30 Cdo 344/2014 – Nejvyšší soud

30 Cdo 344/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně E. M., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 88/2010, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, č. j. 55 Co 172/2013-100, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, č. j. 55 Co 172/2013-100, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského úřadu ve Vsetíně. Předmětem řízení byla žádost E. a J. G. ze dne 8. 1. 2002 o stavební povolení na stavební úpravy a nástavbu rodinného domu č. p. 363 na pozemku stavební parcela č. 1063 v k. ú. J. (dále jen „posuzované řízení“ nebo „stavební řízení“). Žalobkyně uvedla, že nepřiměřená délka řízení se projevuje na jejím psychickém a zdravotním stavu, trpí bolestmi hlavy, očí (vysoký oční tlak), nespavostí, velkým úbytkem na váze (15 kg rozdíl), v noci ji stíhají noční můry, stres se stal pravidelným hlavně v období, kdy žalobkyně očekávala dopisy od úřadů státní správy. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost písemně se žalobkyni omluvit za způsobenou nemajetkovou újmu (výrok I.), zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč (výrok II.), žalobní návrh o zaplacení částky 850 000 Kč zamítl (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 40 080 Kč (výrok IV.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba co do částky 90 000 Kč zamítá, ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 196 Kč. Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 8. 1. 2002 u Městského úřadu ve Vsetíně. Rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně byla opakovaně rušena Krajským úřadem ve Zlíně. Řízení bylo několikrát přerušeno. Ve věci rovněž rozhodoval krajský soud, a to na základě žaloby E. M., přičemž žalobu shledal důvodnou. Posuzované řízení doposud nebylo skončeno. Dosavadní řízení již trvá necelých jedenáct let. Soud prvního stupně dále uvedl, že nešlo o správní řízení, které by nějak ohrožovalo základní existenční jistoty žalobkyně a nadto žalobkyně nikdy nebyla vystavena negativním důsledkům (z jejího pohledu) pravomocného stavebního povolení ke stavebním úpravám domu sousedícího s domem, který žalobkyně obývá. Soud nepovažoval za prokázané, že by se na současném zdravotním stavu žalobkyně významným způsobem podepsala právě a jen délka posuzovaného řízení. Soud nezjistil, že by jen délka posuzovaného řízení způsobila nemajetkovou újmu mimořádné intenzity a byla stěžejním důvodem pro ty útrapy, které žalobkyně popisuje. Soud prvního stupně rovněž zohlednil vyšší věk žalobkyně, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení byla porušena povinnost orgánů územních samosprávných celků v přenesené působnosti vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to především rozhodnout v předmětném stavebním řízení v přiměřené lhůtě. Konstatování porušení práva a žalobkyní požadovaná omluva se nejeví jako dostačující zadostiučinění. Žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích. Základní výše zadostiučinění činí 150 000 Kč, přičemž není dán důvod k úpravě (snížení či zvýšení) základního odškodnění s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem případu dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Průběh předmětného řízení byl a je složitější již proto, že rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu bylo třikrát zrušeno odvolacím orgánem a počtvrté správním soudem a jelikož se stavební úřad musel vypořádat s celou řadou námitek účastníků řízení. Na druhou stranu se na celkové délce řízení podepsalo nesprávné vymezení okruhu účastníků na samém počátku řízení a opakované rušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem mimo jiné z důvodu, na který mohl odvolací orgán objektivně upozornit již v prvním zrušujícím rozhodnutí. Význam předmětu řízení pro žalobkyni soud nehodnotil ani jako méně významný a ani jako mimořádné významný. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s následujícími právními závěry: V posuzovaném řízení byla porušena povinnost orgánů územních samosprávných celků v přenesené působnosti, vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a to především rozhodnout v předmětném stavebním řízení v přiměřené lhůtě; žalobkyni vznikla v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení nemajetková újma; konstatování porušení práva ani žalobkyní požadovaná omluva se nejeví jako dostačující zadostiučinění; žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích; základní výše zadostiučinění činí 150 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro úpravu zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Věc je do určité míry složitá, neboť je obecně známé, že se jedná typově o skutkově i právně složité řízení. Tato skutečnost odůvodňuje snížení o 20 %. Věc má pro žalobkyni malý význam, neboť nešlo o správní řízení, které by ohrožovalo základní existenční jistoty žalobkyně. Žalobkyně nikdy nebyla vystavena negativním důsledkům pravomocného stavebního povolení, neboť změny dosud vlastníky sousedního domu provedeny nebyly. Za stěžejní odvolací soud považoval skutečnost, že žalobkyni svědčí pouhé právo z věcného břemene užívání nemovitosti, nikoli právo vlastnické. Stav nejistoty žalobkyně, v němž je v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení udržována, souvisí jen s obavou z případného zhoršení kvality bydlení, nikoli již s obavou např. z případného poklesu tržní ceny nemovitosti. Malý význam pro žalobkyni odůvodňuje snížení o dalších 40 %. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně tak celkem činí 60 000 Kč. K odvolacím námitkám žalované dovolací soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Evropský soud“) vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Odvolací soud nepovažoval za správný argument žalované, že vzhledem k charakteru správního řízení nelze vycházet při výpočtu zadostiučinění z řádově nižších částek než v soudním řízení, ani názor, dle nějž není přípustná kumulace zadostiučinění ve formě omluvy s přiznáním zadostiučinění v penězích. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které doplnila podáním ze dne 4. 11. 2013. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá: a) odvolací soud pochybil, když snížil základní výši zadostiučinění z důvodu, že stavební řízení bylo skutkově a právně složité. Stavebních řízení probíhá denně celá řada a není běžné, aby tato řízení trvala déle než 10 let a aby byly neustále opakovány tytéž chyby přesto, že byly zcela evidentní, bylo na ně upozorňováno a byla vyžadována jejich náprava; b) odvolací soud pochybil, když snížil základní výši zadostiučinění z důvodu, že dovolatelce svědčí pouhé právo z věcného břemene užívání nemovitosti. Dovolatelka, jakožto oprávněná z věcného břemene, má právo nemovitosti užívat. Dojde-li ke vzniku negativních vlivů působících na nemovitost, dojde také ke zhoršení podmínek užívání předmětné nemovitosti. Dále dovolatelka v dovolání poukazuje na vady řízení, které spočívají v tom, že jí při jednání před odvolacím soudem nebylo umožněno řádně se k věci vyjádřit a odvolací soud svým přístupem a chováním při jednání dával dovolatelce najevo svou nadřazenost. Dále dovolatelka považuje za vadu řízení, že soud prvního stupně při jednání dne 17. 10. 2012 zamítl návrh žalobkyně na spojení projednávané věci s věcí vedenou před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2012. Následně bylo řízení pod sp. zn. 23 C 57/2012 usnesením zastaveno