30 Cdo 958/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 958/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2001 Spisová značka:30 Cdo 958/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.958.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 21 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 2/1969Sb. § 22 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 958/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze, Letenská 15, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 157/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2001 č. j. 47 Co 452/2000-73, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č. j. 21 C 157/98–29, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 812 o výměře 171 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 813 o výměře 233 m2 zastavěná plocha, p. č. 813 m2 o výměře 55 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, všech zapsaných u Katastrálního úřadu B. na LV č. 2046 pro okres B., obec B. – Ř. a M. H., k. ú. Ř. Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně především řešil zásadní námitku žalovaného spočívající v tom, že není ve věci pasivně legitimován a dospěl k závěru, že podle ustanovení § 21 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) je stát způsobilý být účastníkem řízení pouze ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká. Při určení, který konkrétní státní orgán má jménem státu v řízení vystupovat, je třeba vycházet z ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, podle něhož ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu je ministerstvo financí. Poněvadž v dané věci je řešena otázka vlastnického práva k nemovitému majetku státu, je nepochybně ministerstvo financí oprávněno jednat v řízení jménem státu, přičemž o pasivní legitimaci státu jako účastníka řízení není v této věci pochyb. Při posuzování věci samé dospěl k závěru, že žalobce je v této věci aktivně legitimován a že rovněž prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vzal za prokázané, že Město B. předmětné pozemky v rozhodném období, tedy ke dni 31. 12. 1949 vlastnilo. Byly proto v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny zákonné předpoklady pro určení, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č. j. 47 Co 452/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Zároveň připustil proti svému rozsudku dovolání k otázce pasivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s právem hospodaření právnické osoby. Po doplnění dokazování uzavřel, že z hlediska hmotně právního je nárok Města B. na určení vlastnictví po právu. Námitky žalovaného ohledně nedostatku jeho pasivní legitimace v řízení označil za nedůvodné. V podstatě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého na základě § 21 OSŘ a ve smyslu § 2 zák. č. 2/1969 Sb. je za stát oprávněn jednat státní orgán, jehož se věc týká, a tím je v dané věci Ministerstvo financí ČR. Podle názoru odvolacího soudu subjektům, které mají právo hospodaření se státním majetkem, přísluší oprávnění jednat svým jménem ve všech úkonech, včetně soudních žalob, které vyplývají z nesporné existence vlastnického práva státu. Nejsou však pasivně ani aktivně legitimovány v žalobách, v nichž jde o samu existenci tohoto vlastnického práva, tedy zejména k žalobám na určení vlastnictví tam, kde je toto vlastnictví třetím subjektem zpochybňováno a kde je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána Česká republika. Zároveň odkázal na podobný závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 4/96. Podle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že na subjekt, kterému přísluší právo hospodaření k předmětnému majetku státu, byl prohlášen konkurs, nebrání uplatnění vlastnické žaloby třetí osobou, a to ani v konkurenci s žalobou na vyloučení věci správcem zapsané do soupisu konkursní podstaty úpadce podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Tedy ani úspěšná žaloba podle § 19 zákona č. 328/1991 Sb. na vyloučení téhož majetku z konkursní podstaty úpadce neznamená určení vlastnictví k tomuto majetku. Důsledkem této žaloby je pouze skutečnost, že dojde k vyloučení z konkursní podstaty úpadce, tedy že správce konkursní podstaty ztratí oprávnění s tímto majetkem nakládat. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel) dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle jeho názoru, v době před účinností zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky, jestliže se soudem projednávaná věc týkala majetku ve státním vlastnictví, k němuž vykonávala právo hospodaření konkrétní státní organizace, byl pouze tento subjekt v rámci svého práva hospodaření oprávněn a povinen hájit vlastnické právo státu ke konkrétnímu majetku. Totéž platilo o prozatímním správci majetku v rámci výkonu prozatímní správy. Před soudem jednal za této situace za stát statutární orgán dotyčné státní organizace nebo jiný pověřený pracovník. Po nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. ministerstvo financí není, ve smyslu tohoto zákona, organizační složkou příslušnou hospodařit se sporným majetkem a není tedy ani oprávněno vystupovat za stát v soudním řízení. Nová zákonná úprava nepřiznává ministerstvu financí postavení organizační složky státu univerzálně příslušné vystupovat před soudy za stát. Podle zákona č. 2/1969 Sb. v platném znění mu rovněž není svěřeno univerzální zastupování ČR v záležitostech vlastnického práva státu. Tento zákon v § 4 vymezuje pouze činnosti, které ministerstvo financí vykonává jako ústřední správní úřad, tedy činnost koncepční, metodickou, legislativní a kontrolní. Majetkoprávních záležitostí se tento zákon netýká. V daném případě, ke dni nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., příslušelo právo hospodaření státní organizaci n. p. K. v likvidaci. Tato organizace je i nadále, v souladu s uvedeným zákonem, státní organizací s právní subjektivitou a je oprávněna a povinna vlastním jménem jednat v právních vztazích týkajících se majetku státu v souladu s ustanovením § 21 OSŘ. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání byla v předmětné věci založena výrokem rozsudku odvolacího soudu (§ 239 odst. 1 OSŘ), a to k vyřešení otázky pasivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s právem hospodaření právnické osoby. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu (§ 242 odst. 3 OSŘ). Dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci, tj. vadu podle § 24l odst. 3 písm. d/ OSŘ. O nesprávné právní posouzení věci se jedná zpravidla tehdy, pokud soud ve věci aplikoval jiný právní předpis, než který aplikovat měl, případně sice správný předpis aplikoval, ovšem nesprávně jej vyložil.