30 Cdo 4637/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4637/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2011 Spisová značka:30 Cdo 4637/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4637.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Průtahy v řízení Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. čl. II. předpisu č. 160/2006Sb. § 13 předpisu č. 87/1991Sb. § 10 předpisu č. 231/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4637/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 15,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 68 Co 123/2010 – 98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na zaplacení částky 15,000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ministerstva financí, a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve formě značných průtahů, ke kterým došlo ze strany žalované v průběhu řízení o finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i v protiprávním snížení vyplácených částek finanční kompenzace. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně dne 24. 3. 1992 požádala dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradu za stavby, které byly majetkovou součástí znárodněné firmy C. M. Kopřiva, a že řízení bylo ukončeno rozhodnutím o přiznání finanční náhrady dne 14. 10. 2004. Žalovaná vystavila k uspokojení žalobkyní uplatněných nároků směnky, které žalobkyně odmítla převzít s odůvodněním, že došlo k protiprávnímu snížení vyplácené finanční náhrady, a dne 28. 4. 2006 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu o doplacení finanční náhrady (řízení je vedené pod sp. zn. 13 C 132/2006). Dne 31. 1. 2006 podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, posléze dne 27. 4. 2007 požádala o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované, a dne 30. 10. 2007 uplatnila nárok o zadostiučinění za nemajetkovou újmu u Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalovaná uplatnila proti nároku žalobkyně námitku promlčení. Poukázala na to, že žalobkyně se o údajné nemajetkové újmě dověděla nejpozději v den sepsání žaloby ve věci sp. zn. 13 C 132/2006, tj. 28. 4. 2006, nárok byl tedy promlčen ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dnem 29. 10. 2006. Městský soud v Praze uvedl, že řízení o přiznání finanční náhrady vedené ministerstvem financí vyústilo dne 14. 10. 2004 v přiznání náhrady dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., není proto opodstatněná námitka žalobkyně, že řízení dosud neskončilo. Nemajetková újma, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá, vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl tento institut do právního řádu České republiky zaveden. S ohledem na znění přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odvolací soud uzavřel, že limitujícím faktorem je zde požadavek, že nesmí jít k datu 27. 4. 2006 o nárok promlčený. Vzhledem k tomu, že řízení u žalované skončilo dne 14. 10. 2004, nelze aplikovat větu před středníkem čl. II. přechodného ustanovení. Odvolací soud dále posuzoval, zda žalobkyně podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) včas, a zda bylo možné aplikovat větu za středníkem přechodného ustanovení. Skončilo-li řízení dne 14. 10. 2004 a žalobkyně podala stížnost k ESLP dne 31. 1. 2006, stalo se tak po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 35 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto nelze její stížnost považovat za včasně podanou a současně nelze postupovat podle věty za středníkem přechodného ustanovení. Z výše uvedených důvodů nebylo možno posoudit věc podle zákona č. 160/2006 Sb. Pro úplnost se odvolací soud vyjádřil k běhu promlčecí doby a ke lhůtě pro uplatnění nároku u soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve výkladu a aplikaci věty před středníkem čl. II. (přechodného ustanovení) zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatelka uvádí, že první věta přechodného ustanovení nedopadá na případy uvedené ve větě za středníkem tohoto ustanovení, pro které zákonodárce stanovil speciální lhůtu pro promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to jeden rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup žalované skončil dnem ukončení řízení o přiznání finanční náhrady, tedy dnem 14. 10. 2004. Předmětem nesprávného úředního postupu žalované nebyly pouze značné průtahy, ale i protiprávní snížení vyplácených částek finanční náhrady. Tento nesprávný úřední postup nadále trvá a je předmětem žaloby uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 132/2006. Nesprávný úřední postup spatřuje dovolatelka v pokračování průtahů s přiznáním řádné finanční náhrady v souladu se zákonem, a z tohoto důvodu není možné počítat běh subjektivní promlčecí lhůty od data 14. 10. 2004, neboť tímto datem nesprávný úřední postup žalované neskončil. Žalobkyně trvá na tom, že k Evropskému soudu pro lidská práva podala včasnou stížnost. Vzhledem k tomu, že uplatnila dne 26. 4. 2007 svůj nárok u žalované, není její nárok promlčen. Nárok u soudu uplatnila dne 29. 10. 2007, tedy první pracovní den po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty určené k posouzení nároku příslušným úřadem. V posouzení výše uvedených závěrů spatřuje dovolatelka otázku, která má zásadní právní význam a nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatelka dále namítá, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a sice že odvolací soud neprovedl nově předložené důkazy. Dle dovolatelky není rozhodnutí odvolacího soudu opřeno o řádně zjištěné skutečnosti vztahující se k rozhodované věci, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně vychází z mylného předpokladu, že řízení o přiznání finanční náhrady dosud neskončilo, a že stížnost k Evropskému soudu byla podána včas. Nárok žalobkyně je promlčen. Žalobkyní nově předložené důkazy mohly být předloženy již Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a ve skutečnosti se o nové důkazy nejedná. Navrhla dovolání žalobkyně zamítnout. Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 4. 2010, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda řízení o přiznání finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. končí vyjádřením ministerstva financí o přiznání či nepřiznání finanční náhrady, a zda lze tedy od tohoto okamžiku počítat promlčecí dobu podle § 32 odst. 3 věty dru