32 Cdo 2852/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2852/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2012 Spisová značka:32 Cdo 2852/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2852.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Smlouva o úvěru Změna návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 95 odst. 1 o. s. ř. § 392 odst. 1 obch. zák. § 397 obch. zák. § 406 odst. 1 obch. zák. § 407 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 2852/2012ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4-Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25 67 27 20, zastoupené JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované EUTRAS PLUS spol. s r.o., se sídlem v Otrokovicích-Kvítkovicích, U Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 60 74 40 14, o zaplacení částky 6,221.137,15 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33/29/10 Cm 422/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, takto: I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2006, č. j. 7 Cmo 233/2005-319, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 33/29/10 Cm 422/97-246, uložil společnosti STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci (jako první žalované, dále též jen „dlužník“) a žalované zaplatit žalobkyni částku 6,221.137,15 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rekapituloval, že 1) žalobou doručenou soudu dne 11. července 1995 se domáhala právní předchůdkyně žalobkyně, Komerční banka, a.s. (dále jen „banka“), po žalovaných, kterými byli společnost STRA-MARK, spol. s r.o. v likvidaci jako první žalovaná a původně druhý žalovaný J. S., třetí žalovaná J. S., čtvrtý žalovaný Z. N. a pátá žalovaná M. N., zaplacení částky 6,221.137,15 Kč s příslušenstvím s tím, že povinnost druhého, třetí a čtvrtého žalovaných zanikne splněním povinnosti dlužníka a povinnost těchto žalovaných lze uspokojit jen ze zástavy - nemovitostí specifikovaných v žalobě; 2) podáním doručeným soudu dne 18. prosince 1995 žalobkyně navrhla vstup žalované (jako šesté žalované) do řízení s tím, aby žalovaná jako zástavní dlužnice byla povinna spolu s dalšími žalovanými zaplatit žalovanou částku, přičemž povinnost žalované lze v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit pouze ze zástavy. Usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97- 137, byl připuštěn vstup žalované do řízení; 3) podáním ze dne 28. února 2001, doručeným soudu dne 5. března 2001, vzala žalobkyně žalobu vůči ostatním žalovaným, s výjimkou dlužníka a žalované, zpět a současně uvedla, že po žalované se domáhá zaplacení žalované částky na základě smlouvy o převzetí dluhu ze dne 25. února 1997 co do výše 8,900.000,- Kč a že téhož dne žalovaná v tomto rozsahu dluh uznala. Usnesením ze dne 6. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-134, bylo řízení vůči druhému až páté žalovaným zastaveno; 4) podáními ze dne 18. prosince 1995, 31. ledna 1996, 31. května 1996 a 17. října 1996 požadovala žalobkyně připuštění změn žaloby s ohledem na „majetkové přesuny“ mezi žalovanými, zástavními dlužníky a zvyšující se pohledávku. O těchto návrzích na změnu žaloby bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. března 2001, č. j. 10 Cm 422/97-139, tak, že změny žaloby se nepřipouští. Současně byla připuštěna změna žaloby provedená podáním ze dne 28. února 2001 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8,900.000,- Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované; 5) následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a usnesením ze dne 1. dubna 2004, č. j. 33/29 Cm 422/97-221, bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 6,221.137,15 Kč. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 21. září 2004 (srov. č. l. 240 spisu) byla připuštěna změna žaloby, aby první a druhá žalovaná zaplatily částku 6,221.137,15 Kč společně a nerozdílně. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že podle shodných tvrzení účastníků banka uzavřela s dlužníkem dne 7. května 1993 smlouvu o úvěru č. A 4532, ve znění dodatku (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž poskytla dlužníku úvěr ve výši 9,900.000,- Kč na nákup Hotelu Městský dvůr v Králíkách a stavební úpravy, přičemž dosud nesplacená jistina představuje žalovanou částku. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřela banka s dlužníkem dne 13. května 1993 zástavní smlouvu k nemovitostem (k Hotelu Městský dvůr a k pozemku). Dne 18. dubna 1995 byla uzavřena mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující kupní smlouva k Hotelu Městský dvůr a k pozemku (dále jen „kupní smlouva“). V článku II kupní smlouvy se strany dohodly, že žalovaná převezme za dlužníka část úvěru ve výši 8,900.000,- Kč, přičemž jde o část úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 13. května 1993 na částku 3,500.000,- Kč (uzavřenou s dlužníkem) a dále o část úvěru, která je zajištěna zástavní smlouvou ze dne 7. května 1993 na částku 5,400.000,- Kč (šlo o zástavní smlouvu uzavřenou s fyzickými osobami jako vlastníky nemovitostí). V listině ze dne 13. prosince 1996 označené jako „odpověď na návrhy“ banka souhlasila s převzetím části úvěru dlužníka ve výši 8,900.000,- Kč žalovanou a uvedla, že předloží k tomuto řešení návrh smlouvy o převzetí dluhu. Ve „smlouvě o převzetí dluhu uzavřené podle ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku“ ze dne 25. února 1997 mezi bankou jako úvěrovou věřitelkou a žalovanou (označenou původní firmou SKPJ spol. s r. o.) jako novým dlužníkem (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“) se smluvní strany dohodly, že žalovaná přebírá část dluhu ze smlouvy o úvěru, a to ve výši 8,900.000,- Kč, a dále že žalovaná uznává jako nový dlužník tento dluh co do důvodu i výše. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 157-9532-03 ze dne 3. března 2003 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena bankou žalobkyni. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná vůči oběma žalovaným. Smlouva o převzetí dluhu uzavřená mezi bankou a žalovanou je platným právním úkonem, nejde však o převzetí dluhu žalovanou ve smyslu ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale o přistoupení žalované k dluhu dlužníka ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení, když tato dohoda byla uzavřena s věřitelem bez jakékoli účasti dlužníka, a žalovaná se stala dalším dlužníkem. Dlužník tak i po „převzetí dluhu“ žalovanou zůstal zavázán k úhradě nesplaceného úvěru v plné výši. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu je v záhlaví uvedeno, že je uzavřena podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák., neboť právní úkony vyjádřené slovy nelze ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. vykládat jen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ujednání v článku II kupní smlouvy není možné hodnotit jako písemnou dohodu o převzetí dluhu, protože účastníci se dohodli, že žalovaná část úvěru „převezme“, nikoli že jej přejímá. V ujednání není ani uvedeno, jakým způsobem má k převzetí části závazku dojít, zda dohodou s věřitelem podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. nebo smlouvou s dlužníkem podle odstavce 1 téhož ustanovení. Námitku promlčení nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, neboť vůči žalované přestala promlčecí doba běžet dnem, kdy návrh žalobkyně na přistoupení žalované do řízení došel soudu, tj. 18. prosince 1995, tedy ještě předtím, než žalovaná pohledávku podle ustanovení § 323 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve smlouvě o převzetí dluhu (25. února 1997) uznala. Změna důvodu, pro který žalobkyně navrhla přistoupení žalované do řízení, nemá vliv na běh promlčecí doby. K odvolání dlužníka a žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem ve vztahu k dlužníkovi rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení proti němu zastavil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a dlužníkem před soudy obou s