30 Cdo 4771/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4771/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2016 Spisová značka:30 Cdo 4771/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4771.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Nemajetková újma (o. z.) Majetková újma (o. z.) Dotčené předpisy:§ 5 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 222 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. § 12 předpisu č. 82/1998Sb. § 76 odst. 1 písm. f) předpisu č. 200/1990Sb. § 171 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. § 188 odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb. § 314c odst. 1 písm. a) předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:22. 12. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4771/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 315/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 11 Co 96/2015-51, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014, č. j. 23 C 315/2013-32, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 11 Co 96/2015-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nemajetková újma, za kterou žalobce požaduje jako zadostiučinění částku 100 000 Kč s příslušenstvím, měla žalobci vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání, které skončilo postoupením věci k projednání přestupkovému orgánu. Škoda ve výši 45 486 Kč s příslušenstvím měla žalobci vzniknout v důsledku vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení, které skončilo postoupením věci, a v důsledku vynaložení nákladů na právní zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením z důvodu, že správní orgán nestihl projednat podezření ze spáchání přestupku v jednoroční lhůtě. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 23 C 315/2013-32, v celém rozsahu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 3. Soud prvního stupně vzal za prokázaný mezi účastníky nesporný průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 58 T 389/2011. To bylo skončeno usnesením o postoupení věci správnímu orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu s tím, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být správním orgánem posouzen jako přestupek. V následném přestupkovém řízení vedeném u Magistrátu statutárního města Teplice uložil správní orgán žalobci příkazem ze dne 11. 1. 2013 za přestupek pokutu. Žalobce podal proti uvedenému příkazu dne 28. 1. 2013 odpor, rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 správní orgán řízení zastavil podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť od doby spáchání skutku uplynul jeden rok a odpovědnost za spáchání přestupku zanikla. 4. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci zabýval nejprve otázkou, zda skončení trestního stíhání postoupením věci podle ustanovení § 222 odst. 2 trestního řádu činí zahájení a další vedení trestního stíhání z hlediska nároků nespojených s vazbou nezákonným ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk a jejich judikaturního výkladu. Vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejm. z rozhodnutí ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991), která výkladem zákona dovodila nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením, ale jiným rozhodnutím. Okruh těchto jiných kvalifikovaných rozhodnutí zakládajících odpovědnostní titul je nicméně zužován. Soud prvního stupně uvedl, že „nevidí prostor pro úvahu o tom, že by rozhodnutí podle § 222 odst. 2 o. s. ř. (pozn. Nejvyššího soudu: správně tr. ř.), není-li posléze přestupkové řízení skončeno ‚zprošťujícím‘ (v širším smyslu) rozhodnutím, činilo zahájené trestní stíhání nezákonným, zakládajícím právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) …“ „Náklady obhajoby mohly být ostatně zcela vynaloženy žalobcem stejně tak v řízení ‚od počátku‘ přestupkovém jako v řízení trestním, což platí i o žalobcem tvrzené nemajetkové újmě ztotožnitelné s pocity frustrace, stresu, či s tvrzenou společenskou dehonestací.“ Nárok na náhradu újmy nemůže podle soudu prvního stupně z logiky věci svědčit osobě, jež se dle odůvodněného předpokladu trestního soudu dopustila skutku, který může být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Otázku, zda se žalobce dopustil přestupku, sice přestupkový orgán nevyřešil pravomocně kladně, tj. neuznal žalobce pravomocně vinným přestupkem, důvod, proč se tak stalo, však spočívá právě jen v plynutí času, neboť přestupkový orgán řízení zastavil pro zánik trestnosti přestupku. 5. Odvolací soud doplnil dokazování o provedení důkazu podstatným obsahem trestního spisu a zjistil, že žalobce v písemném vyjádření učiněném v průběhu trestního řízení uvedl, že poškozeného udeřil do obličeje, ten spadl na zem a způsobil si otok oka, naraženou tvář a z nosu se mu spustila krev. 6. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že žalobce sice nebyl vinným ze spáchání přestupku, důvodem pro zastavení přestupkového řízení však bylo pouze uplynutí zákonem stanovené lhůty a zánik odpovědnosti za přestupek. Daný stav je obdobný tomu, který posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. V tom Nejvyšší soud konstatoval, že okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek zánik oprávnění státu uložit pachateli trestného činu přiměřený trest a zánik povinnosti pachatele přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Odvolací soud uvedl, že „za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího, že nárok na náhradu škody (a tedy i na zadostiučinění za nemajetkovou újmu – poznámka odvolacího soudu) nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání (zde přestupkové řízení – poznámka odvolacího soudu) zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. … Namítá-li žalobce, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, je třeba zdůraznit, že sám žalobce v písemném vyjádření učiněném v průběhu trestního řízení uvedl, že poškozeného M. K. udeřil do obličeje … Byť tedy žalobce v trestním ani přestupkovém řízení nebyl shledán vinným, není sporu o tom, že se dopustil fyzického ataku ve vztahu k poškozenému K., který měl za následek jeho poranění v oblasti oka, což lze stěží charakterizovat jako jednání zákonem dovolené.“ Odvolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci nepřísluší právo na náhradu škody ani právo na náhradu eventuálně vzniklé nemajetkové újmy. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil jako dovolací důvody následující právní otázky, jež podle něj dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny: a) Zda lze považovat za zákonné trestní stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu a obviněný nebyl poté uznán vinným ani ze spáchání přestupku. Podle žalobce bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že bylo jednoznačně prokázáno, že jednání, kterého se měl dopustit, není trestným činem. Je bez významu, že soud současně postoupil věc jinému orgánu k posouzení, zda tímto jednáním, které není trestným činem, nemohlo dojít ke spáchání přestupku. Žalobce připomíná, že nebyl uznán vinným ani ze spáchání přestupku. Je sice pravdou, že přestupkové řízení bylo zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty, ale tato lhůta uplynula pouze pro naprosto liknavý přístup správního orgánu. b) Zda lze za situace, kdy v posuzované věci