30 Cdo 2639/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2639/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2022 Spisová značka:30 Cdo 2639/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2639.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 5 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb. § 8 předpisu č. 82/1998 Sb. § 28a předpisu č. 191/1999 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 30 odst. 2 písm. b) předpisu č. 191/1999 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 30 odst. 5 předpisu č. 191/1999 Sb. ve znění do 31.12.2014 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2639/2021-132 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a. s., IČO 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 59 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 97/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 19 C 97/2017-54, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 59 148 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně s tím žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně, která se zaplacení uvedené částky domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, jež jí vznikla splněním povinnosti uložené jí rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. V souladu s tímto rozhodnutím, jež vycházelo z § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 191/1999 Sb.“), totiž uvedenou částku uhradila státu jako náhradu nákladů spojených s likvidací jejího zboží představovaného 185 941 ks plechovek energetického nápoje označených nápisem DURACELL ENERGY DRINK, které zmíněný celní úřad dne 23. 1. 2009 zadržel, načež rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, rozhodl o jeho propadnutí z důvodu spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a dne 5. 12. 2011 toto zboží zlikvidoval. Posledně zmíněné rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010 však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, zrušeno a řízení o správním deliktu bylo v návaznosti na to poté zastaveno. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování i shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že poté, co Celní úřad Kolín po provedené kontrole dne 23. 1. 2009 výše zmíněné zboží žalobkyně zadržel (rozhodnutí o tom žalobkyně napadla neúspěšným odvoláním, načež řízení o podané správní žalobě bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku), vydal tento celní úřad dne 6. 8. 2010 rozhodnutí č. j. 22542/2010 177500-021, kterým žalobkyni uložil za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (spočívajícího v tom, že v rozporu s tímto zákonem skladovala za účelem prodeje výrobky porušující práva duševního vlastnictví) pokutu ve výši 1 000 000 Kč a současně rozhodl o propadnutí předmětného zboží. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Celní ředitelství Praha však svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2010, č. j. 16887-2/2010-170100-21, toto odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo, čímž toto rozhodnutí nabylo právní moci. Předmětné zboží, u něhož dne 13. 8. 2010 uplynula doba spotřeby, bylo poté dne 5. 12. 2011 zlikvidováno, za což společnost AVE Kolín, s. r. o., IČO 25148117, fakturovala Generálnímu ředitelství cel jako odběrateli k zaplacení částku 59 148 Kč s DPH. Tuto částku následně Celní úřad Kolín uložil k náhradě žalobkyni, a to svým rozhodnutím ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. Žalobkyně, která dne 29. 4. 2012 zmíněnou částku zaplatila, se proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolala, rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 18. 6. 2012, č. j. 8263-2/2012-170100-21, však bylo i toto její odvolání zamítnuto. Na podkladě žaloby podané proti rozhodnutí, jímž byla žalobkyni za spáchaný správní delikt uložena pokuta a vysloveno propadnutí zboží, poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 9 Af 59/2010-167, tuto žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud však k podané kasační stížnosti žalobkyně tento rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí Celního úřadu Kolín a Celního ředitelství Praha zrušil, a to rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, když uzavřel, že se žalobkyně vytýkaného správního deliktu nedopustila. V době, kdy zadržené zboží žalobkyně skladovala (a kdy se tedy měla vytýkaného správního deliktu dopustit), totiž vycházela z presumpce správnosti tehdy existujícího rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o zaevidování její ochranné známky „DURACELL ENERGY DRINK“, což jí nebylo možné v rovině trestního práva správního přičítat jakkoliv k tíži, přičemž ani následné rozhodnutí o výmazu této ochranné známky na tom již zpětně nemohlo nic změnit. S odůvodněním, že skutek, pro který bylo správní řízení proti žalobkyni vedeno, není správním deliktem, proto Celní ředitelství Praha svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j. 3058-5/2015-900000-304.7, toto řízení zastavilo. Svůj nárok na náhradu škody, jenž je předmětem tohoto řízení, žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 16. 3. 2015, žalovaná však tomuto požadavku vyhovět odmítla. 4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení § 5 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni nezákonným rozhodnutím zde dána je. Uspěla-li totiž žalobkyně v řízení o soudním přezkumu „páteřního“ správního rozhodnutí o správním deliktu, jehož se měla dopustit, přičemž dosáhla vydání rozhodnutí, že se tento správní delikt nestal, nepředstavuje skutečnost, že dílčí akcesorické rozhodnutí o náhradě nákladů likvidace zadrženého zboží samo pro nezákonnost zrušeno nebylo, překážku vzniku zmíněné odpovědnosti. Zrušením rozhodnutí o spáchání správního deliktu totiž toto rozhodnutí ztratilo svůj zákonný podklad. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně „využila dostatek opravných prostředků v celém řízení o správním deliktu“, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013. Za současného konstatování, že námitka promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaná vznesla, není důvodná, neboť tento nárok promlčen není, proto soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, neboť tvrzená škoda žalobkyni vznikla právě v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Skutečnost, že zboží muselo být zlikvidováno také z důvodu vypršení data jeho spotřeby, označil soud prvního stupně za nevýznamnou. 5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud, aniž doplňoval dokazování, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a postačující. Nepřisvědčil však právním závěrům, která na jejich podkladě soud prvního stupně učinil. Za nesprávný přitom označil závěr o existenci nezákonného rozhodnutí, z něhož by bylo možné odpovědnost žalované za tvrzenou škodu dovozovat. Žádné rozhodnutí o likvidaci předmětného zboží a o