32 Cdo 3538/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3538/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2020 Spisová značka:32 Cdo 3538/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3538.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 10. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3006/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3538/2019-92 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Národního ústavu duševního zdraví, se sídlem v Klecanech, Topolová 748, identifikační číslo osoby 00023752, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované BioTech a. s., se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, identifikační číslo osoby 25664018, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 337 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 23/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 13 Co 87/2019-67, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 59 C 23/2018-32, zamítl žalobu o zaplacení 299 839 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), pokud na projednávanou věc aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 a nesprávně tak vyložil ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nelze mu přisvědčit. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval výkladem přechodného ustanovení § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jenž je však obsahově odlišné od ustanovení § 3028 o. z., závěry tam uvedené tak nelze v projednávané věci použít a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán. Výkladem ustanovení § 3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aplikovaly-li soudy nižších stupňů na nárok žalobce uplatněný žalobou právní úpravu institutu bezdůvodného obohacení účinnou do 31. 12. 2013, postupovaly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázkou dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008). Námitka dovolatele, že shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, nebylo v době podání žaloby vydáno, je tak irelevantní, stejně jako jeho odkaz na konkrétní rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ, neboť toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že je jejich rozhodnutí překvapivé, neboť jej nepoučily ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o „změně právní kvalifikace“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelem citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (jenž posuzoval důvodnost dovolání podle úpravy platné do 31. 12. 2012) a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Nadto k žádné „změně právní kvalifikace“, jak se patrně dovolatel domnívá, v projednávané věci nedošlo, neboť žaloba právní kvalifikaci neobsahuje, jak ostatně podotkl správně odvolací soud. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně, které v této části dovolatel uvádí. Obdobně namítá-li dovolatel, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti „poučit dovolatele o nezbytné úpravě žalobního návrhu podle ustanovení § 5 o. s. ř.“. I v této části dovolatel namítá vadu řízení, která však sama o sobě, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, přípustnost dovolání nezakládá. Uvádí-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení této „otázky“ odchýlil od zprávy Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, a rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 10. 1974, sp. zn. 3 Cz 49/74, přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání těchto rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 2