32 Cdo 2531/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2531/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2013 Spisová značka:32 Cdo 2531/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2531.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Novace kumulativní Promlčení Smlouva o úvěru Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 516 obč. zák. § 151f obč. zák. ve znění do 31.08.1998 § 497 obch. zák. § 408 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 11. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.1.2014III.ÚS 119/14JUDr. Jan Filipzrušeno12.1.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2531/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26 17 45 45, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému V. J., zastoupenému Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, o zaplacení částky 11,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, v části měnícího výroku ve věci samé, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,400.000,- Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných (výrok I.), co do částky 9,900.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1,400.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech blíže specifikovaných, zamítl (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok). Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle smlouvy o úvěru ze dne 19. srpna 1992 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla Investiční a poštovní banka, a.s. (dále jen „banka“) Z. J. (dále jen „dlužník“) úvěr ve výši 12,000.000,- Kč. Dlužník se zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách po 923.000,- Kč a ve splátce 924.000,- Kč splatných od 20. září 1993 do 20. srpna 1996 v dohodnutých čtvrtletních termínech. Podle dodatku č. 1 z 19. července 1993 ke smlouvě o úvěru byla navýšena jak částka úvěru (na 20,000.000,- Kč), tak i výše splátek. V dodatku č. 3 a dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru smluvní strany sjednaly, že „dochází k upřesnění“ smlouvy ohledně závazku dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Podle dodatku č. 4 z 8. března 1994 se dlužník zavázal splatit úvěr celkem v 59 měsíčních splátkách, splatných vždy do 20. dne v kalendářním měsíci, od 20. září 1993 do 20. července 1999. Vztah mezi smlouvou o úvěru ve znění dodatku č. 1 (o navýšení částky úvěru) a dodatky č. 3 a č. 4 odvolací soud posoudil jako kumulativní novaci podle ustanovení § 516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť z obsahu smlouvy o úvěru a jejích dodatků vyplývá, že dodatky č. 3 a č. 4 neobsahují nic, co by naznačovalo úmysl stran směřující ke zrušení celého závazkového vztahu a jeho nahrazení novým, tzn. že by šlo o privativní novaci podle ustanovení § 570 obč. zák. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti úvěru znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 tedy došlo podle ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák. pouze ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o úvěru, pokud jde o lhůtu k plnění. Předmětem řízení je realizace zástavy k uspokojení pohledávky věřitele ze smlouvy o úvěru v rozsahu 18. až 48. splátky podle dodatku č. 4 v celkové výši 11,300.000,- Kč, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. června 1998, nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. srpna 1998 a úroků z prodlení z úroků do 31. srpna 1998. Podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 4 byla sjednána splatnost žalobkyní vymáhané části (tj. 18. až 48. splátky) úvěru ve splátkách splatných od 20. února 1996 do 20. srpna 1998. Zástavní právo bylo zřízeno 23. prosince 1994. Právo zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem, v němž byla podle hmotného práva oprávněna požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastal, jak vyplývá z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, v důsledku splatnosti 18. až 48. splátky nejpozději 20. srpna 1998. Vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo zřízeno v době do 31. srpna 1998 a v téže době vzniklo i právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i v době po 1. září 1998 ustanovením § 151f obč. zák. a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. srpna 1998. Přestože tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101 a § 103 věty první obč. zák. uplynula marně (aniž zástavní věřitelka uplatnila právo na uspokojení ze zástavy), zástavní právo se nepromlčelo, neboť do 20. srpna 2001 neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák., podle něhož se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem. Čtyřletá obecná promlčecí doba podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) by ve vztahu k jednotlivým splátkám uplynula v době od 20. února 2000 do 20. srpna 2002. Uznáním závazku podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. ze dne 7. prosince 1998 dědici jako právními nástupci zemřelého dlužníka byl přerušen běh promlčecí doby všech předmětných splátek. Dne 7. prosince 1998 tedy začala běžet pro všechny tyto splátky nová promlčecí doba, která marně uplynula dne 7. prosince 2002. Vzhledem k uplynutí promlčecí doby pro všechny žalobou uplatněné splátky úvěru již dnem 7. prosince 2002 nevyvolalo uplatnění nároku na zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. prosince 2002 právní účinek stavení promlčecí doby podle ustanovení § 402 obch. zák. Uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky pak podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. došlo 7. prosince 2002 i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci, když řízení bylo zahájeno až 20. února 2006. Tvrdila-li žalobkyně v odvolání (aniž navrhla důkazy), že řízení o zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo zahájeno již dne 6. prosince 2002 s tím, že zahájením řízení došlo ke stavení promlčecí doby zajištěné pohledávky podle ustanovení § 402 obch. zák., pak ani toto tvrzení by nevyvolalo právní účinky významné z hlediska běhu tzv. absolutní promlčecí doby upravené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listo