30 Cdo 2698/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2698/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2019 Spisová značka:30 Cdo 2698/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2698.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2698/2017-282 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Sallerova výstavba – Invest I, k. s., identifikační číslo osoby 25444867, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, identifikační číslo osoby 00845451, se sídlem v Ostravě, Prokešovo nám. 1803/8, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o 32 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 128 C 15/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-254, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody za zmařenou investici spočívající v ušlém zisku (kupní ceně) z budoucí kupní smlouvy, kterou měla žalobkyně uzavřít (na základě smlouvy o smlouvě budoucí) se společností Slot Estate s. r. o. a jejímž předmětem měly být pozemky v katastrálním území Moravská Ostrava spolu se zamýšlenou budovou obchodního centra. Jednou z podmínek pro uzavření budoucí kupní smlouvy bylo, že žalobkyně získá pravomocné územní rozhodnutí pro umístění obchodního centra na svých pozemcích. Za příčinu vzniku škody žalobkyně považovala změnu územního plánu přijatou zastupitelstvem statutárního města Ostravy formou opatření obecné povahy, s účinností od 17. 12. 2009, v důsledku které nemohla výstavbu provést, a proto kupní smlouva uzavřena nebyla. 2. Okresní soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 128 C 15/2010-71, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Podle soudu prvního stupně žalovaný přijal opatření obecné povahy o změně územního plánu zcela v rozsahu své pravomoci a touto přijatou změnou zajišťoval předpoklady pro územní rozvoj, účelné využití a prostorové uspořádání území i s ohledem na zájmy obyvatel v něm žijících, čímž upřednostnil veřejný zájem nad zájmem soukromého subjektu, a neporušil tak ustanovení § 18 odst. 2 ani § 87 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Soud tak porušení právní povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ze strany žalovaného neshledal. 4. Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 25/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud neposoudil opodstatněnost uplatněného nároku podle všech relevantních právních předpisů, když vydání (změna) územního plánu, od nějž žalobkyně odvozuje vznik škody, je postupem orgánu územního plánování (§ 1 odst. 1 stavebního zákona), který je výkonem státní správy podle § 4 stavebního zákona a ustanovení § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona tuto činnost výslovně svěřuje do samostatné působnosti obce. Pak se ovšem nárok účastníka, který v občanskoprávním soudním řízení tvrdí, že mu změnou dosavadního nebo vydáním nového územního plánu vznikla újma, jenž není nahraditelná podle § 102 odst. 2 stavebního zákona (náhrada některých nároků v souvislosti se změnou územního plánu řešená přímo stavebním zákonem), neposuzuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) o odpovědnosti za škodu, nýbrž podle zvláštního zákona, který řeší odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Tím je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který ovšem odvolací soud neaplikoval a neposuzoval, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu v tomto zákoně stanovené (§ 1 odst. 2 a § 19 a následující OdpŠk). 6. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 128 C 15/2010-213, žalobu znovu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 830 907 Kč (výrok II). 7. Soud prvního stupně se po vrácení věci dovolacím soudem zabýval právním posouzením skutkových okolností, které se v dalším průběhu řízení nezměnily, ve smyslu závazného právního názoru kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž podle soudu prvního stupně žalobkyně předběžně neuplatnila svůj nárok v souladu s § 14 OdpŠk. 8. Druhým důvodem zamítnutí žaloby byla neexistence škody, když žalobkyně neprokázala, že vůbec mohla svůj záměr realizovat. Podle soudu prvního stupně ani v případě „zrušení nezákonného rozhodnutí – změny územního plánu“ by žalobkyně svůj záměr nemohla realizovat z příčin ležících na její straně, neboť nedostala souhlas se zřízením věcných břemen k umístění inženýrských sítí a komunikací na pozemku žalovaného, který tak rozhodl soukromoprávním úkonem, týkajícím se dispozice s jeho (městským) majetkem, přičemž podmínkou uzavření budoucí smlouvy žalobkyně s jejím smluvním partnerem byla mimo jiné logistická návaznost technického zajištění stavby (předmět smlouvy) na přiléhajících pozemcích (ve vlastnictví žalovaného). 9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1962 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), přičemž tyto náklady byly představovány 12 úkony právní pomoci zvoleného advokáta á 57 100 Kč dle § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vycházející z částky 32 000 000 Kč. 10. Podle soudu prvního stupně se v daném případě jedná o věc rozhodování o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, což přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti žalovaného a jde o problematiku dosud neřešenou a obtížnou, tudíž použití závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1707/15 v daném případě není na místě. 11. Odvolací soud k odvolání žalobkyně toliko do výroku o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-254, potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 909 Kč. 12. Odvolací soud zcela souhlasil se soudem prvního stupně, pokud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Odmítl argumenty žalobkyně, aby bylo rozhodováno dle § 150 o. s. ř., který umožňuje soudu ve výjimečných případech nepřiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť takové důvody v řízení shledány nebyly. 13. Podle odvolacího soudu posouzení otázky, zda náklady vzniklé žalovanému statutárnímu městu tím, že je v řízení zastoupen advokátem, ačkoliv disponuje právním oddělením s vysokoškolsky vzdělanými právníky, lze považovat za účelně vynaložené, záleží vždy na konkrétním soudním řízení, na jeho náročnosti, a proto bez dalšího nelze vycházet z ústavních nálezů označených žalobkyní. Z toho, že žalovaný vykazuje odbor legislativní a právní s vysokoškolsky vzdělanými právníky, bez dalšího nevyplývá, že by potřeba zastoupení advokátem nebyla dána. Odvolací soud nesouhlasil s žalobkyní, že se v daném případě jedná o spor ve věcech územního plánování, z čehož dovozovala, že se jedná o běžnou agendu žalovaného, kterou by měl být schopen obhájit prostřednictvím svého aparátu. Odvolací soud po stručném shrnutí vývoje právního posouzení věci samé považoval za zřejmé, že nárok žalobce nebyl nárokem, který by vycházel z běžného porušení právních povinností žalovaného