30 Cdo 4119/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4119/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2014 Spisová značka:30 Cdo 4119/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4119.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Advokacie Dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 37 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4119/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. R. H., zastoupeného JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova 149, proti žalované České advokátní komoře, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, identifikační číslo osoby 66000777, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, o zápis do seznamu advokátních koncipientů, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2012 (správně: 2013), č. j. 30 Co 489/2012-172, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání žalobce (dále již „dovolatel“) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č. j. 30 Co 489/2012-172, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Na závěr, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle citovaného ustanovení přípustné, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Předmětem řízení v projednávané věci byl dovolatelem uplatněný nárok o jeho zápis do seznamu advokátních koncipientů dle ustanovení § 55b odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Odvolací soud věc posoudil dle § 7 odst. 3 o. s. ř., v souladu s § 37 odst. 1 zákona o advokacii v rozhodném znění a dospěl k věcně správnému závěru, že dovolatel nesplňuje podmínky pro zápis do seznamu žalované. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí již řádně vypořádal s odvolací námitkou dovolatele týkající se výkladu přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb., která proto nemůže založit přípustnost dovolání. Pokud dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku platnosti osvědčení Západočeské univerzity v Plzni o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace v České republice ze dne 20. srpna 2008, č. j. ZČU*N-634/08 (dále již „osvědčení“), nejde o právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí bylo založeno a jejíž rozhodování by spadalo do pravomoci v civilním soudním řízení (§ 7 o. s. ř.), neboť náleží do pravomoci správního soudnictví (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Z toho je zřejmé, že uvedeným způsobem vymezené dovolání dovolatele nemůže z hlediska přípustnosti podle § 237 o. s. ř. obstát. Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud dovolatelem předestřenou právní otázkou zabýval potud, že konstatoval, že osvědčení zrušil ve správním soudnictví Krajský soud v Plzni pravomocným rozsudkem ze dne ze dne 31. ledna 2012, č. j. 30 A 30/2010-14. Protože dovolatel uvedený závěr zpochybňoval, odvolací soud odkázal na závěry konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, které stanovisko odvolacího soudu v uvedeném smyslu potvrzovaly a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Jakékoli další úvahy odvolacího soudu, které směřovaly (již poněkud nadbytečně) k interpretaci odůvodnění závěrů citované judikatury Nejvyššího správního soudu, jsou z hlediska projednávané věci právně irelevantní. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud zohlednil relevantní okolnost, že posuzovaná otázka se týká činnosti žalované, že žalovaná disponuje dostatečným odborným právním aparátem, takže není důvod žalované přiznávat odměnu a výdaje za činnost advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval, neboť zde nejde o náklady účelně vynaložené (§ 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c/ per analogiam o. s. ř., když podmínky pro aplikaci dle § 146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. března 2014 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu