32 Cdo 1470/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1470/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2013 Spisová značka:32 Cdo 1470/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1470.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva kupní Smlouva nájemní Vydání věci Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.       32 Cdo 1470/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem v Brně, Bratislavská 12, PSČ 602 00, proti žalovanému  A.  N., zastoupenému  JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 87/11, PSČ 703 00,  o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110  C 103/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2010, č. j. 71 Co 219/2010-175, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2010, č. j.                                   71 Co 219/2010-175, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. července 2010, č. j. 110 C 103/2009-145, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se v souzené věci po žalovaném domáhal vydání movitých věcí v žalobě specifikovaných, tvořících vybavení kuchyně v prostorách restaurace v B. – M. (v motorestu M.). Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem  ze dne 7. července 2010, č. j. 110 C 103/2009-145, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že na žalobce byla dodatkem č. 1 ze dne 14. července 2008 k žádosti společnosti ZUREMO, s. r. o., převedena smlouva o koupi pronajaté věci – předmětného kuchyňského zařízení, uzavřená mezi Ing. M. B. jako pronajímatelem a jmenovanou společností jako nájemcem. K datu 15. ledna 2008 byly všechny leasingové splátky uhrazeny, dne 11. července 2008 byla doplacena částka 2.380,- Kč a téhož dne všechny věci tvořící předmět smlouvy (dále též jen „kuchyňské zařízení“) přešly do vlastnictví žalobce. Kuchyňské zařízení se nachází v místnostech motorestu M. (dále též jen „nemovitosti“), který od Z. U. kupní smlouvou ze dne 27. února 2008 koupil žalovaný. Smlouvou ze dne 28. února 2008 Z. U. prodala žalovanému též předmětné kuchyňské zařízení. Žalovaný kupní smlouvou ze dne 15. července 2008 kuchyňské zařízení prodal M. K., nájemní smlouvou ze dne 10. září 2008 jí přenechal užívání nemovitostí, dne 6. listopadu 2008 s ní uzavřel též smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji těchto nemovitostí a předávacím protokolem ze dne 19. ledna 2009 jí nemovitosti včetně klíčů předal. Rozhodnutím Katastrálního úřadu  pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Vyškov, ze dne 3. února 2010, Sp.V.-1128/2009-712-8, byl na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Vyškov, ze dne 27. května 2009, o zajištění nemovitostí, zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem pro M. K.. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že vlastníkem kuchyňského zařízení se dne 11. července 2008 stal ve shodě s ustanovením § 493 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) žalobce. Kupní smlouvu stran těchto věcí uzavřenou mezi Z. U., která nebyla jejich vlastníkem, a žalovaným posoudil jako neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z čehož dovodil, že žalovaný se vlastníkem nestal, a nestala se jím ani M. K., která kupovala od nevlastníka, přičemž nebyla prokázána její dobrá víra. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je ve věci aktivně legitimován. Žalovaného však pasivně věcně legitimovaným neshledal. Zdůraznil, že byť je stále vlastníkem motorestu, v jehož prostorách se kuchyňské zařízení nachází, žalovaný platnou nájemní smlouvou o nájmu těchto nemovitostí zřídil právo k jejich užívání M. K., čímž jsou jeho vlastnická práva omezena. Zůstává mu pouze právo  přístupu do nemovitosti podle ustanovení § 665 odst. 1 obč. zák. za účelem kontroly, zda nájemce užívá věc řádným způsobem, a nájemce má  podle ustanovení § 668 odst. 2 obč. zák. pouze povinnost snášet omezení v rozsahu nutném pro provedení oprav a udržování pronajaté věci. Žalovaný tedy není oprávněn ke vstupu do nemovitosti za účelem vydání kuchyňského zařízení a není mu proto možno uložit povinnost k jeho vydání. Soud prvního stupně je názoru, že věci zadržuje žalobci nájemce nemovitostí, nikoliv jejich vlastník.  Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež poté, co zopakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 6. března 2009, doplnil o zjištění, že touto smlouvou  žalovaný prodal M. K. nemovitosti (motorest M.) za  kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč, která již byla kupující uhrazena  na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, leč z jiných důvodů. Zdůraznil, že v řízení o žalobě na vydání věci je vzhledem k ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. pasivně věcně legitimován ten, kdo věc jejímu vlastníku neprávem zadržuje, což nemusí být vždy vlastník objektu, v němž se zadržovaná věc nachází. Pro posouzení v dané věci shledal významným, že kromě smlouvy o nájmu byla mezi žalovaným a M. K. uzavřena ohledně těchto nemovitostí též kupní smlouva, která nebyla sice dosud vložena do katastru nemovitostí, obligační účinky však založila. Dovodil, že žalovaný a M. K. jednají v souladu s vůlí projevenou v kupní smlouvě, došlo k předání nemovitosti předávacím protokolem a k předání klíčů M. K. a k zaplacení kupní ceny. Odvolací soud poukázal na komentářovou literaturu a judikaturu, podle níž prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu jeho věci, bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu (nebo detenci) pozbyl, a uzavřel, že žalovanému se podařilo prokázat, že pozbyl držbu nemovitostí, v nichž se nachází kuchyňské zařízení, a tím, kdo do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahuje, je M.K., která je držitelem nemovitostí – motorestu, v němž se předmětné movité věci nacházejí, a která má možnost tyto věci žalobci vydat. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, shledávaje dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu, zakládající přípustnost dovolání, spatřuje v rozporu právního posouzení odvolacího soudu s ustanoveními § 123 a § 133 odst. 2 obč. zák.  a s judikaturou (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000), podle níž vlastnická žaloba může směřovat jak proti detentorovi, tak i proti držiteli vlastníkovy věci.   Dovolatel zdůraznil, že žalovaný zůstal vlastníkem nemovitostí, v nichž je umístěno kuchyňské zařízení, a byl jím v době podání žaloby i po celou dobu řízení. Dovolatel dovozuje, že je-li žalovaný vlastníkem, je podle ustanovení § 123 obč. zák. oprávněn věc držet, užívat a zcizovat, je proto ze zákona též držitelem nemovitostí a „potažmo i držitelem a dokonce detentorem“ věcí movitých, které se v nich nacházejí. Naproti tomu M. K. se vzhledem k ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. vlastníkem nemovitostí nestala, neboť ke vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí nedošlo, a proto na ni nemohlo přejít ani žádné z práv tzv. vlastnické triády, včetně práva věc držet. Na tom nemohou podle názoru dovolatele nic změnit ani obligační účinky kupní smlouvy, neboť jejím uzavřením vzniká závazek prodávajícího nemovitost na kupujícího převést a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, nikoliv však už závazek prodávajícího předat nemovitost kupujícímu. Dovolatel poukazuje na smluvní praxi, ve které je zpravidla lhůta pro povinnost prodávajícího předat nemovitost vázána na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Vytýká též odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že katas