32 Cdo 1893/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1893/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2013 Spisová značka:32 Cdo 1893/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1893.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Narovnání Promlčení Vady řízení Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 78 předpisu č. 101/1963Sb. ve znění do 31.12.1991 § 225 předpisu č. 101/1963Sb. ve znění do 31.12.1991 § 23 předpisu č. 101/1963Sb. ve znění do 31.12.1991 § 243b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 12. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.1.2014II.ÚS 287/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto30.1.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1893/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce N. A. D., zastoupeného JUDr. Martinem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, PSČ 110 00, proti žalované OMNIPOL a. s., se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, PSČ 112 21, identifikační číslo osoby 25063138, zastoupené Mgr., Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, o zaplacení částky 3.465.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 200/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 8 Cmo 256/2010-570, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 8 Cmo 256/2010-570, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 13 Cm 200/2007-540, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou došlou soudu dne 23. září 1997 domáhal zaplacení částky 868.000,- USD, při jednání dne 17. listopadu 1998 žalobu rozšířil o dalších 3.465.000,- USD a podáním ze dne 30. listopadu 1998, jímž změnu žaloby odůvodnil, žalobu rozšířil ještě o úrok z prodlení z nově uplatněné částky. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby usnesením ze dne 15. prosince 1998, které bylo spolu s návrhem na změnu žaloby doručeno žalované dne 8. ledna 1999. O částce 868.000,- USD bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005, č. j. 8 Cmo 199/2005-285; dovolání proti výroku, jímž byla žalobci tato částka přisouzena, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 32 Odo 429/2006-397, odmítl. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 3.465.000,- USD s úrokem z prodlení, byla přisuzující rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze svým (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 13 Cm 200/2007-540, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3.465.000,- USD s 6 % úrokem od 9. ledna 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 8 Cmo 256/2010-570, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými a podle nichž žalobce v letech 1979 – 1982 zprostředkovával pro Omnipol, podnik zahraničního obchodu, obchody, jejichž podstatou byl vývoz zboží do zahraničí, a za tuto činnost mu náležela provize. Pro nedostatek finančních prostředků na straně Omnipolu mu nebyly vyplaceny veškeré provize, na které mu vznikl nárok, přičemž po zhruba 15 letech vzájemné obchodní spolupráce panovaly zejména ze strany Omnipolu pochybnosti o rozsahu žalobcových nároků. S úmyslem konečně smírně vyrovnat závazky ze vzájemné obchodní spolupráce uzavřel žalobce s právním předchůdcem žalované dne 28. června 1995 v anglickém jazyce tzv. gentlemanskou dohodu (déle též jen „dohoda“), v níž účastníci pod bodem 1 konstatovali, že na základě dřívějších kontraktů měl právní předchůdce žalované zaplatit žalobci jako provizi z celkové hodnoty podepsaných kontraktů částku 17.326.000,- USD a 392.000,- Lstg., pod bodem 2 dohody potvrdili, že ke dni uzavření dohody bylo zaplaceno 9.993.000,- USD a 392.000,- Lstg., a v bodě 3 se dohodli, že zůstatek ve výši 7.333.000,- USD bude uhrazen tak, že částka 3.868.000- USD bude zaplacena ve čtyřech splátkách v tam uvedené výši a lhůtách [bod 3, písm. a) dohody]. Zbývající částka ve výši 3.465.000,- USD, jež je předmětem tohoto sporu, měla být podle bodu 3 písm. b) dohody zaplacena na základě nové činnosti/kontraktů, které budou uzavřeny za přímé asistence žalobce, po zaplacení smluvní ceny. Účastníci zároveň sjednali, že k dohodě uzavřou dodatek, v němž budou dohodnuty detailní podmínky pro každý konkrétní případ (jako částka, platební kalendář atd.), a dále že jednou za rok vždy v první polovině prosince, poprvé v prosinci 1996, upraví vyrovnání provize, resp. zkontrolují provádění úhrady provize (podle verzí překladu z angličtiny) podle bodu 3 dohody. Žalobce v dohodě potvrdil, že po úplném vyplacení provize podle bodu 3 dohody všechny jeho nároky z výše označených kontraktů budou považovány za kompletně splněné, a v bodě 5 oba účastníci výslovně prohlásili, že dohoda nahrazuje všechny předchozí ústní a písemné dohody o provizi uzavřené oběma stranami k uvedeným kontraktům. K uzavření dodatku předpokládaného v bodě 3 dohody nedošlo. Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že dohoda byla uzavřena mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, na čemž nic nemění nepřesnost označení tohoto právního předchůdce; dohoda byla uzavřena v jeho sídle a jeho jménem ji podepsal generální ředitel. I kdyby bylo jednací oprávnění generálního ředitele omezeno, uplatnilo by se vzhledem k zjištěným okolnostem ustanovení § 38 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (dále jen „ZMO“). Dohodu odvolací soud posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení § 259 ZMO. Zdůraznil v záhlaví vyjádřený úmysl smluvních stran „smírně vyrovnat vzájemné záležitosti“, tj. závazky z dohod uzavřených v březnu 1979 a listopadu 1982, a obsah ujednání v bodě 5 a vyjádřil přesvědčení, že obsah dohody je v tomto směru určitý a srozumitelný, takže k výkladu uvedených ujednání není důvod. Vycházeje z textu v bodech 1 a 2 a předvětí bodu 3 dohody, v nichž byla uvedena výše dluhu v částce 7.333.000,- USD, dovodil, že v bodě 3 pod písmeny a) a b) je sjednán způsob a časový rozvrh placení dluhu. Ujednání pod písmenem b) ohledně předmětné částky 3.465.000,- USD vyhodnotil jako neurčité a nesrozumitelné. Poukázal na to, že touto částí dohody předpokládané navazující dohody nebyly uzavřeny, v důsledku čehož nelze ujednání v bodě 3 písm. b) dohody vyložit tak, aby bylo možno dojít k závěru o dohodnutém okamžiku splatnosti uvedené částky. Tuto část dohody proto posoudil se zřetelem na ustanovení § 26 a § 29 ZMO jako neplatnou. Na základě toho uzavřel, že v důsledku narovnání dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem novým, jehož právním důvodem je dohoda o narovnání, přičemž zkoumání existence pohledávek žalobce za žalovanou vzniklých před uzavřením dohody není vzhledem k ustanovení § 260 ZMO na místě. Obsahem nového závazku byla povinnost žalované zaplatit žalobci částky 3.465.000,- USD, aniž byla dohodnuta splatnost. Pak je nutno aplikovat ustanovení § 79 odst. l ZMO, podle něhož u nároku ze smluv běží promlčecí lhůta ode dne, kdy závazek měl být splněn (doba splatnosti), a ustanovení § 225 odst. 2 ZMO, podle něhož je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Závazek žalované se stal splatným dnem 8. ledna 1999, kdy byl žalované doručen návrh na změnu žaloby, a žaloba stran předmětné částky byla podána dne 17. listopadu 1998, tedy ještě před splatností, nárok tedy promlčen není. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež co do důvodů opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a podle obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) též o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť argumentuje, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí řeší dvě právní otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, respektive jsou soudy rozhodovány rozdílně. Především se jedná o otázku počátku běhu promlčecí doby podle ZMO v případech, kdy závazek se stává s