32 Cdo 1745/2013 – Nejvyšší soud

32 Cdo 1745/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce JUDr. Pavla Novického, advokáta se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, jako insolvenčního správce úpadkyně AST - Česká stavební, s.r.o., identifikační číslo osoby 48 02 74 81, proti žalované Quantum Prague, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Lazarská 3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 65 32 70, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, o zaplacení částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 22/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s.r.o. se v řízení domáhala zaplacení částky 1 950 000 Kč s 10% úrokem z prodlení, kterou žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky poskytnuté bankou Creditanstalt a.s. k zajištění splnění závazků žalobkyně ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174 (v pořadí druhým), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že původní žalobkyně, nyní úpadkyně AST - Česká stavební, s.r.o. (dále též jen „úpadkyně“) uzavřela jako zhotovitelka 11. července 1996 se společností Pro Quality International, spol. s r.o., právní předchůdkyní žalované, jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla komplexní dodávka stavebních a jiných prací za účelem rekonstrukce domu „DOMÁCNOST“ v Praze, v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením (dále jen „první smlouva“), a 17. července 1997 uzavřela se žalovanou smlouvu o dílo na dokončení rekonstrukce podle dodatečné projektové dokumentace (dále jen „druhá smlouva“). Podle druhé smlouvy mělo být dílo dokončeno a předáno do 10. října 1997. Záruka za jakost díla byla poskytnuta na dobu tří let od předání díla. K zajištění závazků úpadkyně ze smluv o dílo uzavřela úpadkyně s bankou Creditanstalt a.s. (dále jen „banka“) 17. listopadu 1997 smlouvu o poskytnutí bankovní záruky reg. č. L/G-560/97. Na základě této smlouvy vystavila banka ve prospěch společnosti Pro Quality International, spol. s r.o. záruční listinu datovanou 14. listopadu 1997 zajišťující splnění závazků úpadkyně ze smluv o dílo po dobu záruční lhůty (dále jen „bankovní záruka“). Bankovní záruka byla poskytnuta původně ve výši 10 655 646 Kč, následně byla na základě dohody účastníků změnou č. 1 z 10. října 2000 snížena na 1 950 000 Kč a prodloužena do 31. března 2001. Ze shodných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že dílo bylo provedeno a žalovanou převzato 13. října 1997 s tím, že vady a nedodělky zřejmé při převzetí budou odstraněny do 30. října 1997. Dopisem ze 17. dubna 2000, jehož přílohou byl soupis vad z 13. dubna 2000, žalovaná reklamovala vady u úpadkyně, tedy v záruční době. Stejně tomu bylo i u reklamace na základě soupisu vad z 22. září 2000. Podle tvrzení žalované vady díla úpadkyně neodstranila, žalovaná proto vyzvala banku 22. ledna 2001 k plnění z bankovní záruky a banka celou částku ve výši 1 950 000 Kč převedla na účet žalované. Spornou zůstala otázka, zda reklamované vady díla byly řádně a včas odstraněny a zda žalovaná byla oprávněna bankovní záruku čerpat. Vady reklamované žalovanou lze rozdělit do tří skupin, a to vady podhledů v halách a kancelářích, vady truhlářských výrobků (oken) a vady sanačních omítek v suterénu budovy. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami a výpověďmi svědků, z něhož ohledně vad podhledů uzavřel, že úpadkyní tvrzená dohoda o „vyřízení věci“ slevou z ceny díla nebyla prokázána. K vadám oken zjistil, že úpadkyně sdělila žalované přípisem z 11. ledna 2001, že tyto vady budou odstraněny do 31. ledna 2001. Odstranění vad úpadkyně doložila zápisy z 15. ledna a 22. ledna 2001. Ze zápisu o odevzdání a převzetí stavby z 15. ledna 2001 vyplývá, že měla být „převzata“ oprava netěsnosti oken v 6. podlaží budovy, jakost prací byla zhodnocena jako dobrá a bylo uvedeno, že vady a nedodělky nejsou. Za žalovanou jako objednatele nebyl však „při přejímce“ odstraněných vad nikdo přítomen a ke „konečnému převzetí nedošlo“. Totéž platí o zápisu z 22. ledna 2001 o odstraňování vad - netěsnosti oken - v 1. až 3. podlaží budovy. Provedení sanačních omítek bylo předmětem první smlouvy o dílo a bylo provedeno vadně. Při posouzení těchto vad soud prvního stupně vyšel ze závěru obsaženého ve zprávě ČVUT v Praze, že sanační omítky nesplňují určité požadavky podle směrnice WTA 2-2-91 a že byly prováděny jako jediné opatření k odstranění vlhkosti s tím, že nevhodný nátěr sanačních omítek nebyl jedinou příčinou „selhání“ omítek a též, že nebylo prokázáno, že nátěr prováděl stavebník sám. Vedle toho zdůraznil povinnost zhotovitele vyplývající z ustanovení § 551 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vady díla rozdělené do těchto tří skupin nebyly úpadkyní odstraněny a v době výzvy k plnění z bankovní záruky stále existovaly. Žalovaná bankovní záruku čerpala v souladu s ustanovením § 313 a § 314 obch. zák., přičemž výše čerpané bankovní záruky je „více než přiměřená“ s ohledem na výši nákladů potřebných na odstranění vad díla. Žaloba o její vrácení je proto nedůvodná. Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 1 Cmo 309/2008-213, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 535 046 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414 954 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté v záhlaví označeným rozsudkem opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ve věci samé ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a žalované uložil zaplatit žalobci tuto částku spolu s 10% úrokem z prodlení od 8. února 2001 do zaplacení, a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud opakoval dokazování listinami týkajícími se bankovní záruky a listinami k plnění závazků úpadkyně vyplývajících ze smluv o dílo. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná a dostatečná. Obě části prováděného díla dotčené uplatněním nároku žalované z odpovědnosti za záruční vady - truhlářské výrobky (okna) a sanační omítky - jsou součástí externích dokumentů vymezujících blíže dílo dohodnuté ve smlouvě, současně jsou tyto položky promítnuty v položkovém rozpočtu ceny díla. Truhlářské prvky jsou popsány v technické zprávě stavební části projektu a povinnost úpadkyně provést sanaci cihelného zdiva v suterénu budovy zmiňuje průvodní zpráva projektu. Podmínkou uplatnění práv z odpovědnosti za vady je ukončení díla zhotovitelem a jeho předání objednateli podle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák., což bylo v řízení prokázáno zápisem o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby, sepsaným účastníky 13. října 1997. Vady truhlářských prvků i sanačních omítek žalovaná úpadkyni v záruční lhůtě řádně notifikovala s výzvou k jejich odstranění. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neodstranění vad. Uvedl, že v případě truhlářských prvků nelze souhlasit s názorem, že přetrvávající existence vad plyne z nedostatku převzetí opravy, resp. z nedostatku převzetí odstraněné vady žalovanou. Povinnost „převzít odstranění vad“ nezná obchodní zákoník, ani nebyla účastníky ve smlouvě dohodnuta. Těžiště právního posouzení nespočívá na převzetí odstraněných vad, ale pouze na prokázání odstranění vad, přičemž za řádně odstraněnou vadu díla je možno považovat pouze takový výsledek opravy, který vedl k odstranění vady beze zbytku tak, aby předmět díla nebyl výskytem vady ani jejím odstraněním nijak znehodnocen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 1076/2000, který je veřejnosti dostupný, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odstranění vad truhlářských výrobků bylo prokázáno obsahem zápisu z 22. ledna 2001, podepsaným stavbyvedoucím úpadkyně Ing. P., majitelkou firmy