30 Cdo 2244/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2244/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2244/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2244.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 528/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2244/2025-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně BLESK Servis s. r. o., IČO 27607429, se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 19 607 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 216/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 18 Co 60/2025-114, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 43 C 216/2023-84, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 19 607 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 18 Co 60/2025-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II). 3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady ušlého zisku za celý rok 2021, a to v souvislosti s nečinnostmi a průtahy v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018 (první posuzované řízení), první čtvrtletí roku 2019 (druhé posuzované řízení) a druhé čtvrtletí roku 2019 (třetí posuzované řízení). 4. Proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. 5. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 6. Žalobkyně předložila v dovolání celkem šest právních otázek, které by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak to učinil v rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023. Namítala i rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu a odchýlení se od judikatury Ústavního soudu. Jednalo se o otázky, (a) zda může průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného úředního postupu správního orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při posouzení existence nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejm. byl-li zjištěn v rámci posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v době nedůvodného přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení bez průtahů mělo skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda lhůty pro vydání rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené průtahy (nečinností) ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení řízení uplatnit jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím). Všechny tyto otázky směřují ke zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu, kterými se řídily jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, ohledně posouzení toho, co lze pro účely nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení za takový průtah považovat, a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při dodržení zákonných lhůt skončit. Jejich prostřednictvím se pak žalobkyně pokouší prosadit svůj názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení a při určování okamžiku, kdy mělo správní řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající v době nedůvodného přerušení správního řízení. 7. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, a po vypořádání dovolacích otázek navrhla jeho zamítnutí. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu k dovolání proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se proto Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Pro lepší srozumitelnost je vhodné uvést, že žalobkyně se proti žalované na základě shodného skutkového základu domáhala ušlého zisku i za část roku 2019. Toto řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval dvakrát, a to nejprve rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, kterým zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a jej potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Usnesením ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2301/2025, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací otázky v projednávané věci jsou totožné s dovolacími otázkami předloženými v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2301/2025. Odůvodnění dovolání je pak téměř totožné. 13. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že stejně jako ve věci sp. zn. 30 Cdo 2301/2025 žádná z žalobkyní předložených otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 14. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry převzal) dospěl k závěru, že došlo k nečinnosti odvolacího správního orgánu při rozhodování o odvolání žalobkyně do rozhodnutí úřadu práce o přerušení řízení, avšak zjištěný nesprávný úřední postup v prvním posuzovaném řízení nebyl příčinnou vzniku tvrzené škody, neboť ta dle tvrzení žalobkyně vznikla již rok před tím, než k nesprávnému úřednímu postupu došlo, v druhém a třetím posuzovaném řízení se výše uvedený nesprávný úřední postup v majetkové sféře žalobkyně nijak neprojevil, neboť příspěvky byly vyplaceny včas. Žaloba proto byla dle odvolacího soudu správně zamítnuta z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené škody. 15. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je zřejmé, že svými námitkami, že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i případnou neúčelnost přerušení řízení, zpochybňuje odvolacím soudem stanovené okamžiky, kdy měla posuzovaná řízení skončit, tedy