30 Cdo 3302/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3302/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3302/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3302.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Převod nemovitostí Katastr nemovitostí Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 o. s. ř. § 133 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3302/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně EMV, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, identifikační číslo osoby 480 38 792, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 2, Mariánské nám. 2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem Advokátní kanceláře Jansta, Kostka spol. s r. o., se sídlem v Praze, Těšnov 1, za účasti žalovaného AHI Oscar, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pramenná 3, identifikační číslo osoby 278 92 671, vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 284/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 22 Co 432/2015-191, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 22 Co 432/2015-191, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2015, č. j. 24 C 284/2014-126, ve znění usnesení ze dne 15. října 2015, č. j. 24 C 284/2014-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí skladových hal č. 7 a č. 8 na označených pozemcích, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se v řízení jako předběžnou zabýval otázkou platnosti dvou kupních smluv, od nichž žalobkyně odvozovala své vlastnické právo, a to z hlediska určitosti vymezení předmětu převodu. V kupní smlouvě (uzavřené dne 25. ledna 1994 mezi prodávající REGULA Praha, a. s. a kupující Elektrotechnika s. r. o.) byl předmět převodu vymezen následovně: „Prodávající je vlastníkem ocelové haly v Písnici – Kunraticích Praha 4 o rozměrech 2 200 m2, postavené na pozemku, který není ve vlastnictví prodávajícího. Prodávající je dále vlastníkem naftového vysokozdvižného vozíku typ DVHM 2522, výr. č. 429.“ V kupní smlouvě (uzavřené dne 14. října 1994 mezi prodávajícím CHIRANOX a. s. a kupující Elektrotechnika s. r. o.) byl předmětu převodu vymezen takto: „Prodávající je na základě privatizačního projektu st. p. CHIRANA OTS č. 1650 výhradním vlastníkem montované haly, objekt C 7, stojící ve skladovém areálu a. s. Elektromontážní závody Praha, Vídeňská ul. Praha 4 – Kunratice.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vzhledem k tomu, že předmětné stavby nejsou označeny pozemkem, na kterém jsou postaveny, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že v původním skladovém areálu Elektromontážních závodů Praha bylo několik obdobných staveb, aniž by bylo zřejmé jejich číselné označení, má soud za to, že předmět koupě nebyl nezaměnitelným způsobem individualizován a tedy že nebyl vymezen dostatečně určitě. Z tohoto důvodu soud uvedené smlouvy posoudil jako absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák.“ Prvoinstanční soud se dále zabýval tím, zda v daném případě mohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením, přičemž dospěl (s podrobným odůvodněním) k negativní odpovědi. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 22 Co 432/2005-191, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „žalobkyně je vlastníkem a) skladové haly č. 8 na pozemku parc. č. 2371/3 v kat. území K., obec P., b) skladové haly č. 7 na pozemku parc. 2371/3 v kat. území K., obec P..“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud předně konstatoval, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že předmětným halám nebyla přidělena popisná či evidenční čísla a obě se v rozhodné době uzavření kupních smluv nacházely a dosud nacházejí na pozemku jiného vlastníka. Předmětné haly proto nelze do žádné z kategorií staveb evidovaných v rozhodné době v katastru nemovitostí ve smyslu § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v rozhodném znění. Pro posouzení otázky vlastnictví žalobkyně k předmětným halám není rozhodné, zda se v době uzavření předmětných smluv jednalo o věci movité či nemovité, neboť k převodu vlastnického práva na žalobkyni nebylo ani v jednom z těchto variantních případů třeba vkladu do katastru nemovitostí ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák., protože v katastru se tyto haly neevidovaly (neměly evidovat) ani pro případ, že by se o věci nemovité podle občanského zákoníku jednalo. Konečně odvolací soud oproti soudu prvního stupně ani neshledal neplatnými předmětné kupní smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejich předmětu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení právní otázky určitosti předmětu převodu ve smlouvě o převodu nemovitých věcí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V předmětných kupních smlouvách totiž absentuje jakýkoliv údaj o parcelním číslu pozemku, na němž převáděné stavby stojí i označení katastrálního území, v němž se tyto stavby nacházejí [dovolatel zde odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci. sp. zn. III. ÚS 447/03]. Občanský zákoník účinný v době uzavírání kupních smluv spojoval s neurčitostí a nesrozumitelností právního úkonu jeho neplatnost, což odráží i judikatura [např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 2374/1998]. Rovněž i Ústavní soud se opakovaně zabýval problematikou určitosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci (např. ve věci sp. zn. III. ÚS 447/03) a dospěl k závěru, že předpokladem určitosti právního úkonu je označení jeho předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. Dovolatel dále zpochybňuje dobrou víru žalobkyně, která se ujala držby předmětných hal na základě neplatných kupních smluv. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Vedlejší účastník na straně žalovaného se ve svém vyjádření (ve stručnosti shrnuto) ztotožnil s podaným dovoláním. Vytkl odvolacímu soudu, že posoudil určitost kupních smluv k halám, aniž by si nejdříve vyřešil otázku, zda haly jsou nemovitostmi či nikoliv, a aniž by posoudil, zda převodci podle těchto smluv (zmíněné o právnické osoby) byly vlastníky těchto hal, které byly ve smlouvách vymezeny zaměnitelným způsobem. Vedlejší účastník rovněž vyložil, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ani vydržením, a dále, že odvolací řízení bylo zatíženo jinými vadami (absence poučení účastníků odvolacím soudem ohledně posouzení určitosti předmětu předmětných kupních smluv, překvapivost rozhodnutí, nepřihlédnutí k námitce vedlejšího účastníka, že vlastníkem hal byl podle zjištění příslušného stavebního úřadu žalovaný). Vedlejší účastník závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému a jejímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Předně je třeba uvést, že závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné skladové haly v době převodu neměly být předmětem evidence v katastru nemovitostí a tudíž k právní perfekci převodu vlastnického práva k nim nebylo zapotřebí vkladu práva do katastru nemovitostí ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák., byl učiněn předčasně, neboť odvolací soud k takovému závěru neměl dostatečné podklady. Jde o to, že samotné zjištění, které podle odvolacího soudu měl učinit soud prvního stupně, a z nějž jako ze zásadně významného pro rozhodnutí vycházel o