30 Cdo 4883/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4883/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4883/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4883.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Jistota Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 91/2012Sb. § 13 předpisu č. 91/2012Sb. § 23 předpisu č. 91/2012Sb. § 120 o. s. ř. § 133 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4883/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka, JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PHOENIX FINANCIAL LIMITED, se sídlem v Dominickém společenství, Roseau Valley, 8 Copthal, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Biskoupkách 33, proti žalovaným 1) Ing. V. B., správci konkursní podstaty úpadce SHARK Brno, s. r. o., identifikační číslo osoby 48529591, se sídlem v Brně, Panská 13, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008, 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 38 217 844,40 Kč s příslušenstvím, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 46/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 44 Co 506/2014-328, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále též jen jako „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 10. 2014, č. j. 35 C 46/2009-313, rozhodl tak, že zamítl návrh žalovaného 1) uložit žalobci složit zálohu na náklady řízení. Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozhodl k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 44 Co 506/2014-328, tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žalobkyni ukládá složit jistotu ve výši 150 000 Kč do 30-ti dnů od doručení tohoto usnesení na účet ČR – Městského soudu v Brně s tím, že bez toho nebude řízení proti vůli 1. žalovaného pokračovat a bude zastaveno. Soudy nižších stupňů rozhodovaly (každý z nich) v pořadí již třetím usnesením o návrhu žalovaného 1), aby bylo žalobkyni uloženo složit zálohu na náklady řízení, a to z toho důvodu, že žalobkyně je zahraniční osobou, která nemá v ČR žádný dohledatelný majetek, a v případě neúspěchu ve sporu je zde riziko nedobytnosti přiznaných nákladů řízení. Soud prvního stupně učinil zjištění, že mezi Českou republikou a Dominickým společenství není uzavřena dvoustranná smlouva o právní pomoci a Dominické společenství není ani smluvní stranou mnohostranných mezinárodních smluv, jejichž smluvní stranou je Česká republika a které odstraňují institut žalobní jistoty (Úmluva o civilním řízení, vyhláška č. 72/1966 Sb., Úmluva o mezinárodním přístupu k soudům, sdělení č. 58/2001 Sb.m.s.). Z dostupných zdrojů však nebylo možné prokázat existenci materiální vzájemnosti, tj. zda by orgány Dominického společenství poskytly v obdobném případě české fyzické nebo právnické osobě stejnou výhodu v podobě neuložení jistoty na náklady řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínku stanovenou v § 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nelze za těchto okolností považovat za splněnou, a proto návrh žalovaného 1), aby byla žalobci uložena povinnost složit zálohu na náklady řízení, zamítl. Odvolací soud rozhodoval k odvolání žalovaného 1), přičemž uvedl, že soud prvního stupně splnil pokyn odvolacího soudu obsažený v jeho předchozím rozhodnutí v dané věci. Odvolací soud též zmínil, že jeho předchozí rozhodnutí nemohl soud prvního stupně vyložit tím způsobem, že by důkazní břemeno nebylo na straně žalobkyně. Jestliže dotaz na Ministerstvo zahraničních věcí ČR nepřinesl použitelnou informaci a jestliže žalobce své ubezpečení o právní záruce druhostranného nevyžadování jistoty soudními orgány Dominického společenství nedoložil důkazem o obsahu příslušné positivní právní úpravy řízení, nebylo důvodu vynakládat prostředky na dokazování existence takové záruky. Závěr soudu prvního stupně o neprokázání možného uplatnění výjimky byl tedy namístě a správný. Odvolací soud ovšem nepovažoval za logický myšlenkový závěr, že vzhledem k uvedené nemožnosti prokázání existence materiální vzájemnosti bylo třeba návrh zamítnout. Jelikož oprava daného závěru byla jednoduše možná a v řízení (v dřívějším rozhodnutí soudu prvního stupně) byla učiněna úvaha o přiměřené výši jistoty, s níž se bylo možné ztotožnit, přistoupil odvolací soud ke změně usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, věc posoudil podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jako „z. m. p. s.“). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, konkrétně na závěr, že z ustanovení § 121 o. s. ř. (s ohledem na zásadu „iura novit curia – soud zná právo“) vyplývá: „že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy a byť zákon tuto zásadu výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. V souvislosti s námitkou dovolatele je třeba uvést, že soud může získávat znalosti o cizím právu i jinak, tj. vlastním studiem, případně vyjádřením Ministerstva spravedlnosti ČR.“ Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za odchylující se od daného závěru. Žalobkyně dále namítá, že otázka povinnosti ke složení jistoty byla řešena před soudem prvního stupně a soudem odvolacím již třikrát, přičemž jí nebyl doručen návrh žalovaného 1) na složení jistoty ze dne 29. 6. 2012, odmítavé usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2012, ani odvolání žalovaného 1) do zmíněného usnesení, ani zrušující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, což konstatuje sám odvolací soud v usnesení ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 44 Co 42/2014-309. Délka řízení je už v tuto chvíli nepřiměřená, a to navzdory skutečnosti, že soudy nezačaly jednat o věci samé. Napadené usnesení je rovněž (v kontextu dalších rozhodnutí v této věci dříve vydaných) nekonzistentním, vnitřně rozporným a na hranici přezkoumatelnosti. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na předešlé rozhodnutí odvolacího soudu, v němž bylo uvedeno, že žalobkyně tvrdí dostatečně určitě existenci toho právního předpisu, který otázku složení jistoty v právním řádu Dominického společenství upravuje. Odvolací soud ve zmíněném rozhodnutí též sám odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006. Žalobkyně již v podání ze dne 16. 4. 2014 odkázala na pozitivní právní úpravu ve vztahu k povinnosti složit v Dominickém společenství jistotu, tedy na civil jurisdiction ang jugement act ve znění prováděcího předpisu Practice directions of the Hight Court and to litigation in Queen’s bench division and the chancery division of the Hight Court and to litigation in the Country Courts other than fadily proceedings, jenž problematiku řeší v čl. 25.12 a 25.13. Z daných důvodů žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí za nepředvídatelné a odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalobkyně pokládá za alarmující, pokud Ministerstvo zahraničních věcí k dotazu soudu uvedlo, že získání potřebné informace od orgánů dotyčného státu je velmi nejisté. Ke zjištění potřebných informací, dle názoru žalobkyně, plně postačí iniciativa soudu či Ministerstva zahraničních věcí, na niž oba orgány zcela rezignovaly, což nelze charakterizovat jinak, než jako denegatio iustitiae. Jelikož lze u Ministerstva zahraničních věcí důvodně předpokládat důkladnou znalost jak práva anglosaského, tak i práva Commonwealthu, je nutno jeho přístup považovat za alibistický. Zprávy od Ministerstva zahraničních věcí se dožadoval i žalovaný 1), který byl ovšem se svými žádostmi rovněž oslyšen. Zjištění ohledně vzájemnosti jsou tedy doposud neúplná a použitelnost právních předpisů uvedených v podání dovolatele ze dne 16. 4. 2014 nebyla ve smyslu § 133 o. s. ř. vyvrácena. Žalobkyně dále namítá, že soudy měly ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. za povinnost provést též jiné než účastníky navržené