30 Cdo 769/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 769/2025-246 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, IČO 49477528, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, insolvenčního správce úpadce REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci, IČO 48533114, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 385, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 953 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 93/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 14 Co 450/2024-192, takto: I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 769/2025 a sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 ke společnému řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobce, coby insolvenční správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci, se domáhá částky 953 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým směnečným řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 94/98, původně pod sp. zn. 5 Sm 23/98 (dále jen „posuzované řízení“). Celková délka posuzovaného řízení činila 25 let a 10 měsíců. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 15 C 93/2024-153, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 C 93/2024-203, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku ve výši 953 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 14. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. K doplňující právní argumentaci žalobce ze dne 10. 7. 2025 Nejvyšší soud uvádí, že byla žalobcem podána již po uplynutí dovolací lhůty a nemohl k ní tedy přihlédnout. 5. Přípisem ze dne 25. 5. 2025 žalobce také navrhl, aby nynější věc a věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 byly v zájmu hospodárnosti řízení spojeny ke společnému řízení, neboť obě se týkají problematiky odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením a obě řízení byla „vzájemně propojená“. 6. Co se týče otázky č. 1 a č. 2 položené žalobcem v dovolání, tedy zda za přerušené směnečné řízení trvající přes 26 let, které mělo nepatrný význam, postačuje jako zadostiučinění omluva, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v nynějším případě, vzhledem k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nejvyšší soud dále doplňuje, že omluva je specifickým prostředkem morální satisfakce a žalobce ji zjevně mylně zaměňuje za „konstatování porušení práva“ ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, ačkoliv jde o obsahově zcela odlišné právní instituty. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o případné formě zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, které mu již dobrovolně žalovaná poskytla před zahájením řízení, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. bod V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013]. Konstatování porušení práva je dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy [srov. opět bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012]. 7. K tomu je třeba dodat, že otázky, které žalobce formuloval pod č. 1 a 2 nejsou právními otázkami ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. otázkami výkladu konkrétní právní normy. Jde totiž o obecné otázky v jazykovém slova smyslu směřující ke zjištění, zda ve výsledku rozhodl odvolací soud správně. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není posuzovat správnost či nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu jako celku. Úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury výkladem konkrétních právních otázek za podmínek § 237 o. s. ř. 8. Na skutečnosti, že úpadce je právnická osoba v likvidaci, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, jak uvádí žalobce v otázce č. 3 na str. 4 dovolání, odvolací soud svůj závěr o dostačující formě zadostiučinění v podobě konstatace porušení práva výlučně nepostavil, tato otázka tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit. Odvolací soud v závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce zohlednil, že se nejednalo o typ řízení, u kterých se zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá, ale o běžný podnikatelský spor, že od rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 4 Cmo 263/2002-75, nemohl být úpadce vzhledem k obsahu námitek, jimiž brojil proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, v nejistotě stran výsledku namítaného řízení (bod 48 napadeného rozsudku), že úpadce byl pravomocně dne 19. 10. 2013 zrušen s likvidací, dne 28. 7. 2023 byl zjištěn jeho úpadek, na jeho majetek byl prohlášen konkurs řešený jako nepatrný, dále skutečnost, že správce konkursní podstaty banky ani banka samotná žádný zájem o pokračování v řízení nejevili, banka ztratila způsobilost být účastníkem řízení, neměla právního nástupce a bylo jasné, že řízení skončí zastavením pro nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci způsobilosti být účastníkem řízení, v období posuzovaného řízení, které bylo zatíženo průtahy (tj. po zrušení konkursu na majetek banky po splnění rozvrhového usnesení), pak žádný z jeho účastníků o něj nejevil sebemenší zájem (bod 53 napadeného rozsudku). 9. Námitky dovolatele stran toho, kdy pro něj skončila nejistota ohledně výsledku sporu, jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem, neboť jimi míní dovolatel zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 10. K otázce, zda nese Česká republika odpovědnost za délku konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 187/98 (otázka označená žalobcem v dovolání jako č. 4), Nejvyšší soud připomíná, že předmětem nynějšího kompenzačního řízení není odškodnění délky konkurzního řízení, nýbrž délky směnečného řízení, a tato otázka se tak míjí s předmětem řízení a tím i odůvodněním napadeného rozsudku, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 11. Dovolání není dle § 237 o. s. ř. konečně přípustné ani pro otázku rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a to konkrétně s nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, jakož i s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 11. 2024, ve věci Širo proti Slovensku, stížnost č. 7907/22, na které odkazuje žalobce v dovolání (str. 5 dovolání), nebo ze dne 30. 4. 2025, ve věci Benderová proti Slo