnutími v obdobných věcech, která soudu prvního stupně předložila žalovaná; v jiných řízeních přiznané částky neodpovídají požadavku slušnosti a spravedlnosti i s ohledem na individuální následky ve sféře žalobce, které lze těžko mechanicky srovnávat s jinými případy. 5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání jak žalobce, tak i žalované, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil [výrok I, bod a) rozsudku odvolacího soudu] a co do částky 350 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá [výrok I, bod b) rozsudku odvolacího soudu]. Žalované dále uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 389 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval převážně za správná a úplná. Nepřihlédl k návrhu žalobce, aby do řízení na jeho místo (v průběhu odvolacího řízení) podle § 107a občanského soudního řádu vstoupila Československá obchodní banka, a.s., coby oprávněná z exekučního řízení vedeného proti žalobci coby povinnému před soudním exekutorem Mgr. Martinem Roubalem, který vydal dne 17. 10. 2019 pod č. j. 188 EX 146/19-39 exekuční příkaz k přikázání jiné peněžité pohledávky (dále jen „exekuční příkaz“), jímž České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jako dlužníku povinného (v exekučním řízení je žalovaná tzv. poddlužníkem) zakázal, aby jinou peněžitou pohledávku – nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z posuzovaného řízení (o němž bylo v době vydání exekučního příkazu rozhodováno v odvolacím řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 44 Co 292/2019) plnila dlužníkovi (v současném řízení žalobci), provedl její započtení nebo s ní jinak nakládal, a aby ji v blíže určený okamžik vyplatil přímo soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor rovněž v exekučním příkazu uvedl, že povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy byl dlužníkovi doručen exekuční příkaz. K uvedenému návrhu žalobce odvolací soud při odvolacím jednání uvedl, že byl uplatněn procesně podmíněně, a že proto k němu nebude přihlížet; rozhodnutí o návrhu žalobce podle § 107a občanského soudního řádu tak vydáno nebylo. 7. Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se soudem prvního stupně toliko částečně. 8. Pokud jde o tvrzený negativní zásah do zdraví žalobce, které si vyžádalo hospitalizaci, je zřejmé, že k té došlo ještě před provedením domovních prohlídek dne 17. 7. 2013. Vysoký krevní tlak, na nějž žalobce poukazoval, mu byl diagnostikován již od roku 2001, tedy nemůže být v příčinné souvislosti s posuzovaným řízením. 9. Z