30 Cdo 899/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 899/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2024 Spisová značka:30 Cdo 899/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.899.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nezákonné trestní stíhání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 899/2024-134 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 650 537,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 173/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 54 Co 273/2023-112, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 54 Co 273/2023-112, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 650 537,60 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 183 871,60 Kč, která připadala na náhradu škody odpovídající nákladům na žalobcovu obhajobu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 26/2013 (dále též jen „posuzované řízení“), dále z částky 300 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku toho, že uvedené trestní řízení, v němž byl žalobce stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, bylo vedeno nezákonně, neboť skončilo jeho pravomocným zastavením, a konečně z částky 166 666 Kč, jež odpovídala náhradě nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, č. j. 45 C 173/2021-78, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 250 037 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 28. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbylém rozsahu představovaném částkou 400 500,40 Kč s příslušenstvím (správně 400 500,60 Kč – poznámka Nejvyššího soudu) žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcovo trestní stíhání pro podezření ze spáchání shora uvedeného trestného činu bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje ze dne 3. 5. 2011, č. j. KRPU-12053-103/TČ-2009-040272. Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí, přičemž ze žalobcova účastnického výslechu čerpal zjištění o dopadech předmětného trestního stíhání do jeho soukromého a profesního života. V této souvislosti mimo jiné zjistil, že obžaloba byla proti žalobci podána dne 11. 2. 2013, načež Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 žalobce této obžaloby zprostil. K odvolání státního zástupce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který zmíněný rozsudek dne 11. 5. 2017 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. K žalobcově návrhu ze dne 10. 9. 2020 poukazujícímu na nepřiměřenou délku trestního řízení poté Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 2. 10. 2020, jež nabylo právní moci dne 6. 10. 2020, žalobcovo trestní stíhání zastavil, a to podle § 11 odst. 1 písm. m) a § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „tr. ř.“, tj. z důvodu, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Dále se soud prvního stupně zaměřil na jednotlivé úkony právní služby, které v posuzovaném řízení vykonal žalobcův obhájce, a v rámci zjištění případů nezákonného trestního stíhání srovnatelných s případem žalobce se zabýval případy řešenými rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 72 Co 246/2019-91, jakož i rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2019, č. j. 8 Co 1141/2019-170, a ze dne 17. 4. 2018, č. j. 8 Co 396/2018-191. Také zjistil, že žalobce svůj požadavek na zaplacení částky 650 537,60 Kč předběžně uplatnil u žalované dne 27. 1. 2021, na což žalovaná reagovala dne 13. 10. 2021 tak, že konstatovala porušení žalobcova práva za projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, jeho finančním požadavkům však nevyhověla. 4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci svědčí vůči žalované právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl nezákonným trestním stíháním, jakož i na náhradu škody, jež žalobci vznikla v podobě nákladů vynaložených na jeho obhajobu. Výši přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu přitom stanovil na základě vzájemného porovnání žalobcova případu s výše zmíněnými srovnávanými kauzami, čímž dospěl k částce 150 000 Kč. Z titulu náhrady škody odpovídající vynaloženým nákladům na obhajobu shledal soud prvního stupně podanou žalobu důvodnou ve vztahu k částce 100 037 Kč, neboť ta odpovídá nákladům vynaloženým v souvislosti s úkony žalobcova obhájce, jejichž provedení bylo prokázáno a které soud prvního stupně současně vyhodnotil jako úkony účelné s tím, že při stanovení výše přiznané částky vyšel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Prvostupňový soud proto žalobě vyhověl ve vztahu k celkové částce 250 037 Kč. Ve zbývajícím rozsahu pak shledal žalobu nedůvodnou, což platí nejen o zbývajících částech obou výše zmíněných nároků, ale též o celém nároku vyčísleném v žalobě na částku 166 666 Kč a připadajícím na náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Samotné zastavení trestního stíhání, ke kterému došlo z důvodu jeho nepřiměřené délky, je totiž v daném případě dostatečnou satisfakcí uvedené újmy, neboť žalobce sám zastavení trestního stíhání z tohoto důvodu opakovaně požadoval, pročež lze dle soudu prvního stupně uvedený závěr přijmout i na základě analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. 5. K odvolání obou procesních stran poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k částce 250 037 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco v zamítavém výroku II tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud, jenž zopakoval dokazování trestním spisem vztahujícím se k předmětnému trestnímu řízení, skutkové závěry soudu prvního stupně dále doplnil o zjištění, že důvod, pro který byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 4. 2016 obžaloby zproštěn, vycházel ze závěru, podle kterého skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Tento závěr okresního soudu však Krajský soudu v Ústí nad Labem vyhodnotil ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 11. 5. 2017 jako „přinejmenším předčasný“, pročež okresnímu soudu uložil doplnit dokazování a znovu se zabývat objektivní a subjektivní stránkou trestného činu, jenž byl žalobci kladen za vinu. Žalobce poté opakovaně soudu navrhoval, aby jeho trestní stíhání zastavil. Konkrétně se tak stalo jeho návrhem ze dne 18. 12. 2018, v němž zastavení trestního stíhání požadoval z důvodu jeho nepřiměřené délky, dále návrhem ze dne 17. 1. 2019 poukazujícím na jeho promlčení