32 Cdo 2796/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2796/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 8. 2016 Spisová značka:32 Cdo 2796/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2796.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 222a o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2796/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Pavla Novického, advokáta se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, jako insolvenčního správce úpadkyně AST - Česká stavební, s. r. o., identifikační číslo osoby 48027481, proti žalované Quantum Prague, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Lazarská 3, identifikační číslo osoby 25653270, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 22/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 309/2008-333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) se v řízení domáhala zaplacení částky 1 950 000 Kč s 10% úrokem z prodlení, kterou žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky poskytnuté bankou Creditanstalt a. s. k zajištění splnění závazků úpadkyně jako zhotovitelky ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174 (v pořadí druhým ve věci), žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované částku 238 059,50 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že záruční vady díla nebyly úpadkyní odstraněny a v době výzvy k plnění z bankovní záruky stále existovaly. Žalovaná bankovní záruku čerpala v souladu s ustanoveními § 313 a § 314 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž výše čerpané bankovní záruky je „více než přiměřená“ s ohledem na výši nákladů potřebných na odstranění vad díla. Žaloba o její vrácení je proto nedůvodná. Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 1 Cmo 309/2008-213, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 535 046 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414 954 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009, který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou, jaký je právní titul žalobou uplatněného nároku, nezabýval se obsahem bankovní záruky, podmínkami vyplacení bankovní záruky a dalšími otázkami rozhodnými pro právní posouzení věci. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že neuvedl, jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci a podle které hmotněprávní normy o nároku rozhodl. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 1 Cmo 309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2013, č. j. 1 Cmo 309/2008-299, opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ve věci samé ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a žalované uložil zaplatit žalobci tuto částku spolu s 10% úrokem z prodlení od 8. 2. 2001 do zaplacení a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud uzavřel, že důvodem čerpání bankovní záruky bylo tvrzené neodstranění vad díla uplatněných v záruční době v požadovaném rozsahu a termínech. Deklarace nesplněných závazků úpadkyně neodpovídala skutečnosti a podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. je žalovaná povinna neoprávněně přijaté plnění vrátit, přičemž není rozhodné, zda plnění poskytnuté bankou bylo následně úpadkyní bance uhrazeno. Odvolací soud z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě co do částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím vyhověl. K návrhu žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, č. j. 32 Cdo 1745/2013-306, odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a následně k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1745/2013, pro neúplné a tím i nesprávné právní posouzení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením poté, kdy žalobce vzal žalobu o zaplacení částky 1 535 046 Kč zpět, přes nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174, v zamítavém výroku I. ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), dále rozhodl o nákladech „předchozího dovolacího řízení a tohoto odvolacího řízení“ (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že žalobce vzal při jednání o odvolání konaném dne 22. 3. 2016 žalobu (v odpovídajícím rozsahu) zpět. Ačkoli žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, je namístě postup podle ustanovení § 222a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení, když žalovaná neuvedla žádné vážné důvody, pro něž by řízení zastaveno být nemělo. S odkazem na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (dále jen „rozsudek velkého senátu“), odvolací soud uzavřel, že splněním dluh zaniká, není přitom rozhodné, zda bylo plněno dobrovolně či na základě vykonávacího řízení. Žalovaná na základě předchozího přisuzujícího rozsudku odvolacího soudu plnila, když žalobci přiznaná částka byla uhrazena na účet soudního exekutora a odtud vyplacena do majetkové podstaty úpadkyně k 29. 11. 2012. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než v rozsudku velkého senátu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že nyní nastává „poměrně absurdní situace, kdy v zásadě rozhodnutí dovolacího soudu nemá ve věci podstatný význam“. Podle rozsudku velkého senátu úhrada povinného na vykonatelný rozsudek vždy představuje zánik žalovaného závazku jeho splněním, a to i v případě, kdy povinný výslovně plní toliko na vykonatelné soudní rozhodnutí, se kterým nesouhlasí a proti kterému podává dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Výklad procesních pravidel dovolacím soudem završený v rozsudku velkého senátu dovolatelka považuje za nesprávný a měl by být změněn. Podle tohoto výkladu žalovaný dokonce ani nemůže se zpětvzetím nesouhlasit tak, aby řízení nemohlo být zastaveno, neboť nesouhlas není výkladem dovolacího soudu považován za relevantní v situaci, kdy by soud i po nesouhlasu rozhodl sám o zastavení řízení. Výklad dovolacího soudu by měl být podle názoru dovolatelky změněn tak, že plnění žalovaného na základě vykonatelného rozsudku bez dalšího nepředstavuje pro další průběh soudního sporu zánik dluhu jeho splněním. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná na www.usoud.cz, s nímž je navrhovaná změna výkladu dovolacího soudu v souladu. Pro úplnost uvádí, že nyní na základě usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebude mít ani insolvenční správce jako žalobce postaveno na jisto, zda plnění, které do majetkové podstaty přijal a jehož právní důvod nyní odpadl, do majetkové podstaty patří či nikoli. Insolvenční správce není oprávněn přijímat do majetkové podstaty věc, jež do podstaty nenáleží. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský