30 Cdo 2301/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2301/2025-398 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně BLESK Servis s. r. o., se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, IČO 27607429, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 20 226 895 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20 226 895 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 21. 12. 2021 do zaplacení jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout z důvodu průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 12 130 629 Kč s příslušenstvím, za první čtvrtletí roku 2019, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 7 619 692 Kč s příslušenstvím, a za druhé čtvrtletí roku 2019, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 476 574 Kč s příslušenstvím (dále jen „posuzovaná řízení“). V důsledku nečinnosti a průtahů v těchto řízeních došlo ke zpoždění výplaty prostředků nezbytných pro úhradu nákladů vznikajících v souvislosti se zaměstnáním osob se zdravotním postižením a žalobkyně byla nucena omezit své podnikatelské aktivity, čímž jí ušel v žalobě vyčíslený zisk. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 22 C 260/2021-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 226 895 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a na náhradu nákladů řízení státu částku 665,50 Kč (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně) a žalobkyně částku 602 675 Kč (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované svým prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 127 285,40 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). 4. Oba tyto rozsudky však byly k dovolání žalované zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nedržely ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně nároku na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že správní orgán nerozhodl v zákonem stanovených lhůtách, a pochybily tak při posuzování existence nesprávného úředního postupu. Zejména se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k běhu a stavění lhůt pro vydání správního rozhodnutí a hodnotily důvodnost přerušení správního řízení či účelnost postupu správního orgánu a rychlost reakce žalobkyně, přestože tak v projednávané věci činit neměly, neboť ke zohlednění takových okolností slouží jiné typy nároků. Soudy obou stupňů se pak rovněž dostatečně nevypořádaly s tím, z jakého důvodu vycházely ze lhůty 30 dní pro rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv správní orgány s ohledem na rozsáhlost spisového materiálu a zvláštnost případu vycházely z prodloužené lhůty 60 dnů. 5. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 22 C 260/2021-347, žalobu zcela zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 465,50 Kč (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně). 6. Odvolací soud k odvolání žalobkyně svým druhým rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu). 7. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 8. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I druhého rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II druhého rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 9. Ve vztahu k dovolání proti výroku I druhého rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 10. Žalobkyně v dovolání formulovala několik právních otázek, které by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak to učinil ve svém předchozím rozsudku v této věci, a namítala i rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, příp. s judikaturou Ústavního soudu. Jednalo se o otázky (a) zda může průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného úředního postupu správního orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při posouzení existence nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejm. byl-li zjištěn v rámci posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v době nedůvodného přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení bez průtahů mělo skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda lhůty pro vydání rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené průtahy (nečinností) ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení řízení uplatnit jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím). Všechny tyto otázky směřují ke zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu, kterými se řídily jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, ohledně posouzení toho, co lze pro účely nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení za takový průtah považovat, a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při dodržení zákonných lhůt skončit. Jejich prostřednictvím se pak žalobkyně pokouší prosadit svůj názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení a při určování okamžiku, kdy mělo správní řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající v době nedůvodného přerušení správního řízení. 11. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry zcela akceptoval) zamítl žalobu z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené škody, neboť tvrzená škoda měla vznikat dlouho před tím, než měla posuzovaná řízení dle závěrů soudů obou stupňů při dodržení zákonných lhůt skončit. Dále odvolací soud uzavřel, že ačkoliv ve všech řízeních došlo k dílčím drobným průtahům (porušení zákonných lhůt pro rozhodnutí), pokud jde o výplatu příspěvku, tak ke zpoždění (o 19 dnů) došlo jen v prvním správním řízení, v případě druhého a třetího však byl příspěvek vyplacen ještě před zákonným termínem. 12. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je zřejmé, že svými námitkami, že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i případnou neúčelnost přerušení řízení, zpochybňuje odvolacím soudem stanovené