32 Cdo 1178/2007 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1178/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2009 Spisová značka:32 Cdo 1178/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1178.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 497 předpisu č. 513/1991Sb. § 303 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1178/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně A. E.L., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. J.T., advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 413/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 19 Co 383/2006-250, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 26 C 413/2004-110, Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení a částku 760.900,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností E. a. s. v likvidaci, a společností M., spol. s r.o. (dále jen „dlužník“), byla uzavřena 24. května 1995 smlouva o úvěru č. 01957/0033 ve znění dodatku č. 1/98 z 25. června 1998 (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč. Splnění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno ručitelským prohlášením žalovaného z 24. května 1995 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Písemným prohlášením z 23. listopadu 1995 dlužník jednající žalovaným jako jednatelem uznal závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 48,519.001,93 Kč dlužných splátek úvěru a 2,836.406,55 Kč dlužných úroků. Následně byl závazek ze smlouvy o úvěru dlužníkem uznán v prohlášení z 30. října 1997. Dlužník úvěr nesplácel a s účinky ke dni 12. října 1999 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Částka 1,000.000,- Kč představuje část dlužných splátek úvěru, částka 760.900,- Kč je částí dlužných úroků. Žalovaný navrhl zpracování znaleckého posudku k posouzení pravosti jeho podpisu na ručitelském prohlášení. Přestože mu opakovaně byla uložena povinnost poskytnout znalci potřebnou součinnost předložením srovnávacího materiálu, neučinil tak a ani nesdělil případné objektivní překážky, čímž porušil soudem uloženou procesní povinnost podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zdůraznil, že účastníku nepřísluší podmiňovat poskytnutí znalcem vyžádaného srovnávacího materiálu vlastní představou podkladů, z nichž by měl znalec při vypracování posudku vycházet. Navrhl-li žalovaný zpracování znaleckého posudku, ale součinnost znalci neposkytl, jde o účelové jednání, a proto byl opakovaný návrh žalovaného na zpracování znaleckého posudku zamítnut. Závěr o tom, že žalovaný podepsal ručitelské prohlášení, soud prvního stupně učinil na základě zjištění, že v textu smlouvy o úvěru je uvedeno zajištění ručitelským prohlášením z téhož dne, kdy byla smlouva o úvěru podepsána, přičemž podepsání této smlouvy žalovaný nezpochybnil. V ručitelském prohlášení je uvedeno evidenční číslo občanského průkazu, jímž byla ověřena totožnost osoby podepisující listinu, a podle sdělení příslušného orgánu státní správy, šlo o občanský průkaz žalovaného. Z laického porovnání podpisů žalovaného na smlouvě o úvěru a na ručitelském prohlášení dovodil, že podpisy se shodují. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému vznikl na základě ručitelského prohlášení ručitelský závazek podle ustanovení § 303 obch. zák., a nárok je důvodný, neboť dlužník závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil, přestože závazek opakovaně uznal. Městský soud v Praze poté, kdy usnesením ze dne 8. září 2006, č. j. 19 Co 383/2006-240, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně E., a. s. v likvidaci, vstoupila společnost A. E. L. na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 19. června 2006, rozhodl o odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. K námitkám žalovaného k hodnocení důkazů soudem prvního stupně uvedl, že skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, mají oporu v provedeném dokazování a výsledek hodnocení důkazů odpovídá postupu podle ustanovení § 132 o. s. ř. Podpis žalovaného na ručitelském prohlášení byl soudem prvního stupně ztotožněn a správnost tohoto závěru je podpořena tím, že k podpisu bylo připojeno číslo tehdy platného občanského průkazu žalovaného a podpis svědka přítomného při podepsání listiny. Bylo proto na žalovaném, aby nejen prokázal tvrzené zfalšování podpisu, ale vyvrátil i další ztotožňující údaje, tj. prokázal tvrzení, že E., a. s. zneužila informací o čísle občanského průkazu. K tomuto tvrzení žalovaný žádné důkazy nenavrhl. Výpověď svědka Ing. R. B. rovněž neprokazuje tvrzení žalovaného, že ručitelský závazek nepodepsal, neboť si na nic podstatného nepamatoval, což s ohledem na časový odstup je věrohodné. Závěr, že žalovaný neprokázal tvrzení o zfalšování podpisu grafologickým posudkem - pokračoval odvolací soud - není jediným závěrem, na kterém stojí hodnocení důkazů. Přitom zpracování posudku žalovaný zmařil svou nečinností, když se znalcem nespolupracoval a na výzvy o zaslání srovnávacího materiálu nereagoval. Navíc zpracování grafologického znaleckého posudku odvolací soud považoval, s ohledem na tvrzení žalovaného o své dyslexii a dysgrafii, za důkaz nadbytečný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - vytýká, že při hodnocení důkazů nepostupoval podle ustanovení § 132 o. s. ř., neboť hodnocení svědecké výpovědi Ing. B. ve vztahu k listinným důkazům trpí vnitřními rozpory. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že ručitelské prohlášení bylo podepsáno žalovaným, když svědek svým podpisem v listině stvrdil podepsání listiny žalovaným, přestože v rozsudku konstatuje, že svědek nebyl schopen uvést, zda osoba podepisující ručitelské prohlášení tak učinila v jeho přítomnosti. Toto pochybení odvolací soud „nenapravil“ a tu část výpovědi svědka, ve které „pochybuje o totožnosti osoby podepisující ručitelské prohlášení“, pokládá za irelevantní s ohledem na značný časový odstup. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že grafologický posudek je nadbytečný, když rozhodné skutečnosti byly prokázány dalšími důkazy. Polemizuje se závěrem, podle něhož totožnost žalovaného jako osoby podepisující ručitelské prohlášení byla zjištěna i uvedením čísla jeho občanského průkazu v listině s tím, že číslo občanského průkazu bylo známo širokému okruhu osob, protože uzavíral značné množství smluv o úvěru za dlužníka u předchůdkyně žalobkyně. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodné skutečnosti nebyly dostatečně prokázány. Dále dovolatel namítá, že nebylo v jeho možnostech předložit znalci dokumenty z roku 1995 jako srovnávací materiál, neboť je nemá k dispozici. Má za to, že znalec měl i jiné možnosti, jak získat srovnávací materiál, např. z archivu písemností dlužníka, jímž nyní disponuje správce konkursní podstaty, nebo z trestního spisu v řízení vedeném v té době proti žalovanému. Znalec má nepochybně povinnost vyvinout potřebnou aktivitu, což se nestalo. V té souvislosti poukazuje na ustanovení § 8 a § 14 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda účastník řízení nesmí soudnímu znalci navrhovat předložení jiných srovnávacích materiálů za předpokladu, že materiál požadovaný znalcem objektivně není k dispozici. S odkazem na „názor Ústavního soudu publikovaný ve Sb. ÚS sv. 4 č. 19 s. 345 (jde o usnesení Ústavního soudu ze dne