30 Cdo 791/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 791/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2025 Spisová značka:30 Cdo 791/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.791.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Veřejná moc Výkon veřejné moci Televize Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 483/1991 Sb. ve znění do 30.09.2023 § 4 předpisu č. 483/1991 Sb. ve znění do 30.09.2023 § 8 předpisu č. 483/1991 Sb. ve znění do 30.09.2023 § 8a předpisu č. 483/1991 Sb. ve znění do 30.09.2023 § 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 791/2025-202 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně S. H., zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České televizi, IČO 00027383, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 55/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 35 Co 275/2024-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 588,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované (dále též „první žalovaná“) a vůči České republice – Ministerstvu financí (dále též „druhá žalovaná) zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí usnesením Rady České televize (dále jen „Rada ČT“) ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, jímž byla odvolána z funkce členky Dozorčí komise Rady ČT a které bylo pro svou nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 As 422/2021-73. Požadovaná částka představovala ušlý zisk odpovídající odměně za výkon funkce, z níž byla žalobkyně zrušeným rozhodnutím odvolána, a to za období od listopadu 2020 do července 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 9 C 55/2023-96, rozhodl o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 598 129 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou žalobu co do částky 15 071 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou žalobu o zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek (výrok VI). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a v nákladovém výroku IV potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V zamítavých výrocích nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, přičemž tento rozsudek v tomto rozsahu nabyl samostatné (oddělené) právní moci a Česká republika – Ministerstvo financí tak již účastnicí odvolacího řízení nebyla. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Žalobkyně se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho zamítnutí s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. 6. K dovolání se vyjádřila i Česká republika – Ministerstvo financí, přičemž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v nákladovém výroku IV, je podané dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V této části proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl. 10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka výkladu pojmů státní moci či státní správy, které jsou obsaženy v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Svým závěrem, podle kterého stát v intencích uvedeného zákonného předpisu neodpovídá za škodu, jež nebyla způsobena při výkonu státní moci, a to státními orgány nebo právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy a nebo orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona, a tudíž jej nelze činit odpovědným za škodu způsobenou i při výkonu veřejné moci, jež pod výkon státní moci nespadá, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované též judikaturou uváděnou dovolatelkou, představované rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017 (viz zejména body 31 a 32 jeho odůvodnění), publikovaným pod č. 46/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2897/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 639/20, tedy judikaturou, kterou Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, a dále též např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2945/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3026/21, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1740/2018. Žalovaná současně v podaném dovolání nepřichází s argumentací, která by mohla úvahu o možné změně uvedené judikatury odůvodnit, vychází-li z nepřesvědčivého zpochybnění zákonodárcovy vůle spočívající v důsledném rozlišování pojmů veřejná správa a státní správa. Toto její tvrzení totiž nekoresponduje s tím, že v době, z níž zákon č. 82/1998 Sb. pochází, již po několik let neplatilo, že by veškerou veřejnou správu monopolně vykonával stát, nýbrž běžně docházelo k jejímu delegování na jiné její nositele, což v dotčeném zákoně nalezlo svého odrazu právě v rozlišování pojmů státní moc (správa) a veřejná moc (správa), jakožto pojmů s nestejnou obsahovou náplní, které je patrné ze znění § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 OdpŠk na straně jedné a z § 1 odst. 2 a § 19 OdpŠk na straně druhé. 11. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v daném případě přistoupit ke snížení náhrady škody postupem podle § 2953 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Argumentaci, s jejíž pomocí žalovaná důvodnost aplikace zmíněného zákonného ustanovení v dovolání dovozuje, totiž poprvé uplatňuje až v podaném dovolání, a tudíž v rozporu se zněním § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3841/2023, bod 29 odůvodnění, nebo ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1839/2024, bod 24 odůvodnění). Poukázat lze v této souvislosti též na judikaturu Ústavního soudu, v souladu s níž za dané situace dovolatel nemůže očekávat, že si bude určité argumentační linie šet