30 Cdo 2362/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2362/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2016 Spisová značka:30 Cdo 2362/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2362.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Investiční fond Investiční společnost Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 36 předpisu č. 248/1992Sb. § 37 předpisu č. 248/1992Sb. § 25 odst. 4 předpisu č. 248/1992Sb. § 23 předpisu č. 248/1992Sb. § 12 odst. 3 předpisu č. 248/1992Sb. § 13 předpisu č. 80/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2362/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. S., b) Z. S., c) B. V., d) J. M., e) Ing. L. H., f) F. K., všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalovaným 1) České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 213/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243, takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 213/2009-198, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2012, č. j. 19 C 213/2009-243, a opravného usnesení ze dne 13. 11. 2014, č. j. 19 C 213/2009-333, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobců - a) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím, - c) na zaplacení částky ve výši 104.535 Kč s příslušenstvím, - d) na zaplacení částky ve výši 83.628 Kč s příslušenstvím a - f) na zaplacení částky ve výši 139.380 Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítají. III. Ve vztahu mezi žalobci b) a e) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 213/2009-198, ve znění opravných usnesení, - ve výroku I zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s příslušenstvím, - ve výroku II zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 76.138,55 Kč s příslušenstvím, - ve výroku III zamítl žalobu žalobkyně c) o zaplacení částky 456.831,30 Kč s příslušenstvím, - ve výroku IV zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení částky 365.465,04 Kč s příslušenstvím, - ve výroku V zamítl žalobu žalobce e) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím, - ve výroku VI zamítl žalobu žalobce f) o zaplacení částky 609.108,40 Kč s příslušenstvím a - ve výroku VII rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu. Žalobci tvrdí, že se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „ISFA“) stali podílníky Podílového fondu FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“). Ministerstvo financí povolilo vznik ISFA a podle ustanovení § 36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZoISIF“), mělo povinnost dozoru nad její činností. Povinnost dozoru Ministerstvo financí (dále též jen „ministerstvo“) zanedbalo a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele ISFA, který zpronevěřil majetek ve Fondu. Ministerstvo se nesprávného úředního postupu dle žalobců dopustilo rovněž při udělování povolení ISFA a po jeho odebrání, kdy neustanovilo včas nuceného správce a následně nepodalo včas návrh na jmenování likvidátora. Žalobci proto požadovali náhradu skutečné škody, kterou představuje 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladů obdrželi v likvidaci), a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace ISFA odprodat zpět podílovému Fondu nebo jinak s nimi disponovat. Žalobkyně a) požadovala skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč, žalobce b) skutečnou škodu ve výši 17.422,40 Kč a ušlý zisk ve výši 58.716,05 Kč, žalobkyně c) skutečnou škodu ve výši 104.535 Kč a ušlý zisk ve výši 3.522.296,30 Kč, žalobce d) skutečnou škodu ve výši 83.628 Kč a ušlý zisk ve výši 281.837,04 Kč, žalobce e) skutečnou škodu ve výši 34.845 Kč a ušlý zisk ve výši 117.431,10 Kč a žalobce f) skutečnou škodu ve výši 139.380 Kč a ušlý zisk ve výši 469.728,40 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům. Postup ministerstva financí při vydání povolení ke vzniku ISFA a k jeho činnosti nebyl nesprávným úředním postupem. Co se týče postupu po vydání povolení, žalobcům se podařilo prokázat, že dozor ze strany ministerstva byl nedostatečný, když ministerstvo nereagovalo na neplnění publikační povinnosti ze strany ISFA, na signály tajných služeb, na doručení účetní závěrky, na sdělení depozitáře o klamavé informaci o odkupech podílových listů. Žalobci vytýkanou netečnost vůči reklamní kampani soud považoval za marginální ve sledu celého skutkového děje. Po doručení účetní závěrky za první pololetí roku 1995 mělo ministerstvo přistoupit k provedení kontroly a k uložení sankcí. Protože k tomu nedošlo, soud prvního stupně posoudil činnost ministerstva jako nesprávný úřední postup. Rovněž prodlení se jmenováním likvidátora v trvání více než jednoho roku je nesprávným úředním postupem. V otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že u žalobců mohla vzniknout škoda v důsledku ztráty možnosti domoci se práva na zpětný odkup podílových listů. Stát nese odpovědnost pouze za zpětný prodej podílových listů garantovaný zákonem, nikoliv smlouvou. Podle ustanovení § 10 odst. 2 ZoISIF měli podílníci právo na zpětný prodej svých podílových listů investiční společnosti za cenu odpovídající kurzu ceny podílových listů na burze nebo obdobném trhu cenných papírů. Ke zjištění kurzu podílových listů však žádná důkazní aktivita žalobců nesměřovala, ze strany žalobců tak nebyly vznik a výše škody spolehlivě prokázány. Rovněž pokud jde o tvrzený ušlý zisk, nepodařilo se žalobcům prokázat, že by jim škoda v podobě ušlého zisku vznikla, když tvrzení, že žalobci by byli prostředky získané prodejem podílových listů uložili do banky na běžný úrok, zůstalo v rovině hypotetické a neprokázáno. K příčinné souvislosti soud prvního stupně uvedl, že příčinou vzniku škody bylo prokázané protiprávní jednání A. K. Škodě spočívající v tom, že žalobci vložili své finance do podílového fondu, kde byly následně defraudovány, mohlo zamezit opatření orgánu dozoru, které by zabránilo nákupu podílových listů ze strany žalobců. Takovým opatřením mohlo být pouze odnětí povolení k činnosti ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, mírnější opatření by žalobce zcela jistě neochránilo. K odnětí povolení by pak dle soudu prvního stupně zřejmě nevedlo neplnění publikační činnosti. Co se týče reakce ministerstva na předloženou účetní závěrku, i kdyby ministerstvo odebralo ISFA povolení k činnosti dříve, nemohlo být škodě zabráněno, neboť k vyvedení většiny finančních prostředků z Fondu došlo již v polovině roku 1995. Soud dospěl k závěru, že ke vzniku či zvýšení škody nevedlo ani prodlení se jmenováním likvidátora. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil v závěru, že nesprávným úředním postupem nebyl postup ministerstva při povolení vzniku ISFA. Tento postup vyústil ve vydání rozhodnutí, v úvahu tedy připadá výhradně odpovědnost státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. V době po vydání povolení k činnosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nedostatečné dozorové činnosti. Sama skutečnost, že ministerstvo ve věci aktivně nejednalo, odpovědnost státu za škodu nezakládá. Vzniku škody mohlo zabránit jedině odejmutí povolení k činnosti. Podnětem k zahájení řízení o odnětí povolení nemohla být samotná reklamní kampaň, ani skutečnost, že ISFA neplnila povinnost zveřejňovat zprávy v obchodním věstníku, ani závěry seznatelné ministerstvem z předložené účetní závěrky. Účetní závěrka neobsahovala žádné informace o neobvyklém obchodu. To, že majetek ISFA je defraudován, vyšlo najevo