32 Cdo 1120/2010 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1120/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2011 Spisová značka:32 Cdo 1120/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1120.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Náhrada škody Privatizace Promlčení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 236 odst. 1 o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 398 obch. zák. § 106 odst. 1 obč. zák. § 387 obch. zák. § 100 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 7. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.05.2011III.ÚS 2631/11JUDr. Jiří Muchaodmítnuto10.27.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1120/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně LIBERTA a. s., v likvidaci, se sídlem v Mělníku, Strážnická 1518, PSČ 276 01, identifikační číslo osoby 45147809, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. L. M., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 112.916.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 271/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2009, č. j. 1 Cmo 282/2008-267, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 39 Cm 271/2005-214, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 112.916.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. května 1992 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolatelka sice žádnou otázku zásadního právního významu výslovně neformulovala, z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů však vyplývá, že podle jejího názoru soudy nižších stupňů řešily otázku promlčení uplatněného nároku a otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že dovolatelka polemizuje též s těmi právními závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud neztotožnil (v otázce určení příslušné promlčecí doby, její délky a počátku jejího běhu), je třeba nejprve zdůraznit, že předmětem přezkumu v dovolacím řízení je toliko rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Polemika dovolatelky se závěry napadeného rozhodnutí o promlčení uplatněného nároku, doslovně převzatá z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pomíjí, že odvolací soud tyto závěry založil na jiném právním posouzení než soud prvního stupně, totiž že marně uplynula desetiletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody stanovená v § 398, části věty za středníkem, obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jež je lhůtou objektivní, běžící ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, z něhož škoda vynikla, a marně uplynula též desetiletá promlčecí lhůta stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák., rovněž objektivní, v níž bylo třeba uplatnit jak nárok podle ustanovení § 20 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (velká privatizace), na přiměřenou slevu za věci, které nebyly předány nabyvateli, ačkoliv podle účetnictví mají být součástí předávaného majetku, a ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetnictví, tak nárok na doplacení rozdílu mezi hodnotou nepeněžitého vkladu v době vzniku společnosti a částkou stanovenou při jejím založení, vyplývající z ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 1996. Skutečnosti, k nimž se vztahuje argumentace dovolatelky, jsou významné toliko pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody (srov. § 398, část věty před středníkem, obch. zák., popř. § 106 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz. Správnost závěru odvolacího soudu o marném uplynutí promlčecí doby nemůže zpochybnit - a přivodit tak zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce – ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí proti úvaze odvolacího soudu, že po předání privatizovaného majetku dovolatelce již Fond národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) nebyl k privatizovanému majetku v žádném vztahu. Tento výrok dovolatelka vytrhla z kontextu; odvolací soud v rámci zvažované (dovolatelkou prosazované) varianty právního posouzení uplatněného nároku jako práva na náhradu škody především dovodil (se zřetelem na skutečnost, s níž ustanovení § 398, část věty za středníkem, obch. zák. pojí počátek běhu objektivní promlčecí doby), že k porušení povinnosti Fondem mohlo dojít toliko v procesu privatizace, jenž byl z jeho strany dovršen předáním privatizovaného majetku dovolatelce. I kdyby ostatně bylo právně významné, že v orgánech dovolatelky ještě i poté působily osoby jmenované do funkcí Fondem, bylo tomu tak – v intencích tvrzení uvedeného v dovolání – pouze do července 1993, kdy „došlo k řádné valné hromadě na níž bylo umožněno akcionářům konečně svobodně zvolit hlasováním členy představenstva a dalších orgánů“. Objektivní promlčecí doba by tedy i v takovém případě uplynula marně. Závěr odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.), se dovolatelka snaží zpochybnit prostřednictvím argumentace založené na skutkovém základu, jenž je podle jejího mínění, jak opakovaně zdůrazňuje, „více než transparentní“, neodpovídá však skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat soudem odvolacím. Patrně přehlédla, že skutkový základ věci se v dovolacím řízení změnit nemůže a že v tom dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů ani zpochybnit, neboť uplatnění příslušného dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 3 o. s. ř. je v něm zákonem výslovně vyloučeno. Tak především zjištěný skutkový stav věci neobsahuje skutkové závěry odpovídající tvrzení, že stát „akcionářům, stejně jako restituentům, předal místo zdravého a prosperujícího podniku pouze subjekt, který v té době již byl značně předlužen a sám toto zatajil, třebaže měl k dispozici všechny instituty, které ke zjištění způsobilosti převodu míti mohl“. Soud prvního stupně nedospěl k zjištění, že část privatizovaného podniku Továrny dětských vozidel Mělník, s. p. (dále též jen „TDV“), kterou Fond jako jediný zakladatel vložil v procesu privatizace do obchodní společnosti dovolatelky ke splacení jejího základn