32 Cdo 2944/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2944/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2013 Spisová značka:32 Cdo 2944/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2944.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ručení Smlouva o úvěru Zásady poctivého obchodního styku Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 574 odst. 1 obč. zák. § 497 obch. zák. § 303 obch. zák. § 265 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 8. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2944/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Frenn Trading B. V., se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 00 02 04 78, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 128/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 28 Co 512/2010-139, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 28 Co 512/2010-139, se v části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, ve výroku ve věci samé, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, zamítl žalobu o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem blíže specifikovaným od 3. července 1992 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 21. prosince 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení od 3. července 1992 do 17. září 1997 ve výši uvedené ve výroku, jinak jej potvrdil (první výrok) a žalované uložit zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Agrobanka Praha, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se státním podnikem Litoměřické mrazírny (dále jen „dlužník“) dne 3. dubna 1992 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 100,000.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované ze dne 14. dubna 1992 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužník povinnosti ze smlouvy neplnil a banka v listině označené jako prohlášení věřitele ze dne 7. prosince 1995 (dále jen „prohlášení banky“) s odkazem na ustanovení § 333 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) prohlásila, že bude-li žalovanou jako ručitelkou poukázána nejpozději do 27. prosince 1995 bance na uvedený účet částka 70,000.000,- Kč, nebude již proti žalované uplatňovat žádné další peněžní nároky z ručitelského závazku zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru. Žalovaná 27. prosince 1995 poukázala na účet banky uvedený v prohlášení částku 70,000.000,- Kč, která byla na účet banky připsána následující den. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. ledna 2004 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni. Žalobkyně přípisem ze dne 10. března 2005, doručeným dne 14. března 2005, žalovanou vyzvala ke splnění ručitelského závazku a zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 30,000.000,- Kč. Následujícím dopisem ze dne 10. srpna 2005, doručeným žalované dne 16. srpna 2005, ji opakovaně vyzvala k úhradě jistiny úvěru ve výši 30,000.000,- Kč a požádala i o zaplacení dosud nesplacených úroků ve výši 38,372.251,51 Kč. Zabývaje se žalovanou tvrzeným zánikem závazku v rozsahu dosud nesplacené jistiny s příslušenstvím na základě prohlášení banky, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 574 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. k zániku ručitelského závazku vzdáním se práva věřitelem může dojít pouze dvoustrannou písemnou dohodou věřitele s ručitelem, nikoli jednostranným úkonem věřitele, byť učiněným v písemné formě. Písemná dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu mezi bankou a žalovanou nebyla uzavřena. K zániku závazku nedošlo dohodou podle ustanovení § 570 obč. zák., ani podle ustanovení § 572 odst. 2 a 3 obč. zák., neboť takové dohody banka a dlužník neuzavřeli. Námitku žalované, že výkon práva žalobkyně na úhradu dosud nesplacené části úvěru je v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, považoval za nedůvodnou s tím, že jednou ze základních zásad jak dobrých mravů, tak poctivého obchodního styku, je řádné a včasné plnění závazků, tedy i jejich placení. Přesvědčení žalované o zániku jejího ručitelského závazku, ačkoliv k němu nedošlo, nebrání žalobkyni v uplatnění jejího nároku u soudu. Jednání žalobkyně tak není výkonem práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku. Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu proti měnícímu výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož její ručitelský závazek co do částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím prohlášením banky nezanikl, tvrdíc, že požadavky ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. byly naplněny, neboť vzdání se práva bylo učiněno dohodou věřitele a dlužníka a tato dohoda měla písemnou formu. Prohlášení banky je určitým a srozumitelným návrhem na uzavření dohody o vzdání se práva vůči dovolatelce, z něhož vyplývá vůle banky být jím, v případě akceptace protistranou, vázána. Dovolatelka následně zcela v souladu s prohlášením banky uvedenou částku na určený bankovní účet písemným příkazem k úhradě z 27. prosince 1995 poukázala, tedy ve stanovené lhůtě. Podle ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. je včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, přijetím návrhu. Dovolatelka tedy v souladu se zákonem návrh na uzavření dohody o vzdání se práva, resp. prominutí dluhu, akceptovala. Podle ustanovení § 46 odst. 1 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí, přičemž - kromě smlouvy o převodu nemovitostí - nemusí být projevy účastníků na téže listině, jak vyplývá z ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. Odkazujíc na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, vyjadřuje přesvědčení, že odesláním částky na účet uvedený v návrhu, resp. podpisem příkazu k úhradě, došlo z její strany k akceptaci návrhu, a tím i k uzavření dohody. Návrh i akceptace byly učiněny písemnou formou a zákon nevyžaduje, aby projevy účastníků byly v jedné listině. Dovolatelka zdůrazňuje, že banka nikdy neprojevila vůli nebýt touto dohodou vázána a od roku 1995 nečinila žádné kroky směřující k uplatnění svého práva vůči ručiteli. Přiklonil-li se odvolací soud při posouzení úkonu učiněného podle ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. k přepjatému formalismu a nepřisvědčil názoru dovolatelky, že její závazek zanikl, došlo k podstatnému porušení základních principů právní jistoty a spravedlivého očekávání. Je třeba mít na zřeteli, že dovolatelka byla v dobré víře, že došlo k zániku jejího závazku a v tomto jejím přesvědčení ji utvrzovalo také jednání banky. Formalistickým výkladem odvolacího soudu tak vznikla situace, kdy na úkor dovolatelky, která evidentně jednala v dobré víře, byla zvýhodněna věřitelka, u níž lze naopak důvodně uvažovat o nepoctivém jednání, resp. o jednání v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, neboť dlouhodobě udržovala dovolatelku v představě, že její ručitelský závazek zanikl. Na podporu svých závěrů poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a vyjadřuje přesvědčení, že není možné chránit žalobce, který jedná tímto způsobem, jenž se příčí zásadám společnosti respektující právo. D