32 Cdo 1289/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1289/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2017 Spisová značka:32 Cdo 1289/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1289.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o úvěru Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 265 obch. zák. § 266 odst. 1 obch. zák. § 293 obch. zák. § 497 obch. zák. § 142 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 11. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.12.2017I.ÚS 3809/17JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto5.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1289/2017-435 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 14078, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1– Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. M. B., a 2. V. B., zastoupeným Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, PSČ 252 62, o zaplacení částky 309 621,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 111/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2016, č. j. 28 Co 129/2015-366, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 821 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 7 C 111/2013-242, zastavil řízení ohledně zaplacení částek 50 330,43 Kč a 8 908,79 Kč (výrok I), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 305 271,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 14. 5. 2013 do zaplacení a částku 34 798,87 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 350 Kč (výrok III) a uložil žalovaným uhradit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 63 492,68 Kč (výrok IV). Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku pod bodem II týkající se částky 305 271,49 Kč co do částky 33 816,23 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), v části výroku pod bodem II týkající se úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 33 816,23 Kč od 14. 5. 2013 do zaplacení je změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), ve zbývající části výroku pod bodem II rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 37 493,53 Kč (čtvrtý výrok), uložil žalobkyni nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 303,60 Kč (pátý výrok), žalovaným uložil nahradit České republice společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 200,64 Kč (šestý výrok) a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 36 821,25 Kč (sedmý výrok). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího, čtvrtého, šestého a sedmého výroku napadli oba žalovaní společným dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přestože Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“), dovolatelé na vymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zcela rezignovali; o přípustnosti dovolání není v jejich obsáhlém podání sebemenší zmínky. Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelé při kritice právního posouzení odvolacího soudu argumentují, že odvolací soud se při řešení té či oné právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a zároveň označují příslušné judikatorní závěry (srov. v tomto ohledu požadavky na náležitosti vymezení tohoto předpokladu přípustnosti dovolání vyložené v R 4/2014). Předkládají též jednu otázku hmotného práva, kterou mají za dosud nevyřešenou, a požadují, aby se jí dovolací soud zabýval. V tomto rozsahu, a pouze v něm, lze mít za to, že dovolatelé, vzato nikoliv formálně, nýbrž z hlediska obsahového, požadavku na vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání dostáli. Přípustným však Nejvyšší soud dovolání neshledal. Namítají-li dovolatelé, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly se svědectvím P. B., podle něhož byli před podpisem smlouvy ujištěni, že nebudou postiženi, přestane-li R. B. úvěr splácet, pak kritizují správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů a cestou vlastního hodnocení provedených důkazů předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci. V procesním režimu, jemuž je podrobeno toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem upraveným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů. Námitka, že závěrem, podle něhož „takové tvrzení není omylem“ (míněno tvrzené ujištění před podpisem úvěrové smlouvy), se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2733/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), se míjí s právním posouzením, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Závěr, který mu tu dovolatelé přisuzují, odvolací soud neučinil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že dovolatelé se z důvodu uvedení v omyl pracovníkem žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy její neplatnosti účinně dovolat nemohli, neboť by nešlo o omyl omluvitelný. Předložení právní otázky, kterou odvolací soud neřešil (na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí), k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže, neboť nejde o právní otázku v intencích § 237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze na jednání dovolatelů, které vedlo k podpisu úvěrové smlouvy, nahlížet jako na jednání dostatečně odpovědné a obezřetné, pakliže nemínili nést důsledky spojené s nesplácením úvěru R. B., dovolatelé sice zpochybnili, leč nikoliv způsobem, jenž by mohl přivodit přípustnost dovolání. Judikatorní závěry, na které odkazují (aniž namítají, že se od nich odvolací soud odchýlil), se vztahují k výkladu projevu vůle, nikoliv k předpokladům, za nichž se lze úspěšně dovolat omylu. Argumentují-li ve vztahu k této judikatuře, že vůlí stran bylo ve skutečnosti