30 Cdo 3036/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3036/2022-141 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. P. T., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, potvrzen ve výroku o věci samé ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky, jež bylo od 23. 7. 2013 vedeno u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013, přičemž skončilo dne 22. 3. 2021. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, uvedenou žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, byl žalobce, který dlouhodobě žije v České republice, kde vlastní byt a má zde i svou rodinu se dvěma dětmi, nepravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), spáchaný ve spolupachatelství a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmínečně odložen na dobu pěti let, a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Na základě tohoto žalobcova odsouzení Ministerstvo vnitra dne 23. 7. 2013 zahájilo podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), shora označené správní řízení o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo vedeno pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, ale Vrchní soud v Praze poté zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 13. 9. 2013, které bylo žalobci doručeno dne 19. 9. 2013, proto Ministerstvo vnitra správní řízení na dobu do 18. 3. 2014 přerušilo, přičemž obdobně rozhodlo i usnesením ze dne 27. 5. 2014, kterým bylo předmětné správní řízení přerušeno do 31. 12. 2014. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2007, byl žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání v úvodu zmíněných trestných činů a odsouzen byl ke dvouletému trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let, jakož i k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Dne 24. 9. 2018 bylo žalobci na jeho žádost uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, a to s platností do 28. 4. 2024, a dne 22. 3. 2021 bylo posuzované správní řízení zastaveno. 4. Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku posuzovaného řízení u žalované předběžně uplatnil dne 22. 3. 2021, avšak neúspěšně. 5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a dále § 1 odst. 1, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. 6. V této souvislosti soud prvního stupně předně zkonstatoval, že v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1528/17, právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje základní právo spadající do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Dále uzavřel, že k samotnému zahájení řízení o zrušení žalobcova trvalého pobytu došlo v souladu s § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť jej žalobce vyvolal svým (byť nepravomocným) odsouzením pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž tím nebylo nikterak předvídáno, zda žalobcův pobyt bude skutečně zrušen. Po dobu, po kterou trestní řízení proti žalobci probíhalo, pak nebylo možné v posuzovaném správním řízení pokračovat a rozhodnout, neboť toto řízení záviselo na vyřešení otázky žalobcovy viny za spáchání trestného činu, pro který byl stíhán, tj. otázky, kterou nebylo možné v rámci správního řízení posoudit. Předmětné správní řízení tak muselo být do okamžiku pravomocného skončení trestního řízení dvakrát přerušeno. 7. Ačkoliv soud prvního stupně shledal celkovou délku správního řízení jako nepřiměřenou, když toto řízení skončilo až po třech letech od žalobcova pravomocného odsouzení, dospěl současně k závěru, že žalobci v jejím důsledku žádná újma, kterou by bylo namístě odškodnit, nevznikla. Zahájení správního řízení totiž způsobil sám svým jednáním spočívajícím v páchání rozsáhlé úmyslné majetkové trestné činnosti, přičemž si musel být vědom všech důsledků z tohoto plynoucích, a to včetně možnosti, že jeho povolení k pobytu na území České republiky bude zrušeno. Po celou dobu posuzovaného řízení nadto žalobce ve svém oprávnění pobývat na území České republiky nebyl nijak omezen, přičemž veškerá jeho případná nejistota vážící se k posuzovanému řízení skončila nejpozději dne 24. 9. 2018, kdy mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky. Dalším trváním posuzovaného správního řízení již totiž žalobcův pobytový status nemohl být nijak dotčen. 8. Po zkonstatování, že žalobcova aktivita v posuzovaném řízení spočívající toliko v nahlédnutí do spisu dne 10. 9. 2013, o něž jeho právní zástupce požádal dne 29. 7. 2013, jakož i nevyužití procesních nástrojů sloužících k odstranění nečinnosti správního orgánu z jeho strany, svědčí o skutečném významu tohoto řízení pro žalobce, jenž neodpovídá míře, kterou v řízení prezentuje, proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobcův nárok není dán. 9. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 10. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i se závěry, které tento soud učinil na základě právního posouzení věci. Za současného poukazu na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, přitom uvedl, že řízení o udělení povolení k trvalému pobytu nepředstavuje řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), u kterého by se v případě jeho nepřiměřeně dlouhého trvání uplatnila vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy spočívající v nejistotě o jeho výsledku. Odvolací soud dále uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92) i Ústavního soudu, přestavované nálezy ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, vyplývá, že právo cizince na udělení trvalého pobytu není chráněným základním právem. V řízeních, jež se práv cizinců dotýkají, je ovšem třeba vždy posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejich soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to i v řízeních, jejichž předmětem není samotné základní právo či svoboda, jeho výsledek je však pro toto právo určující. Žalobce však podle odvolacího soudu netvrdil, že by na území České republiky vedl rodinnou domácnost nebo že by zde měl nejužší rodinné vztahy, přičemž samotná okolnost, že zde žijí jeho dva dospělí synové, je z tohoto pohledu podle odvolacího s