32 Cdo 3371/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3371/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:32 Cdo 3371/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3371.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva kupní Dotčené předpisy:§ 435 obch. zák. § 411 obch. zák. § 420 obch. zák. § 422 odst. 1 věta první obch. zák. § 425 odst. 1 věta první obch. zák. § 428 odst. 1 věta první obch. zák. § 433 odst. 1 obch. zák. § 435 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3371/2017-246 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně G. S., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému P. P., podnikateli se sídlem v Týnci nad Sázavou, zastoupenému Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, o zaplacení částky 299 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 243/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 21 Co 101/2016-178, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 299 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tak, že jako kupující odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným z důvodu právní vady prodaného zboží. Žalovaný v rámci své procesní obrany namítal, že k odstoupení od smlouvy nedošlo po právu, zejména proto, že mu právní vada nebyla řádně oznámena. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 116 C 20/2015-78, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 299 900 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 16. 8. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 11. 4. 2013 uzavřena kupní smlouva, vůlí stran podrobená režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl osobní automobil a kupní cena činila 299 900 Kč. V článku II odst. 3 smlouvy prodávající prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, jež by ho v dispozici s prodávaným vozidlem jakkoliv omezovaly, a že vozidlo dle jeho vědomí nemá žádné právní vady, jež by bránily uzavření této smlouvy nebo v budoucnu omezovaly kupujícího ve volné dispozici s vozidlem. V článku VI bylo ujednáno, že prodávající odpovídá za vady vozidla v rozsahu stanoveném v § 422 a násl. obch. zák. a kupující je oprávněn a povinen své nároky z odpovědnosti za vady vozidla uplatnit písemně nebo osobně v provozovně prodávajícího, a to bezodkladně poté, kdy vadu zjistil, resp. při vynaložení odborné péče zjistit mohl. Dne 15. 5. 2014 Policie České republiky (dále též jen „Policie ČR“ nebo „policie“) žalobkyni sdělila, že vozidlo je evidováno jako kradené v S. informačním systému (dále též jen „SIS“), přičemž bylo jako kradené nahlášeno v Itálii. Žalovaná byla vyzvána k vydání vozidla s odůvodněním, že na základě zjištěných okolností lze důvodně očekávat, že o jeho zajištění nebo předání požádá cizí stát. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 7. 2015, č. j. 10 Sd 11/2014-33, bylo ve věci návrhu na uložení předmětného vozidla od složitele Policie ČR pro příjemce společnost Fineco Leasing SpA Compeny, Italská republika, za účasti žalobkyně jako přihlašovatelky, rozhodnuto, že soud vydává předmět úschovy uvedené leasingové společnosti. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že vozidlo bylo dáno do úschovy soudu a příjemce požádal o jeho vydání, s čímž další osoba původně se domáhající vydání předmětu úschovy (žalobkyně) souhlasila. Žalobkyně vytkla vady nejprve při osobní schůzce, kde žalovaného řádně a včas informovala, že právo k předmětu prodeje uplatnila třetí osoba, a následně odstoupila od smlouvy písemně. Vozidlo bylo vydáno do Itálie osobě, která uplatňovala právo k vozidlu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že převedl-li žalovaný na žalobkyni vozidlo, které bylo zatíženo vlastnickým právem třetí osoby, mělo toto vozidlo právní vadu ve smyslu § 433 obch. zák. a žalobkyni vzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy podle § 436 odst. 1 obch. zák. Dovodil, že žalobkyně splnila svou notifikační povinnost, neboť žalovanému vytkla zcela konkrétní právní vady zakoupeného vozidla, když jej nejprve ústně v provozovně, později přípisem své právní zástupkyně ze dne 14. 7. 2014 o vadě i nároku na odstoupení informovala. Pokud mu zároveň sdělila, že jí bylo vozidlo odebráno policií, neboť je evidováno jako kradené v SIS, není podstatné, že v té době neuvedla přesné označení třetí osoby, která své právo k vozidlu uplatňovala. Námitce žalovaného, že o právní vadu nešlo, neboť žalobkyně nabyla vlastnictví podle § 446 obch. zák., odvolací soud nepřisvědčil, neboť se shodl se soudem prvního stupně v názoru, že nabytí vlastnictví podle § 446 obch. zák. nevylučuje použití ustanovení § 433 obch. zák. Uzavřel, že žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila po právu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolání však jen ve výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud explicitně vyřešena, totiž „zda jde o řádnou notifikaci právních vad spočívajících v tom, že věc je zatížena právem třetí osoby, není-li kupujícím uvedeno, kdo přesně je touto třetí osobou.“ V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o řádnosti notifikace právní vady a tím i oprávněnosti následného odstoupení od smlouvy. Podle jeho názoru není dostačující, jestliže žalobkyně pouze sdělila, že vozidlo bylo zajištěno policí s tím, že je evidováno v SIS jako odcizené, aniž uvedla, která konkrétní osoba právo na vydání předmětného vozidla uplatňuje a jaká je povaha tohoto práva. Má za to, že pouhá skutečnost, že vozidlo je evidováno v SIS jako odcizené, nemůže znamenat, že třetí osoba uplatňuje vlastnické právo k věci, a stejně tak samotný fakt, že vozidlo bylo zadrženo policí, nemůže představovat důkaz o existenci právní vady věci. Domnívá se především, že právní vada nemůže být spojena s pouhým podezřením na existenci nějakého práva nějaké blíže neidentifikované třetí osoby; samotný fakt, že vozidlo bylo zadrženo policií, nemůže představovat důkaz o existenci právní vady věci. Prosazuje též názor, že řádná notifikace předpokládá, že prodávajícímu bude sdělena konkrétní třetí osoba, která uplatňuje práva k prodané věci, aby prodávající měl šanci prezentovat vůči takové osobě obranu vlastnického práva kupujícího, který od něj věc nabyl. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvol