Nejvyšší soud 30 Cdo 2229/2024 – Zaplacení 16 875 Kč a omluvu

Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Podle žalobních tvrzení měla žalobkyni vzniknout nemajetková újma v důsledku postupu Vinařského fondu, identifikační číslo osoby 71233717, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3 – dále jen „Vinařský fond“, spočívajícího v porušení povinnosti vydat úřední rozhodnutí ve stanovené lhůtě v řízení o poskytnutí informací podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Vinařský fond oznámil vstup do řízení na straně žalované podáním ze dne 20. 6. 2023, a to z důvodu možnosti uplatnění regresních nároků žalované vůči Vinařskému fondu. Podáním ze dne 7. 9. 2023 žalobkyně navrhla vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství s odůvodněním, že účastenství ve sporech podle OdpŠk upravuje ustanovení § 6 OdpŠk, které je vůči § 93 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“, speciální; obecná ustanovení o vedlejším účastenství (§ 93 o. s. ř.) tedy nelze v řízení o nárocích vyplývajících z OdpŠk aplikovat.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 15 C 16/2023-56, připustil vstup Vinařského fondu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované.

K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2024, č. j. 18 Co 381/2023-73, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Žalobkyně ve svém podání formuluje dle jejího přesvědčení dovolacím soudem dosud neřešené tři právní otázky, přičemž k tomu dále uvádí, že „současně mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak“, čímž uplatňuje dva protichůdné předpoklady přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Z dalšího textu dovolání je však zřejmé, že dovolatelka formuluje požadavek, aby dovolací soud jí předestřené právní otázky vyřešil jinak, než jak učinil odvolací soud.

První otázkou, kterou žalobkyně klade, je, zda „musí být (plyne to z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014) vedlejším účastníkem každého soudního řízení o náhradě škody dle OdpŠk všechny úřední osoby dle § 3 OdpŠk dotčené regresní úhradou dle § 16 OdpŠk, i když je důvodem pro toto vedlejší účastenství zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť hlavní účastník a soud by s dotčenou úřední osobou zcela nutně musely spolupracovat při výměně informací a podkladů, i když nelze opomenout důvěru veřejnosti v daný orgán a ve stát jako takový, ale zejména, i když je vždy vysoce pravděpodobný až jistý dopad řízení do pracovněprávních vztahů s konkrétními úředními osobami, zaměstnanci dané organizační složky, neboť pochybení, která vedou k nesprávnému úřednímu postupu či nezákonnému rozhodnutí, mohou být rovněž porušením pracovněprávních norem stanovených zejména zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, a zákonem č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a tím mohou i ovlivnit řádný chod organizační složky státu?“

Žalobkyně však přehlédla, že odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na tom, že by důvodem přípustnosti vedlejšího účastenství měla být zásada rychlosti a hospodárnosti řízení vynucené potřebou spolupráce mezi žalovanou a vedlejším účastníkem během řízení, ani na tom, že by vedlejší účastník měl posléze uplatňovat sankce plynoucí z pracovního práva po svých zaměstnancích. Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení odvolací soud shledal v tom, že pravomocné rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena v této věci platební povinnost, může zasáhnout do právního postavení vedlejšího účastníka, protože žalovaná disponuje oprávněním vyvolat vůči vedlejšímu účastníku odškodňovací spor podle § 16 a násl. OdpŠk, když do celkového vyčíslení regresního nároku by se mohlo promítnout i to, zda a do jaké míry by byla žalobkyně úspěšná v posuzovaném řízení. Přípustnost dovolání přitom nelze založit na okolnosti (argumentaci), o kterou odvolací soud své rozhodnutí neopřel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3377/23). Proto tato žalobkyní položená otázka neposlouží jako přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.

Další dovolatelkou formulovanou otázkou je, zda „musí být s vynaložením péče řádného hospodáře v soudním řízení o náhradu škody dle OdpŠk vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 51/2022, zahájeném po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“, a po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021 ve věci Tempel proti České republice, vedlejšími účastníky ve všech stupních tohoto řízení příslušné nalézací a odvolací soudy i Nejvyšší soud a Ústavní soud, jejichž rozhodnutí byla v důsledku rozhodnutí ESLP zrušená?“.

Ani tato otázka žalobkyně nezakládá přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1, 3 o.s. ř., neboť se rovněž míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí (viz judikatura zmíněná výše). Jde-li o okolnost, že řízení před Evropským soudem pro lidská práva se koná „za účasti“ národních soudů, jejichž rozhodnutí je napadeno, je založen na zcela jiných základech, než institut vedlejšího účastenství podle § 93 o. s. ř.

Dovolatelka ve svém podání konečně formuluje otázku, zda „mohou takto získat začasté i bývalí zaměstnanci organizačních složek státu ve věci regresní úhrady bezplatnou, z veřejných prostředků hrazenou právní podporu svého zaměstnavatele?“ Tato otázka žalobkyně rovněž nevymezuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (k tomu opět srov. výše zmíněnou judikaturu).

Žalobkyně na straně 3 dovolání formuluje další „otázky“, jejichž obsahem není vymezení dalších dovolacích důvodů, jež by mohly být uchopeny ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. Je z nich patrno pouze to, že žalobkyně je přesvědčena o oprávněnosti dovolání. K pokusu žalobkyně o vymezení dovolacího důvodu skrze formulaci „pokud je odpověď na předchozí otázky ne, má speciální ustanovení § 6 OdpŠk přednost před obecným ustanovením § 93 odst. 1 o. s. ř.?“, lze podotknout, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2314/2022, již právnímu zástupci žalobkyně vysvětlil, že ze samotné skutečnosti, že soud aplikoval § 93 odst. 1 o. s. ř. a § 6 OdpŠk, neplyne, že by první z uvedených ustanovení bylo (nebo mělo být) aplikováno přednostně před druhým. Zmíněná ustanovení upravují odlišnou právní problematiku a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by odvolací soud řešil či měl řešit jejich vzájemný střet. Dovolání jako celek v tomto ohledu srozumitelné vodítko rovněž neposkytuje.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).