30 Cdo 2893/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2893/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 1. 2026 Spisová značka:30 Cdo 2893/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.2893.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z. § 237 o. s. ř. § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2893/2025-370 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Rodina Panny Marie (církevní právnická osoba), identifikační číslo osoby 73633771, se sídlem v Nových Hradech, Husova 2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 85/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 72 Co 366/2023-332, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 23 207,80 Kč, do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 14 C 85/2018-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 208 312 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 888 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 259 789 Kč (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 216 200 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v tom, že jí jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), nebyl vydán pozemek parc. č. 156 v katastrálním území Údolí u Nových Hradů (dále také jen „pozemek parc. č. 156“). Žalobkyně uvedla, že její návrh na vydání uvedeného pozemku byl zamítnut rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 22. 1. 2015, č. j. 429546/2013/R511, a žaloba, kterou proti tomuto rozhodnutí brojila, byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. 11 C 19/2015-69, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 4 Co 55/2016-93. Tvrdila, že škoda ve výši odpovídající hodnotě nevydaného pozemku jí vznikla v důsledku jednak nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném údaji poskytnutém pozemkovému úřadu z evidence katastru nemovitostí, který se následně projevil při identifikaci historického církevního majetku, kdy katastrální úřad do své identifikace nezahrnul předmětný pozemek patřící původně právní předchůdkyni žalobkyně, jednak nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nepostupoval v souladu s § 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), a nevedl a neřešil historický majetek právní předchůdkyně žalobkyně odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu, a 3. nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nepřijal dostatečná opatření k zjištění skutečného rozsahu historického majetku právní předchůdkyně žalobkyně. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Žalovaná své námitky proti napadenému rozsudku koncentrovala v zásadě do několika okruhů: 1) žalobkyně měla „zanedbat prevenci předcházet škodám ve smyslu nového občanského zákoníku“, když nevyužila všechny právní prostředky, jež ji právní řád k odvracení škody svěřoval, což mělo vliv na to, že 2) nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rovněž bylo namítáno, že 3) nárok na náhradu škody vůči státu má až subsidiární povahu, přičemž odvolací soud se rovněž měl 4) odchýlit od závazného právního názoru dovolacího soudu přijatého předchozím rozsudkem v této věci [výhrady 3) a 4) byly v dovolání spojovány s otázkou sub 1)]. Napadenému rozsudku dovolatelka vytýkala též jeho 5) nepřezkoumatelnost a nesoulad učiněných skutkových zjištěných a na jejich základě přijatých právních závěrů, čímž mělo podle dovolatelky nakonec dojít i k 6) zásahu do práva žalované na spravedlivý proces. 6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (5/) a odtud odvíjeného tvrzeného zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces (6/). K tomu však nutno uvést, že civilní dovolací řízení je zákonodárcem předjímáno toliko k přezkumu otázek právních a dovolací soud není v zásadě instancí skutkovou. Provádění a hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a přezkum správnosti jeho postupu zákon vyhrazuje soudu odvolacímu, a to při plném respektu k zásadě bezprostřednosti a přímosti ovládající, pokud jde o dokazování, civilní řízení. Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „extrémní exces“ v realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (zde lze odkázat např. na stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 54 násl.). Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř [zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů] ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky. Tak je tomu bezezbytku i v poměrech projednávané věci, kde soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku náležitě hodnotil provedené důkazy, které následně právně kvalifikoval. Navíc dovolatelka nebere náležitě na zřetel, že základem právního posouzení soudu prvního stupně (v bodě 77 jeho rozsudku) a odvolacího soudu (jenž se dané otázce velmi podrobně věnoval v bodech 24 až 28 nyní přezkoumávaného rozsudku) nebylo primárně vlastní dokazování, ale (jak bude ještě rozebráno níže) posuzování obecné míry prevenční povinnosti, kterou zákon klade na poškozeného. Přípustnost dovolání přitom nelze úspěšně založit na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci, jestliže tato údajná nesprávnost je spojována s oponentními skutkovými závěry dovolatele, jež ve skutečnosti soudy nižších stupňů neučinily. Tak je tomu i v poměrech přítomné věci, kde z dokazování nevyšlo najevo, že by žalobkyně v rozhodném období byla „nečinná či smířená se svou nečinno